Celsius

Telezive získala nový rozměr!

Mám s Odstíny doslova pár zásadních problémů, které prostě nepřenesu přes své mohutné osrdí. Prvním problémem a nekonečným utrpením je přeafektovaná Dakota Johnson, na kterou se dá dívat ve chvíli, když stojí, mlčí a kouká se mimo kameru. Absolutní tragédie nastane v momentě, kdy se jí náš sadista Šedý dotkne. V ten moment bychom podle výrazu očekávali opakovaný předčasný orgasmus (a já si doteď myslel, že je to problém jen u mužské populace...). Hlavní úskalí celého tohoto počinu spočívá v tom, že z PŘÍŠERNÉ (klidně čtěte: DIVNÉ, pokud se vám zdá moje adjektivum přemrštěné) předlohy nelze vytvořit SKVĚLÝ film. Mně osobně přijde naprosto zcestné komentovat irelevantní, patetické a nereálné výplody choré mysli spisovatelky, byť právě na nich je postaven scénář. Takže ano, můžeme se chytat za hlavy z moře klišé, ale vinit přitom filmaře, rozhodně tato cesta není ta správná volba. Takových průměrných a podprůměrných romantických slaďáren ročně vpadne do kin řádově pomalu na desítky, ale jsou opomenuty (Sláva tomu na nebesích! Hosana!) díky slabému marketingu. Vítám zároveň, že z filmu neudělali východoněmecké fetiš porno (přičemž přitvrdit rozhodně mohl). Párkrát jsem se nenuceně zasmál, párkrát dostal mindrák nejen z Greyova pyje ale i z bohatství, kdežto hodněkrát jsem se musel chytit za hlavu, ne kvůli filmu, ale kvůli předloze. A někomu takovému (rozumějte, autorce) lidstvo dobrovolně odevzdá své peníze a udělá z ní jednu nejbohatších lidí na světě. *sigh* Summa sumárum: průměrný film podprůměrné předlohy. Kdyby tě Erika nepředurčila k zatracení, mohl jsi být lepší, Odstíne.

Energická, silná, dynamická hudební orgie. Prostý a o to více intenzivní zážitek. Na druhou stranu je to jedna z mála chvil, kdy jsem rád, že jsem se svým hudebním nástrojem sekl. :-)

Splnil jsem povinnost a párkrát jsem se zasmál. Víckrát už ne, dženkuji!

Přiznám se bez mučení. Vůbec se mi nechtělo ten film pouštět. Vůbec jsem jej nechtěl vidět a až s příchodem tolika nominací jsem se tedy odhodlal. Smekám před tou mravenčí prací. Smekám přede všemi, kteří se s jedním jediným filmem dokázali mazlit celých dvanáct let. A všechno působí tak strašně přirozeně, tak nenuceně a tak parádně. Člověk (dobře, možná jen kluk) se v tom pozná a dokonce se teď už zasměje. Stopáž je možná místy trochu zbytečně dlouhá, avšak nikterak moc nenudí. Ano, příběh se dá shrnout jednou větou, ale co byste od života chtěli. :-) Co o filmu ve zkratce říct? Stačí tahle věta z obsahu výše. - "Výsledkem je snímek, který je neobyčejný svou obyčejností a také tím, jak neuvěřitelně pestrou škálu emocí dokáže ze svých diváků vydolovat."

▬ (Obsahuje spoilery a smutek.) ▬ Ach jo. Kde jen začít. Fakt jsem se do kina těšil a Pítrovi jsem nedával moc šanci, že by natočil druhý Návrat krále. Dobře jsem udělal. Těšil jsem se však, že nám Jacskon naservíruje důstojné rozloučení se Středozemí, u nějž nezůstane jediný kapesník v sále suchý. A co se dychtivému divákovi dostalo? Působivý start Galadriel v Dol Guldur (a Saruman říkající: "Let the Sauron to me." Kappa je tady více než výstižné :-) ), pak nějaké ty spektakulární záběry na pochodující město, pěkný vnitřní boj Thorina a šilenství, začátek bitky a tím pro delší dobu končíme. PJ nám sliboval obrovskou vřavu, na kterou ale nenašel místo ve stopáži (ale nacpat tam Gandalfa, který si snad minutu marně láduje fajfku, to přeci ději prospěje). Trpajzlíků jsem čekal ale trošku víc, nicméně je vynahradil opanceřovaný vepř pod jejich pidi-lídrem. A největší kámen úrazu pro nějž je snad nejvhodnější adjektivum - parodující souboje hlavních postav stavěné na hlavu fyzice a chápání, jestli to náš milý rejža myslí vážně. Není to takové to surfování po schodech na štítu nebo po chobotu olifanta. Je to něco troufalejšího a absolutně to degraduje celý požitek. Naštěstí pro nás přišla věta, která se v každém filmu musí objevit: "The eagles are comming." To aby učinila přítrž efektové mlátičce, jejíž klad spočívá snad jen v tom, že zázračně nepřežijí všechny postavy, které do ní vstoupily. A kdo jiný s orly nepřiletí než náš malý zhoubičkovaný Radegast? No přeci ještě Medděd, který si porcování skřetů nemůže nechat ujít. Myslím, že by si divák zasloužil pozvání na trochu toho majestátného pohřbu, byť jen jako alegorii, že se pohřbívá i poslední výlet do Středozemě, přesto bych zkončení nic jiného nevytknul. Pěkným a působivým vdechem staré známé nory a flashbackem do prvního dílu LOTRa si náš PJ zachoval střízlivost. Hodnocení Hobita je pro mě obtížné. Způsobil mi radost, smutek, potěšení i zklamání. Víc než tři hvězdy ale nepřenesu přes srdce. Snad jen doufám v oscara za soundtrack, protože po dlouhé době v něm cítím to samé, co jsem našel v oscarovém "Into the West" od Annie Lennox. Doufám, že si naše peníze užívá, protože si je Jackson zaslouží v mnoha ohledech jeho filmových počinů, ale v případě posledního Hobita bych vstupné sesekal na polovinu. :-) P.S. Odkud bere pořád Gandalf ty jeho hole? :-)

Působivé. Pusťte si první díl a pocítíte taky tu závislost vidět další a další a další...

Proboha! Jediný film, ve kterém "fotr nevidí problém pomoci na ambasádě maníkovi, kterému přebral holku, kterou si chce vzít, a ten dotyčný maník se s ním ještě porval v restauraci." Like what? Sh*t happens. Ten zhulenec by byl zkousnutelný na pár vstupech, ale to by se s ním nesmělo nakládat jako s Miniony v Despicable, Me. Děs běs, který ani ta omalovánka a ani snaha o drama nezachrání.

▬ (Pár spoilerů se tu najde.) ▬ Když jsem přicházel do kina, byl jsem plný pocitu natěšení, co si pro nás Nolan tentokrát přichystal, a také pocitu obezřetnosti, že se vydává doposud neprobádanou cestou, na kterou ještě nikdy nevkročil. Ergo, že si vzal příliš velké sousto. Bál jsem se dokonce i stopáže, protože tři hodiny donutit diváka udržet pozornost, je výzva sama o sobě. Drtivá většina mých pochybností se vytratila. Nevím jak to Nolan dělá, leč dokázal z filmu doslova nadpozemských rozměrů zrežírovat komorní tříhodinovou podívanou do které, aby toho nebylo málo, s něhou uložil vzkaz. Není to ten kýčovitý vzkaz aka "všichni tady chcípneme" a nesnažil se nás dostat takovými efekty, jakými jsou např. výbuchy sopek, mohutná zemětřesení a ječící lidé, Christopherovi postačí hrstka prachu a zatahání za správnou nitku. Význam se skrývá jinde, v něčem mnohem jednodušším - v čase. S ním si pohrává a předkládá krásné teze o něm společně s ukázkou, jak málo jej máme. První polovinu filmu člověk snad ani nevnímá, že nějaký čas ubíhá. Pomalá, leč cílená, gradace. Ačkoli jsem si nemohl pomoci s tím, že mohl Nolan více vykreslit Cooperovu minulost, aby nevypadal, že k raketě přišel jako slepý k houslím. Ano, vím, že náznaky tam byly, ale pro mě málo na změnu inženýr-"farmář"- vyvolený kosmonaut, o kterém skrytá NASA věděla pouhých pár minut. Druhá polovina mě chladným rozhodně nezanechala. Sice si nejsem jistý, jak moc si s fyzikou pohrává - něco mi dávalo smysl a něco trochu menší až skoro žádný, nicméně pohybujeme se ve SCI-FI žánru, budiž. Parádní relativitu v praxi předvedl zprávami za poslední dekády let po "chvilkové návštěvě planety". Ten moment byl jednoznačně nenásilně dechberoucí. Naprosto bravurní ztělesnění myšlenky Brandové, že příroda není ďábelská, leč ohromná, předvedly vlny na první planetě. Druhá planeta tento motiv převzala a obrátila - jedinou ďábelskou věcí ve vesmíru je člověk a jeho "pud sebezáchovy". A pak jen gradace a porce, pro mě, filozofické fyziky, o které si určitě budu muset něco přečíst a pobavit se s přáteli, kteří se jí zabývají hlouběji. I přes tyhle nedostatky - tři hodiny utekly jako pár sekund na jiné planetě. Nesmím zapomenout na Zimmera - ztělesnění toho, že v jednoduchosti je krása - snad 4 tóny, které opakuje celé hudební těleso vždy za doprovodu další složky, mají alespoň pro mé ucho magický účinek a tu hudbu nemůžu dostat z hlavy. ▬▬▬▬ Summa sumárum - Komplexní komprese filmu gigantických rozměrů do osobní úrovně - zajímavě řešený rozpor nebezpečí člověka a "přírody", chcete-li prostředí - bravurní hudba dokreslující příběh - skvělá práce kamery - a jedna gigantická červí díra poblíž Saturnu - pak černá díra, která je sice černá, ale pouze z jedné strany ( Like what? Sh*t happens.), no ale ze které se hlavně dá odletět a proletět červí dírou zpět, když horizont událostí neopustí ani foton. Přesto věřím ve film roku se jménem Interstellar.

Dlouho jsem se na Zimzelou těšil, takže když jsem šel do kina, bál jsem se, že nesplní mé očekávání. S první scénou, kdy Amy leží hlavou v Nickově klíně a on si pohrává s jejími vlasy a s ledovým klidem přemítá, že by chtěl rozbít její lebku, aby se podíval co se jí honí hlavou, veškeré mé obavy zmizely jako pára nad hrncem, či snad příhodněji - jako Amy samotná. Dostalo se mi přesné precizní porce v podobě klamu diváka servírovaném jedním úhlem pohledu za druhým, v podobě nečekaných zvratů, v podobě Bena, který snad svou přirozenou nepřirozeností říká, že se tohle může stát každému, a v neposlední řadě v podobě hudby, která, jak jinak, podtrhává tohle nové Fincherovo dílo, za které se rozhodně stydět nemusí! Snad se uvidíme na nějaké té nominaci na Oscara.