pavelg

Mosad, koncentrák, válečný zločinec, spravedlivý soud, židé ... vděčná témata o kteréch ať už společně nebo zvlášť byla natočena celá řada filmů. Často to bývá tak, že děj má zajímavý spád a tempo nad fabulovanou realitou, jenže tenhle spád a tempo si často vyberou daň na konci nepravděpodobným, nebo až praštěným rozuzlením. Člověka pak rozezlí nebo rozesmutní ztráta času s atkouvou hloupostí. Ke cti tohoto filmu budiž přičteno, že intenzita "výběru daně" byla nižší než nasvědčoval předešlý spád a tempo. Další plus-bodem pak byl neotřelý a z velké časti nepredikovatelný vývoj příběhu. Scény z gynekologické roznožky i scény se zajatcem u radiátoru byly doslova dechberoucí. Co bylo zajímavé: v sále multiplexu 3 lidé a to i v den slevněných vstupenek.

Film o letech 47-67, Len Chess má studio a v něm Muddyho Waterse, Howlin Wolfa, Ettu Jones. Pár naprosto dech beroucích blues, které stačí na téměř nejvyšší hodnocení, Děj jednoduchý jako večerníček, Ale nevadí, paráda. Připomenutí že spoustu velkých fláků napsal Willie Dixon (Hoochie Coochie Man). Muddy Waters překvapil svou fešáckou uhlazeností. Hrál ho Moy Def, rapper. Chuck Berry svou promyšlenou nevycválaností. Ettu Jones jsem doposud neznal, holt věčné díry. Zajímavá zmínka na konci, že Muddy Waters vysoudil na Led Zeppelin milion za jakési zneužití práv. Beach Boys jako kreténi z pláže, co kradou písničky. Na csfd čtu, že muziku dělal Terrence Blanchard. Je to holt borec. Hezké připomenutí na konci, že blues je ve všem od hard rocku k hip hopu.

Alejandro González Iñárritu byl před 10 lety s Amores Perros naprostým zjevením. V tom filmu jsem nacházel vše: silný příběh i jeho přesah. Pointa, která mi rvala žíly byla o tom, že náhoda neexistuje. Vše, co se jako náhoda zdá je bočním lalokem nějakého jiného příběhu. A tak je vlastně vše, s čím se potkáváme hrou ainterakcí příběhů. 21 gramů i Babel v téhle síle pokračovaly, i když režisétr musel přitlačit na pilu fabulace a konstrukce. Ale všechno pořád 5*. Z Biutiful jsem měl strach, a sice konkrétně z toho, že to již Iñárritu "nedá". Dlouho jsem se odhodlával shlédnout, až jsem se odhodlal. A Iñárritu to "nedal". Nebyl ani silný příběh, ani přesah. Nejvíc se přikláním k hodnocení csfd usera kalapa: "Bordel, špína, bieda, ničota, choroba a smrť." Že byl Bardem skvělý, nemá cenu psát, to je víc než samozřejmé, nic jiného, než že bude pilířem filmu, by od něj člověk ani nečekal.

Mám trochu špatné svědomí z toho, že všichni csfd.cz borci vyzdvihují film jako mimořádný, zatímco já mohu dát pouze 3* a říci pouze 3 věci: 1. byl to film o tom, že život olejářů na počátku 20.století nebyl jednoduchý 2. byl to film o tom, že občas z bodu 1. někomu mohlo i rupnout v hlavě 3. byl to film s krásnou kamerou, kterou jako bychom všichni už někde viděli ... aha ... nebeské dny? První půlku filmu se nám zdálo, že se vše "odvíjí" k druhé půlce, která vše ozřejmí a dá první půlce smysl, ale druhá půlka se místo toho začala v podstatě zase "zavíjet" a smysl dala ... viz bod 1.+2.

Dokonalost sama! Viděl jsem po několikáté a zcela jistě ještě uvidím. Černobílá klasika. Herecký koncert Henryho Fondy. Jak snadno lze uvěřit nepodloženostem a jak těžko se jich vzdáváme. Jak je interpretace faktů je ovlivněna a manipulována vlastními zážitky. Jak je třeba silnou individualitu, aby odbourala tyhle dojmy ... Davis for President !

Wrestlera jsem viděl 3 dny po Černé labuti poté, co kolegové zvučných nicků na csfd.cz psali o významných podobnostech. Ano, podobnost tam byla, ale ne kostrou filmu, ale spíše kamerou, dominancí hlavní role. Jinak se mi zdálo, že jde o "čistější příbeh", nebylo tam tolik vrstev (jako v labuti) a jen špetka takové té děsivosti sebetýrání labutě (fyzického i psychického). Ram je vlastně prostinký až prostoduchý dobrák. Nejvíc se to projevilo v lahůdkářství. Když byl wrestlerem na plný úvazek, tak byl trochu soběstředný, ale po infarktu se jeho dobráckost až dobromyslnost naplno vyvalila i když jeho padesátnická tvář a dlouhé vlasy vypadaly, jako by byl "táta všech zabijáků". Byl to film o člověku, co pochopil, že mu již nic nezbylo a odešel nechat se zabít do arény. Nebo jinak: Ram se zkrátka dokázal podívat na svou bídu shora a něco s ní udělat a nepůjde-li to, tak ji aspoň ukončit. Takže se vlastně jednalo o silně romantický film. Dávám 90%. Určitě jsem neviděl naposledy. Už se těším na Rekviem za sen - prý "must-see" třetici od pana Aronofsky :).

Nina vchází do divadla na začátku filmu, vychází z něj zhruba za polovinou. V obou případech je pohled na plakát s avízem premiéry Labutího jezera 12.února. A hle ... na film jsme šli 12.února :) Nina má sen. Být labutí v Labutím jezeře. Každý večer se uspává zvonkohrou s titulní melodií. Sen se zdál být nenaplnitelným. Tvrdě na sobě prauje, je perfekcionistka. Když je v dohledu možnost sen naplnit, musí v sobě najít něco, co v ní není - černou labuť. Aby ji našla, musí v sobě probudit démony. Pan režisér v tomhle momentu začne roztáčet děj do obrátek. Skvělou kamerou, reáliemi opravdového kumštu, masochistickými záběry, vybuzením téměř permanentní obavy, že se něco strašného stane a postupným propadáním se do sebe, kde hranice mezi realitou a iracionálnem se stírají. Dechberoucí podívaná, téměř od začátku do konce. Proč jen 75%? Mám náklonost k filmům s "přesahem", kde je nějaká katarze, co si lze odnést domů a při vzpomínce na film se s ní potěšit ... tady nebyla, nebo našel ji tam někdo? ... Ovšem Nataliina Nina 150% ...

Film zaujal názvem a herci. Oporou ve slovech připomínal "soudní filmy" (určitě třeba 12 angry men). V té síle slova byla i síla filmu. Parafrázovaná slova Václava Bělohradského: tehdy měla ještě slova nějakou váhu ... Melvin Tolson byl naprosto charismatický - rozhodný, přesvědčivý, orientovaný. To, jak vytáhl svoje 4, resp. 3, resp na konci 2 žáky a udělal z nich osobnosti,bylo famózní. Celou dobu mi připadalo, že Jun (t.j. James junior Farmer) vypadá podobně jako jeho filmový táta Forest a on to byl jeho syn :) V Henrym se krásně snoubila zemitost a inteligence. Měl jsem totální americkou hollywoodskou katarzní radost, jak to Wiley College natřela celé Americe. I když na konci dostali naprosto ideální téma ... Občasnká neposlušnost je morální zbraní v boji za spravedlnost. Civil disobeydience is the moral weapon in the fight for justice. Mantra filmu: Who is the Judge? Judge is God. Why is he God? Because he decides who wins and who loses, not my oponent. Who is your oponent? He doesn't exist. And why he doesn't exist? Because he is only the mute and descending voice against the truth, that I speak.

Kdysi před dlouhou dobou za mých euforických filmových let ještě za zenitu normalizace jsem si sestavil žebříček top filmů. Hirošima byla na druhém místě, předcházena i následována Tarkovským (Stalker, Andrej Rublev). Pak mne nějak nepotkala možnost (a ani jsem ji sám aktivně nevyvolal) tento film znovu vidět. Až včera (po nalezení správných titulků ke staženému filmu). Dojmy? francoužtina je krásná Hirošima v nás může propuknout kdykoliv, vyplenit nás do základů, aniž kdy poznáme příčinu je to film na rozhraní doby (řečeno s panem Patočkou) moderní a postmoderní, ztěžklá chuť řvát kritiku na tenhle svět, ale příčiny ještě neplavou na povrch, jen je tušíme a cítíme ta něvyřknutelnost a nevyřčenost nám zřejmě byla bližší před těmi 20+x lety než teď byly tam momenty vpravdě geniální, např. pár facek v restauraci Nevérs a Hirošima, probrala se ze šoku nad ztrátou své životní lásky, rodina ji skryla před lynčováním a první nadechnutí po odchodu z domova bylo plné zpráv o Hirošimě a konci války, ona také vlastně prožívala konec své války bloudění temnou noční Hirošimou setkávání vlastní samoty s nadějí personifikovanou do japonského přítele prázdnými bulváry japonského města Resumé? těžce jsem hledal to, čím jsem byl kdysi osloven a nenašel nic než pár výše zmíněných pseudointelektuálských postřehů ...

Je to příjemný komfort 3. tisíciletí - nabrouzdat si na csfd.cz film, na který mám chuť se dívat, stáhnout si jej za pár peněz za pár minut, pohodlně se usadit a s lahodným douškem se mu oddat. Bez potíží bych dal za takovýhle komfort víc než těch pár korun přímo těm, co jim film patří ... ale když není ta možnost a já se nechci vzdát komfortu? Co k tomu říci? Kevin Kostner září, Sean Connery není Bond, ale Sean, tedy jakoby nemusel ani hrát jsa sám sebou, Robert trochu v pitoreskní roli. Příjemné, příjemné příjemné :)