Alchemilla

Neuvěřitelná výprava, ani nechtěla jsem věřit, že něco takového natočili Češi. Pomalé tempo vyprávění hranému dokumentu o dvou věrozvěstech sluší. Atmosféra je skoro až předůstojná, ale doufám, že to byl záměr, aby se vytvořil kontrast mezi vzdělanou Byzancí a Velkou Moravou. Každopádně se těším na další díly.

Opulentní hostina, na kterou se člověk nesmírně těší. Když přijde, oči mu přecházejí, neví, nač se dívat dřív. Číšníci jsou úslužní, starají se, aby sklenice zůstala stále plná. Pak přinesou první chod, který vypadá naprosto skvěle a ještě líp chutná. Jenže tím celá hostina končí. Pastva pro oči, ale vyprávějte to prázdnému žaludku.

Ze začátku tuctová romance, která ale nabere neočekávaný směr a celý film dostane nový rozměr. 70%

Vcelku jsem se bavila, ale hlavně proto, že téma je pro mne aktuální. Ovšem přínos tohoto pseudodokumentu je nulový. Sledovat jen v případě, že člověk má voauyerské sklony anebo malé dítě. 50%

Těžké hodnocení, protože ve spoustě ohledů se jedná o jedinečný a skutečně výborný film. Vynikající hudba podtrhující dění na plátně, skvělá vizuální stránka filmu, originální střihačské předěly, pár skvostných scén (focení, závěrečné rozmazání) a vesměs dobré herecké výkony. Nadchnul mne Marek Daniel, Jana Plodková příjemně překvapila, možná to bylo i tím, že už jsem si zvykla na její úsečnou mluvu a velmi zajímavý herecký objev představovala Klára Melíšková se svým přirozeným nenásilným herectvím. Na druhou stranu snímek postrádá emoce. Působí chadně a odtažitě. Od začátku tušíte, kde asi příběh skončí, ale s divákem to nic nedělá. Akce kolo spíš než drama připomíná grotesku. Divák tuší, jak hlavnímu hrdinovi muselo být, M. Daniel se vše snaží zprostředkovat, seč mu síly dovolí, hudební podkres vyvolává pocit stihomamu, ale tu atmosféru si člověk musí spíš rozumově zdůvodnit než emotivně prožít.

Křehký a dojemný příběh jedné velké lásky zasazené do uniformního prostředí armády, kde se každá jinakost trestá.. Příběh, který by byl úplně obyčejný, kdyby se nejednalo o ženu uvězněnou v mužském těle. Klobouk dolů před Lee Pacem. Jeho Calpernie byla tak neuvěřitelně ženská, nádherná, něžná a přitažlivá.

Naprosto rozumím velice rozdílnému hodnocení filmu. Buď bude divákovi připadat zajímavý a neotřelý a rozchvěje něžné romantické struny v jeho nitru nebo se u něj bude beznadějně nudit a říkat si, proč kouká na takovou ptákovinu. Já jsem patřila do té první skupiny, i když bych uvítala konec o fous dřív. Velmi dobře si dokážu představit Před úsvitem jako divadelní hru a myslím, že na divadle by celý příběh fungoval mnohem líp.

Film o období, které se ve společnosti prezentuje jako nejkrásnější v životě ženy. Přitom se zapomíná, že se jedná o dobu, která s sebou přináší neuvěřitelné množství změn, otázek, obav, strachu, frustrace, očekávání, únavy fyzické i psychické a bezmoci. Rémi Bezançon umí vytvářet komorní, realistickou atmosféru. Divák má pocit, že sleduje reálný život reálného páru a ne film. Lví podíl mají i vynikající herci. Moc mne proto mrzelo, že se ani Bezançon nedokázal zcela vymanit z klišé (viz. attachment parenting matky), a že od scény, kdy hlavní hrdinka leží ve vaně a zjistí, že její tělo zase začalo po porodu fungovat, je jasné, jakým směrem se příběh bude ubírat. Nakonec jsem ale největší problém měla s tím, co je společností považováno za normu - typický porod a následný pobyt na šestinedělí a běžný způsob, jakým jsou kojenci vychováváni. Hlavně proto, že vím, že to vše může proběhnout / dá se dělat i jinak. Nejproblematičtější mi ale přišlo závěrečné rozhodnutí hlavní hrdinky, se kterým se jednoduše nedokážu ztotožnit, A to i přesto, že rozumím a chápu bezvýchodnost její situace a rozumím a chápu proč k takovému rozhodnutí došla.

Obyčejný film o obyčejném životě jedné obyčejné francouzské rodiny. Výsledkem je nevšední zážitek, ale řekla bych, že zážitek z filmu je velmi úměrný věku a životním zkušenostem (jinak ho budou vnímat náctiletí, jinak bezdětní, jinak dětní a jinak lidé starší). Už dlouho se mi nestalo, abych byla tak nekriticky nadšená. Film má formu rodinného deníku, a tak jako v životě se v něm střídají chvíle pohody s krizovkami, smutek s radostí ... To vše bez zbytečného sentimentu a polopatických výkladů. Režisér Rémi Bezançon dokázal natočit velmi neotřelý film s citem a hloubkou. Herecky perfektně zvládnuté, skvělá hudba.

Melancholický snímek skrývající pár opravdu vtipných momentů. Bill Murray je jako víno, čím starší, tím lepší. Nechápu, jak dokázal za jeden výraz schovat takové množství emocí. Neskutečně úsporné herectví, neskutečně působivé. Výborná hudba a velmi příjemné, pomalé tempo vyprávění. Moc mne bavil kontrast mezi cestováním za bývalými láskami a samotným setkáním s nimi. A Don? Don je odkvetlá pampeliška. Kdysi zářivá, zlatá. Vítr foukl a z pampelišky zbyl jen stonek.