Maryo

Dodnes si pamatuju, jak jsem ten seriál hltal. Bylo tomu tak před 6 lety, vrátil se ze školy, dvě hodky se z té mašinérie prospal a pak koukal v posteli na Lost. Drsňák Sawyer se svými sarkasmy, Locke se svým nožem a zaparkovaným invalidním vozíkem, Jack, který měl furt plno keců, jak by se to mělo dělat, než mu Sawyer dal přes držku. Líbil se mi ten tajemný sci-fi nádech, flashbacky. První tři série byly ok. Pak už se mi to nelíbilo.. Bylo to až moc překombinované, natahované a už to nudilo. U některých scén jsem si říkal, že to nemůžou myslet vážně, že si to spletli s jiným seriálem, se Simpsonama. Měli to ukončit dřív a důstojně, protože si to seriál zasloužil.

Kultovní film. Každý, kdo byl někde sám na vlastní triko, bez cestovky, s jednosměrnou letenkou a dvacetikilovou krosnou k tomu měl nějaké důvody a Ričrd je právě tento případ. Hledá vzrůšo a najde domnělý ráj. Ale jak to tak v životě bývá, příjemné věci se časem rozmrcasí. Film má takový náboj, že jsi schopen z fleku si koupit letenku do Thajska (dobře no, aspoň o tom přemýšlet). Další věcí, kterou film dostává minimálně o level výš, je soundtrack. Ten patří snad k mým nejposlouchanějším soundtrackům a vždycky, když někam cestuju, nesmí chybět na playlistu. „Anything what you want to happen, does happen.“

Z toho filmu jsem zmaten, možná jsem nepochopil úplně přesně myšlenku. Prvně jsem čekal, že půjde čistě o přátelství, nakonec se teda spolu vyspali. V prvé řadě je to tedy o sexualitě, kdy na jedné straně je zneužívání obou hlavních hrdinů a na druhé straně sex z čisté lásky nebo přátelství? Některé lesní scény byly dost řekněme překvapující. Tyto lesní scény měly naznačit návrat k přírodě a její čistotě a únik do jiné reality, což je prezentováno v kontrastu s temnou stránkou světa, kterému jsou postavy vystaveny. Ještě jsem tam zaznamenal pocity zmatení, nejistoty. Na hodnocení si netroufám, protože mám z toho filmu hodně rozporuplné pocity.

Už na začátku je jasné, že se muselo stát něco dost hrozného a pád letadla to nebyl. Je to o vztahu matka-dítě, který, jak známo, bývá nejsilnějším vztahem. V tomto případě však příroda z nějakého důvodu na to zapomněla a sledujeme výstavní kus synečka, jak si s lukem a šípy hraje na zahradě a mezitím stihne zmanipulovat každého člena rodiny. Film má tři roviny: přítomnost, minulost v podobě útržků z tragické události a předminulost (narození a výchova ďábla). Flashbackové záběry probíhají až ve sterilně čistém prostředí, což v kontrastu s tím, jak Tilda umývá verandu od červené barvy, zvýrazňuje děsivost celého filmu. V dobách Robina Hooda by ze synečka byl hrdina. Při závěrečné scéně, kdy se syneček a matka obejmou, se nabízí otázka, jestli je to opět manipulace nebo katarze.

Filmová báseň. Je potřeba se na něj připravit – nikam nespěchat. Promlouvá skrz city, slova pouze doplňují kontext tak, aby ses v tom úplně neztratil. Příběh jedné rodiny a vztahů mezi nimi je zobrazován velice jemně a intimně. O to více v kontrastu je pak zobrazení jednoho ze synů (Sean Penn) jako dospělého člověka uprostřed mrakodrapů a „umělého světa“. V té chvíli se na tebe sypou pocity jako osamělost, odcizení, pocit viny. Dvě cesty: cesta přírody (otec) a cesta milosti (matka). Náboženská symbolika je tam použita spíše k navození určité roviny, že je něco nad námi. Víra. Film mě zasáhl a určitě si ho pustím znovu, což se mi moc často nestává. Není to film pro každého a to je dobře.

„Myslíš, že má smysl pro humor. –To nevím, ale jeho oční lékař jo.“ Taková oddechovka, ale místy jsem se nudil. Coenovci opět do filmu vtiskli svůj smysl pro absurditu. Brad Pitt hraje opravdu vtipnou postavu.

„Kde je moje kočka? Zabil jsem ji ty zfetovaná děvko. Cítil jsem, že to zlepší náš vztah.“ Dva bratři se rozhodnou udělat svět hezčím místem tím, že zmastí pár docela špatných ruských a italských kluků. To už jsme tu ale párkrát měli, na druhou stranu je to vtipný a výborné jsou narážky na podobné filmy, čímž si film nakonec dělá srandu sám ze sebe, ale jinak tuctovka. Jednoduchý a předvídatelný děj. V tomto žánru u mě vede Guy Ritchie, ten je king, na kterého nemá ani Carl Gott. „Jmenuj jednu věc, na kterou potřebuješ zasraný lano. - Nikdy nevíš na, co ho potřebuješ, ale použiješ ho. - Sakra, tohle není film.“

Důkaz, že teen seriál jde udělat i bez těch věcí v kelímku s pivem a podobných lahůdek. Každý díl se zaměřuje na jeden charakter, čímž se nám poodkrývá i trocha té psychologie postav. Opravdu to vypadá, jakoby to bylo ze života a britský humor tomu dává koření. Na scénu z dílu, kdy jsou na výletě v Rusku v továrně na lepidlo, jen tak nezapomenu. Na celý seriál jen tak nezapomenu, humor a drama jsou vyváženy a oba žánry jsou obsaženy ve vysoké kvalitě. Hodnotím pouze 1. generaci (1. a 2. série), 2. generace mi moc nesedla. Z postav mě nejvíc zaujali Cassie a Chris. Z Cassieno „wow“ jsem vždycky padal ze židle. Z druhé generace mi nejvíc sedla Emily. „Koně přijdou... Zlomíme nohy... Nadrtíme... Přidáme vodu... Uvaříme... Pak lepidlo.“ „Nechceš mi něco říct? - No... já nevím. Líbí se mi tvoje vlasy? - Ne. Máš pěknej top? Miluju tě? Něco z toho?“

Další film, jehož tématem je „velký bratr vše vidí“. Banda ich…ů v kloboucích se snaží za každou cenu překazit lásku dvou lidí. Jak to tak v romantických filmech bývá, skončí to dobře. Moc nápadů v tom nebylo. Vymazávači paměti, neznámý všemohoucí, kniha s „Plánem“, borec svou vyvolenou potká na pánských záchodcích. V době, kdy jsem to viděl, jsem byl postižen cynismem, protože na rozdíl od toho borce blablablablabla mě blablablabla slečna blablablablabla nechtěla. Někdy mi přijde, že všechny šťastný konce se odehrají ve filmu a na nás pak zbyde ten hnůj.

„Před pár lety jsem v kině viděl King Konga. Teď jsem byl s jedním na rande.“ Na tento seriál jsem narazil v souvislosti se seriálem Skins. Na Skins to ale nemá. Stylem humoru to připomíná Prcičky, ale v britském podání to není tak naoko a občas se skutečně podaří udělat vtip. Nechybí klasické puberto scény, které snad tady ani nebudu popisovat, protože si to určitě dokážeš představit. Nejlepší na tom seriálu jsou ale dialogy. Některé díly se fakt povedly a hlášky by se daly tesat (když Willova máma odjede na rande, nebo školní exkurze, koncert). První série nic moc, druhá je nejlepší, u toho jsem se bavil mega, stejně tak poslední díly třetí série. Skins jsou víc realističtější a mají vyvážený poměr drama/vtípky. U Inbetweeners drama není, pokud nepočítáš scény, jak se ti Don Juani zapletou s drogovým dealerem. Ale celkově mám z toho dobrý pocit. Ochutnávka: --Záchod je zacpanej. --Jak to myslíš, záchod je zacpanej? Takže ty spíš myslíš, že jsi ucpal záchod. --Možná. Já nevím. Nejsem instalatér. Nebo tenhle dialog je fakt boží: --Ou, bože, co když moje narozky budou od teď jen horší a horší? Co se stane příští rok? --Dostaneš AIDS? --To bych musel mít sex. --Nebo vošukat vopici. Technicky se to furt počítá. Nebo se napít se stejnýho hrnku jako Neilův táta. --Hej, táta nemá AIDS. --Tvůj táta je tak AIDS, že od něj to chytli ty opice. --Vem to zpátky. --To mu na to řekli ty vopice.