facehugger

Jediná skutečně hardcore sci-fi české provenience. Natočená na motivy - tedy ne podle - románu Stanislawa Lema "K mrakům Magellanovým", dnešní generaci už románu neznámého. V době, kdy Lem román psal, byl mladým autorem a psal stylem poplatným době, což je v knize dobře znát. O to větší hodnotu má verze českých filmařů, kteří 1) dokázali příběh oprostit od ideologie doznívajícího stalinismu; 2) bez ztráty hodnoty příběhu vypustili filosofii, která většinu Lemových prací činí téměř nezfilmovatelnými 3) vytvořili strhující mezihvězdnou odysseu. Díky režiséru Polákovi má Ikarie dodnes silný dramatický náboj. A je nesmyslné srovnávat ji s filmy, natočenými o tři čtyři desítky let později. Speciální efekty byly na tehdejší světové úrovni, ani Američané nesvedli výrazně kvalitnější triky (jedinou vadou je, že Ikarie není barevná), o čemž svědčí fakt, že pro USA byla natočena speciální verze jen s nepatrnými úpravami. Triky, interiéry i kostýmy tvůrci vymýšleli doslova za pochodu během natáčení. Se SF žánrem měli totiž nulové zkušenosti. Mě jako fanovi se mj. líbí vizionářství Lemovo i Polákovo ( v té době!), že mezihvězdná loď bude muset být obrovských rozměrů, s posádkou čítající desítky, ne-li stovky astronautů. Bude to malý svět, odkázaný dlouhá léta sám na sebe. Skvostné dílo, které ve své kategorii (a zemi vzniku, bohužel), dosud nebylo překonáno.

Film jsem viděl poprvé v kině, bylo mi asi 12 let. Šla se mnou babička a mamka jen kroutila hlavou, co že je to za veledílo, sovětské a ještě s takovým názvem (já až po návratu prozradil, že jsem stručnou anotaci četl v jednom dětském časopise). V hledišti bylo asi 8 lidí. Druhý den - tehdy se filmy promítaly až 5 dní po sobě a dvakrát za večer - bylo vyprodáno a pak už pořád. Když film nasadila televize, diváci si stále psali o opakování, až se z tohoto snímku na pár let stal kult, skoro jako Mrazík. Proč ten úspěch? Film byl apolitický, podrobně ukázal úchvatnou krásu sibiřské přírody a byl o vztahu lidí ke zvířatům. Však se tehdy také říkalo: na sovětské filmy se nedá koukat, ale příběhy o přírodě a dětské pořady, pohádky a kreslené filmy mají skvělé. Škoda, že "Cesta" zmizela v archívech, malí i velcí diváci by ji po skoro 40 letech jistě uvítali. JInak v českém dabingu Michalyč pojmenoval rysa Bráška. Sověti posléze natočili pokračování, ale nevzpomínám si na název. Pomozte někdo, děkuji.

Film krátce po premiéře ještě před revolucí v r. 1989 na čas zmizel z distribuce. Cenzorům se dodatečně znelíbila "lidská tvář" Otto Kukucka. Režisér Moskalyk vytvořil špičkové psychologické drama z války a i kdyby Miroslava Součková/Emilka neřekla jediné slovo, hodnotil bych pěti hvězdičkami. Hraje očima, mimikou tváře, v níž se jí odrážejí všechny pocity. Vržena do nepřátelského prostředí, nakonec zvolna a postupně získává křehký citový vztah ke svému otčímovi. I Kukuck si po čase dívku oblíbí, nazývá ji téměř nezměněným jménem a chrání ji před zlobou své manželky. Touha po dítěti načas vítězí nad nacistickou ideologií. Vztah Emilky k němu mizí v okamžiku, kdy je dívka svědkyní vraždy vězně. Pak už jen hraje nebezpečnou hru, aby se jí - Kukačce, tedy Kukačkové - podařilo z temného lesa vyjít na světlo.