Dupac

Jeden by si skoro myslel, že ty osmdesátky nebyly až tak strašlivá dekáda. Tedy aspoň ne v L.A. Další důkaz toho, jak moc jsou Friedkinovy filmy (naprosto zmáknuté, nejen po technické stránce) podceňované. "To Live and Die in L.A." má všechno, co má mít osmdesátková kriminálka, a to v exkluzivním balení (brilantní dlouhá automobilová honička, macho policajti bez úcty k autoritám, dvojice drsných detektivů, Dafoeho záporák). Zároveň ale žánrová pravidla brutálně porušuje. Chování Chanceho je přece jen už trochu přes čáru a nedá se říct, že by si získal jednoznačnou diváckou sympatii. Sice má k sobě parťáka, jejich rozporuplný vztah (a jeho vyústění) má ale k typickým "buddy" filmům hodně daleko. Ani konec se rozhodně netváří jako happy end, spíš jako pokračování mizerie bez nároku na sequel. Pro mě velká jízda. 90 %

Životní cyklus jednoho intenzivního vztahu v kostce, bez hollywoodského cukrkandlu a s únosnou mírou francouzské intelektuálštiny. Že se jedná o "lesbický" film, nemá na jeho přesvědčivost naprosto žádný vliv. Moment, kdy se Emma s Adele sejdou s odstupem, který stačí na to, aby vyprchala zloba, ale ještě je brzo na to, aby vyprchala vzájemná přitažlivost, a Emma řekne Adele: "Cítím k tobě neskutečnou něhu", je pro mě vrcholem filmu.

Esence věčnýho klukovství. Esence Billa Murrayho.

Nostalgie po vykreslení atmosféry předválečné galerky je tak silná, že bych ani nehádal tenhle rok premiéry (což, jak jsem zjistil, je dáno okolnostmi vzniku filmu). Na rok 1946 s válečnými zážitky v živé paměti (upomínají na ně snad jen rozkopané ulice v nemnoha scénách z exteriérů) poměrně naivní - rodokapsová zápletka a bodrý dozor nad všemi polepšenými hříšníky v podání Marvana byly později přece jen mnohem lépe vytěžené v podobně stavěných Hříšných lidech města pražského.

Majestátní oslava výjimečnosti a vizionářství, a to i tehdy, pokud jejich účel světí prostředky, což platilo jak na Kryštofa Kolumba, tak zřejmě i na režiséra tohoto podceňovaného filmu. Ridley Scott dává na odiv svoje režijní mistrovství více než kdy předtím, jeho obrazotvornost je v pečlivě komponovaných záběrech opravdu neuvěřitelná (detaily nohou, které poprvé vkročily na půdu Nového světa, výtvarné kompozice lodí na moři atd.). V takových momentech si uvědomíte, že v rukou jiného režiséra by z toho vzniknul mnohem konvenčnější film. K tomu hraje patetická Vangelisova hudba s dnes už dost zprofanovaným hlavním motivem, která se chvílemi zdá být lehce nepůvodní (co třeba takový Jerry Goldsmith), ale ve spojení s tím vizuálním obžerstvím funguje skvěle. Kromě dodnes fascinující výpravy nezestárly ani herecké výkony, Gérardovi toho Kolumbuse prostě věříte, Putin nePutin. Conquest of Paradise zůstává nejpřesvědčivějším historickým velkofilmem R. Scotta, protože z něj nečiší komerční kalkul jako z Gladiátora ani scénáristická bezradnost jako z Království nebeského. Jen je trochu moc roztahaný. 85 %

Kdybych chtěl použít jedno slovo, které by vystihovalo můj názor na adaptaci jednoho z nejdůležitějších románů všech dob, napsal bych POCTIVÁ. Není to výraz nadšení - filmové 1984 není strhující jako knižní předloha, ani psychicky drásavé jako o něco starší floydovská Zeď, ani vizuálně nápadité jako o něco mladší příbuzný, Gilliamův Brazil. Spousta věcí, které jsou pro působivost knihy zásadní (role Strany a její vliv na životy lidí, fungování ministerstev, Smithova práce, a hlavně - postavení prolétů), film jenom naznačuje a nechává na divákově fantazii, aby si je domyslel. Stejně tak Smithův vztah s Julií se smršťuje hlavně na zakázaný sex, což je málo na to, aby dostatečně vyznělo a zapůsobilo, když ho na konci Smith popírá. Vidět 1984 rozhodně nemá stejný účinek ani hodnotu jako přečíst 1984, ale ani to není zážitek, který po pár dnech úplně vymizí z hlavy. Do paměti se zaryje hlavně uniformní teplákový dav, pocit omšelosti a hnusu vyvolaný syrovým pojetím výpravy a hlavně šlachovitá postava Johna Hurta ve spojení s neupravenou paní Hamiltonovou. A tvář Richarda Burtona, samozřejmě. Dát čtyři hvězdy každopádně vyžaduje určitou shovívavost, stejně jako v případě např. Lynchovy Duny.

Syrový dokumentární styl zachraňuje všechno. Jednak feministickou linku (vizi a koule mají v podstatě jenom dvě důležité ženské postavy, chlapi jsou ve většině případů vykreslení buď jako přizdisráči, nebo přízemní násilníci), která by v angažovanějším - nebo nedejbože patriotském - pojetí mohla skončit sebeparodií. Druhak poměrně řídký a předvídatelný scénář (ruku na srdce, 30 minut po půlnoci se dá převyprávět ve dvou třech větách). Jako antiprůvodce po Pákistánu funguje skvěle.

Docela zábavná jednohubka s přehnanou pověstí, po které v hlavě zůstane hřejivý pocit za každého zkoseného albánského pasáka, ale taky rozpaky z permanentně dementního jednání skoro všech zúčastněných, speciálně z filmové Kim s nepříliš umně zamaskovaným přetočeným tachometrem.