gudaulin

Stav věcí je malý a spíš komorní film o natáčení filmu. Není tak filmařsky brilantní jako Americká noc, ani tak ztřeštěný jako Trhák pana Bowfingera,k ani tak vtipný a svěží jako Život v poblouznění, naštěstí ale není ani tak postmoderně zmatený jako CQ. Nejzajímavější je na něm rafinovaně mystifikační začátek, je to ale film, který je určený spíš klubovému publiku, je černobílý, má pomalé tempo a snaží se vytvořit za pomoci hudebních motivů a obrazu určitou náladu typickou např. pro tvorbu Kusturici. I když jedna z postav říká, že bez vyprávění příběhů by film neměl smysl, většina postav z 35-členného filmového štábu, který se nám představí, zůstává na úrovni figurek z komparzu a ani jednoho z hrdinů filmu neodhalí režisér tak, aby se s ním divák dokázal důvěrně seznámit a sžít. Příliš mnoho zůstává neznámé a je to nejspíš režisérův záměr. Některé scény mají přetaženou stopáž, pětiminutovou procházku režiséra po městě asi běžný divák neocení. Je to hodně osobní film, ve kterém Wenders zúročil zkušenosti ze svých filmových začátků. Celkový dojem: 50 %.

Velkoryse natočený animovaný velkofilm, který se dá považovat za dokonalou ukázku u nás jen hodně zřídka se vyskytujícího žánru steampunku. Režisér jde až k jeho kořenům a z oblaků páry, ozubených převodů, klikových hřídelí a složitých mechanismů jde až hlava kolem. Vizuálně je to omračující a Steamboyi by určitě mnohem víc slušelo velké plátno než televizní obrazovka. Steamboye v mých očích poněkud shazuje jednoduchý příběh, přemíra patosu, ušlechtilých frází a až moc přímočaře podaný konflikt ziskuchtivosti a militarismu na jedné straně a humanistických ideálů na straně druhé tam, kde bych u postav a jejich konfliktů ocenil víc odstínů šedi. Celkový dojem: 75 %.

Po Zlodějích mýdla jde myslím o druhý nejlepší Nichettiho snímek. Nemá sice tak špičkový scénář jako Zloději mýdla, ale pořád jde o zajímavý nápad a především tenhle film kladl asi největší nároky na Nichettiho jako herce. Objevuje se v několika zcela rozdílných rolích jako alternativní vývoj své postavy, mimo jiné se představí jako profesionální příslušník galerky, je to myslím jediná záporná role, v jaké jsem měl dosud možnost ho vidět. Komedie, která, jak už je u Nichettiho zvykem, jde mimo mainstream a je to příjemné zpestření italské filmové nabídky. Celkový dojem: 75 %.

Melancholický snový snímek o zemi spoutané tyranií, kde lidé dali přednost konzumu před zušlechťováním ducha a prosperitou komunity. Jakási poetičtější a více symbolická obdoba Bartova Krysaře. Stejně jako on si i Skleněná harmonika vystačí beze slov. Výjimečnost filmu spočívá v atmosféře, kde se perfektně doplňuje vynikající detailně propracovaná výtvarná stránka s hudebním doprovodem. Celkový dojem: 90 %.

Knihu jsem nečetl a až dosud neviděl ani původní filmovou verzi ze 70. let. Nemusím tedy řešit věčný problém jak hanebně a přímo svatokrádežně naložil scénárista a režisér s posvátnými vzory. Odklonit se od původního žánru a natočit sci fi komedii považuji za velmi rozumný nápad, podobný námět se dnes už vážně brát nedá. Otevřeně se přiznám, že jsem se bavil víc, než u většiny současných komedií, což ovšem nutně neznamená, že by paničky byly plné originálního, jiskřivého humoru. Spíš se projevuje můj kladný vztah ke sci fi a co se rádo mívá, to se taky rádo shazuje. Ozova režie je v rámci jeho možností v pohodě, slabiny jsou spíš ve scénáři. Herecké obsazení slušné a v případě Nicol Kidmen dokonalou trefou do černého. Celkový dojem 55 %

Jak jsem uvedl už u hodnocení remaku, literární předlohu jsem dosud nečetl a je to určitě škoda, protože to je bezesporu látka zajímavá a pro filmové zpracování jako dělaná. Budu asi působit jako podivín, ale v rozporu s míněním drtivé většiny filmových fanoušků se mi remake líbil přece jen víc. Moderní verzi se dá oprávněně vyčíst mnoho nedostatků, ale celková koncepce mi přijde nosnější a funkčnější. On ten námět k satiře a komedii přímo vybízí. Původní verze se snažila balancovat mezi sci-fi, hororem a thrillerem, jenže ten film evidentně zestárl, jako sci-fi a horor nefunguje v žádném případě a jako thriller sice ano, ale pouze od scény návštěvy hrdinky u psychiatra až po závěrečné finále, což je cirka 20 minut z celkové stopáže, a to mi na větší než dvouhvězdičkové hodnocení přijde opravdu málo. Je to příliš statické a všude jsem cítil nevyužitý potenciál. Bývalo by asi lepší využít původní předlohu jako určité podobenství a do posledního záběru nechat diváka v nejistotě, co se vlastně v tom městečku děje, a jestli Joanna pouze nepodléhá určité paranoie. Film zestárl mj. i proto, že problém konfliktu mezi pohlavími a snaha o emancipaci se od 70. let přece jen posunul, byť nezmizel a získal jen odlišnou podobu. Dnešní doba přinesla např. fenomén úspěšných sebestředných egoistek, které se bez mužů docela dobře obejdou, jak o tom svědčí nejeden americký seriál či film. V leckterém odvětví a prostředí jsou dnes muži ve zjevné defenzívě. Celkový dojem: 45 %.

Pokud lze o sérii snímků o sedmé rotě napsat, že stárne důstojným způsobem a dá se bez větších problémů vidět i dnes, Stepující stonožka mi způsobila nemilé překvapení. Zub času zahlodal bolestným způsobem a odhalil, že to s mým někdejším vkusem bylo všelijaké. Opravdu dobrých gagů je jako šafránu, zato hluchých míst nepočítaně. Úsměvy mají vyvolávat především odhalená poprsí francouzských krásek a sexistický humor, který se mi v dospělém věku a dnešní době jeví poněkud jalový. Námět by byl v pořádku, ale dialogy a scénáristické nápady měly mít jinou podobu. Ani ta druhá hvězdička není bůhví jak silná. Celkový dojem: 35 %.

Po pravdě od doby Kruhu mě žádný horor neudělal takovou radost, jako právě nejnovější kousek Sama Raimiho. Narozdíl od Kruhu sice není inovativní, jde ale o poctu svému žánru, poctivě udělaný film, kde se objevují všechny základní žánrové motivy a atributy. Máme tu agresivní čarodějnici, exorcismus, démona, mystiku, okultismus, znesvěcení hrobu, nejrůznější fóbie, lekačky i pečlivě budovanou atmosféru. Už úvodní titulky obratně využívají výtvarné motivy ze středověkých knih o satanismu a čarodějnictví. To nejdůležitější je ale schopnost Raimiho obratně balancovat na hraně žánru a neustále ho shazovat komediálními a sebeironickými prvky. Nejde v pravém smyslu slova o komedii, protože hororová složka převládá, ale Raimi na svého diváka pomrkává a dává mu najevo, že ví, že jeho fanoušek nestojí o oskarovou podívanou, ale o pořádnou porci zábavy. Už dlouho se mi nestalo, aby si se mnou režisér tak hrál, jeho nápadité využití některých klasických hororových rekvizit, je přímo rozkošné, např. kříž využívaný v nesčetných hororových filmech a převzatý z gotického románu se např. objeví jen na cirka 20 sekund, ale hrdinka jeho přítomnost pocítí nadmíru fyzicky. Pointu jsem sice pochopil jako zkušený filmový fanda už v momentě, kdy rty olízly dopisní obálku, přesto způsob, jakým Raimi dovedl svůj film do finále, je překvapivý. Suma sumárum, jde podle mě o nejlepší snímek ve svém žánru za cirka poslední 3 roky. Celkový dojem: 90 %. Kdyby si Raimi odpustil některé prvky z oblasti splatterpunku, byla by má spokojenost ještě větší. Je to nicméně jeho sympatický návrat ke svým režijním kořenům. Abych si potvrdil kvality filmu, stačilo mi sledovat nadšené tváře diváků v kinosále - takové reakce dnes dokáže vyvolat jen zlomek hororových filmů...

Inu, nelehký je život desperáta. Některé filmy zločince a jejich činy romantizují, Stín kapradiny je ale prost jakéhokoli pozlátka a ukazuje syrovou bezvýchodnou cestu do zatracení, kdy počáteční zkrat a vzpoura proti morálce nevede k větší svobodě a bezstarostnému životu, nýbrž k vysilujícímu útěku před zodpovědností a lidskou spravedlností. Stres a strach (výčitky svědomí?) vedou k obnažování charakterů a krizi osobnosti. Patrně nejtemnější Vláčilův film, beze stopy naděje. Vláčil ho natáčel v období svých alkoholických excesů a i když se režisérovo okolí snažilo Vláčila podržet a zastoupit, na snímku se to přece jen trochu podepsalo. Celkový dojem: 85 %.

Sice si už řadu let pohrávám s myšlenkou navštívit Rumunsko, ale znáte to - skutek utek. Je proto ošidné argumentovat pocitem autentičnosti, ale přesně to ve mně Stíny vyvolávají. Nepředstavují univerzální produkt, který by se mohl odehrávat kdekoliv, v zobrazení bukurešťské galerky cítíte vliv Balkánu i východní Evropy. Organizovaný zločin po rumunském způsobu je drsný, špinavý a přízemní, vzhledem ke všudypřítomné korupci a neschopnosti státní správy zároveň obtížně postižitelný. Houževnatý vymahač dluhů Relu se v tomhle prostředí umí pohybovat jako ryba ve vodě a mezi sebrankou jednorozměrných kriminálníků sdružených v kapitánově brigádě díky své inteligenci a vynalézavosti, ale i pevným zásadám, vyčnívá a krok za krokem se stává bossovou volbou při řešení těch nejchoulostivějších a nejobtížnějších úkolů. Stíny disponují kvalitním scénářem se zajímavými postavami. Herci předvádějí přesvědčivé civilní herectví, snad jen postava psychopatického vyšetřovatele svými nekontrolovatelnými agresivními výlevy působí ve druhé sérii poněkud rušivě a kazí jinak mimořádný dojem. V rámci žánru Stíny spolehlivě vyčnívají, nebudu tedy váhat s nejvyšší známkou. Celkový dojem: 90 %.