gudaulin

Hunger Games aneb dystopie pro teenagery využívá mnohokrát v literatuře i ve filmu použitého konceptu vybíjené v aréně. Nějaké hlubší psychologie nebo přesvědčivého zobrazení společnosti se pochopitelně nedočkáte, ale kdo by to od hollywoodské produkce tohoto typu taky čekal. Rozsah násilí je uzpůsobený cílovému publiku, takže kdo si představuje nekopromisní drsnou akci, zákonitě musí být zklamán. Právě s ohledem na cílový segment divácké obce ale snímek funguje obstojně po emocionální stránce, zdařile pracuje se sentimentem a relativně nosná je rovina vztahového trojúhelníku mezi dospívajícími hrdiny. Filmu hodně pomáhá obsazení, mladé hvězdičky v čele s charismatickou Jennifer odvádí svou práci spolehlivě. Kýčovitě naopak působí vyobrazení společenské smetánky z Kapitolu, které vypadá spíš jako nechtěná parodie amerického televizního šoubyznysu křížená s drogovým tripem filmového kostyméra. I když mám k cílovce hodně daleko, vzhledem k Jennifer bych se patrně přiklonil ke 3. hvězdičce, nebýt šíleného střihu, který film potápí především v akčnějších scénách. Celkový dojem: 45 %.

Není to chytřejší než předchozí části, jen ukecanější. Není to ani zábavné. Příběh se vytratil, budování vztahu Kattnis a Peety, které drželo nad vodou první a druhý díl, je upozaděné. Fanouškem světa Panemu jsem nikdy nebyl a tady se už vážně nemám o co opřít. Celkový dojem: 25 %. Přijde mi, že celá série mentálně odpovídá světu 12-16letých teenagerů a je otázkou, jestli jim tahle natahovaná vata může vyhovovat...

Poslední díl série vychází o něco lépe než předchozí výlet do světa Panemu jednoduše proto, že je míň ukecaný a přes dlouhou stopáž umí místy ukázat akci a hodit na plac nějakou tu atrakci v podobě útoku mutantů nebo rafinovaných pastí na tým rebelů. Bohužel je ale zároveň nejpřesvědčivějším důkazem, jak mizerně je ten svět vymyšlený a jak je vlastně (ne)funkční. V tom filmu vlasně nic nedává smysl. V třetím díle je vládnoucí režim na koni a je schopný zasazovat ničivé údery povstalcům, abychom se během neuvěřitelně krátké doby dostali do fáze "bitvy o Berlín", tedy závěrečné agónie, kdy se opory režimu hroutí jedna za druhou, aniž by bylo jasné, jak k tomu zázračnému obratu došlo. Prorežimní síly ztrácí energii a zbývající prostředky v nesmyslně překombinovaných pastech určených pro televizní kamery v době, kdy už to nedává ani tu nejmenší logiku. S vypnutým mozkem a s náklonností k Jennifer Lawrence se ale dá Síla vzdoru skousknout. Celkový dojem: 40 %.

Pokračování Hunger Games se těší o poznání větší divácké přízni, můj dojem je ale přesně opačný. K plusům lze řadit rozumnější střih a větší rozpočet, který nespokl jen větší honorář Jennifer Lawrence a dalších zúčastněných, ale podepsal se i na lepších (bombastičtějších) efektech. Tím ale výčet pozitiv končí. Druhý díl potřeboval jít ve zobrazení světa Panemu dál a upřímně řečeno, odhalil jen větší plytkost a nebojím se napsat tupost. Vytváření dystopií, které by se daly brát vážně, Hollywoodu nikdy moc nešlo a tady vzhledem k cílové divácké skupině nebyla snaha veliká. S logikou si příběh neláme hlavu, dialogy mi připadají ještě hloupější než v jedničce, prezident Snow, který měl ztělesňovat sofistikované všemocné zlo, vypadá spíš jako umíněný stařec v počátečním stádiu senility, který primitivním násilím a demonstrací zvůle přikládá polínka do ohně tam, kde by měl manipulací a intrikami korumpovat a chladit vášně. Kromě Philipa Seymoura Hoffmana mě vlastně na dvojce nezaujalo už nic. Celkový dojem: 35 %.

Když jsem viděl tuhle televizní hru začátkem 90. let, nijak zvlášť velký dojem na mě neudělala a bylo by to na průměrné tři hvězdičky. Po 18 letech jsem si ji zopakoval a výsledek byl o trochu lepší, nicméně i tak nesdílím všeobecné nadšení, protože mé původní výhrady zůstávají. Plný počet hvězdiček by si Hřbitov pro cizince zasloužil za svůj námět a téma, protože letcům ze západní fronty vděčíme opravdu za mnohé a politická elita v poválečném Československu se k nim zachovala nanejvýš nespravedlivě. Problém je v tom, že zpracování ale má své mouchy, především mě odrazuje taková ta figurkovitost, zvlášť výrazná u záporných postav stoupenců režimu a členů státního aparátu. Někdy to má rozměr grotesky a netuším, do jaké míry chtěné. Donašečka, která odposlouchává rourou kamen, nebo úředník národního výboru ztvárněný silně přehrávajícím Rudolfem Hrušínským ml., to jsou vážně jen figurky, které plně nevystihují složitost a bídu tehdejší situace. Zachraňuje to především Josef Dvořák, překvapivě civilní a sympatický ve své roli muže, který se dlouho pokouší se systémem sžít, až zjistí, že existuje hranice, kterou nechce překročit. Celkový dojem: 70 %.

Scénárista neotálí a hned po představené své hrdinky ji nechá v explozi emocí brutálně vraždit. Navnadí tak očekávání fanoušků explicitního násilí a drsné školy, jenže vzápětí přehodí výhybku a je čím dál víc jasné, že sledujeme psychologické drama, kde půjde o zkoumání temných zákoutí lidské psychiky, vyvolávání vzpomínek na to, co chceme bezpečně zazdít hluboko v podvědomí. Jessicu Biel mám spojenou s hezkou tváří, která ji předurčuje do role estetických doplňků děje. Její herectví jsem dosud považoval za v nejlepším případě průměrné, tady se ale vzchopila ke svému dosud nejlepšímu výkonu a minimálně nedělá seriálu ostudu. Hlavním tahounem je ale Bill Pullman v roli vyšetřovatele. Mám pochybnosti o tom, že by v praxi tenhle způsob zastření paměti fungoval, ale nešť, natočené je to pěkně a vyvolává to správné emoce na správných místech. Celkový dojem za 1. sérii: 75 %.

Za vznik Hříšnice sice diváci vděčí touze Jessicy Beal dokázat, že zvládne i náročnější charakterní roli, ale ti, co seriál znají z předchozích řad, dobře ví, že klíčovou postavou a důvodem vzniku pokračování se stala postava kriminalisty Harryho Ambrose. Jeho schopnost nacházet tušení stínu tam, kde mají ostatní jasno, jeho empatie ke všem zainteresovaným stranám a především puzení jít až na dřeň poznání, jak se věci mají a proč se udály, z něj dělají postavu, která je schopna uspět tam, kde selhávají týmy profesionálů se zázemím mocných institucí. Čtvrtou řadu považuju s přehledem za nejpovedenější a nejvyzrálejší. Může za to i (protentokrát) zvládnutá mysteriózní linie příběhu, která už ke značce Hříšnice tak nějak patří. Divák se ale musí připravit na vlažnější tempo a cestu plnou smutku a lidských tragédií ukrytou za fasádou navenek harmonicky působící místní komunity. Bill Pullman je brilantní jako obvykle. Celkový dojem: 90 %.

Ironie, nadhled, nápaditost a odvaha přicházet s něčím novým - už jen parodie na užvaněnou katovnu s absencí oponentního názoru stojí za vidění. Celkový dojem 90 %.

Hud zcela určitě není western, k tomuhle žánru ho přibližuje pouze lokace a polarizovaný konflikt dvou silných osobností. Ve skutečnosti jde o psychologické drama konfliktu otce a syna a zároveň konfliktu dvou odlišných hodnotových žebříčků. Starý farmář je produktem konzervativní Ameriky, která lpí na půdě, má smysl pro rodinu, autoritu a náboženské hodnoty, zatímco syn Hud je dítětem své doby, bohatnoucí Ameriky 50. let, která vyznává konzum a zábavu. Nejhodnotnější na filmu je výkon Paula Newmana, kterého filmoví fanoušci znají především z kladných rolí, svého poživačného floutka zahrál s přehledem a přesvědčivě. V kontextu své doby a hollywoodské produkce určitě výrazně vyčnívající film, který mi ale přece jen přijde s odstupem let trošku šablonovitý. Je to přesně ten druh filmu, kde hlavní postavy a především starý farmář dokážou v ten správný moment najít ta pravá moudrá slova, která člověka reálně napadají až s odstupem delší doby. Ve vyhrocených situacích bych od takového muže čekal spíš pár šťavnatých nadávek nebo poctivou facku. Celkový dojem: 75 %.

Ne že by se v žánru romantické komedie nenašly tituly, které vybočují z řady a snaží se rozbít zavedenou výrobní formuli, přesto si dovolím tvrdit, že se jen obtížně bude hledat žánr, který by měl tak zakonzervované základní schéma, ve kterém se pouze střídají jména, tváře a prostředí. Marc Lawrence určitě nepatří k těm, kteří by se v rámci žánru pokoušeli o revoluci, a sází na to tisíckrát vyzkoušené. Přesto si myslím, že je to film koukatelný nejen pro žánrové fanoušky. Není nijak chytrý, ale vyloženě hloupý taky ne a má mocnou zbraň v podobně Hugha Granta, pro kterého jsou podobné role sázkou na jistotu. Tyhle chlapíky umí a hraje s velkým šarmem. No a Drew Barrymore je typově obsazená taky dobře. Hugh Grant už hrál v mnoha lepších filmech, pro Drew patří tenhle kousek v rámci její nicmoc závratné kariéry nejspíš k těm nejzdařilejším. Popová muzika je samozřejmě nadmíru lehký cíl pro ironii a legrácky všeho druhu, ale parodie na pokleslé popové romance pro náctileté fanynky v podobě videoklipu ke skladbě Pop! Goes My Heart nemá chybu. Za mě 3 hvězdičky a 55 % celkového dojmu k tomu.