Estwen

To, co si nemohl Sheridan z pochopitelných důvodů dovolit v Yellowstonu, dovolil si tady. Zabíjet hrdiny jak na běžícím pásu drsnou divočinou a filozofovat o svobodě, lidskosti a smyslu života. Elsa je Sheridanovo alterego a Isabel May zvládá komplikovanost postavy jako kdyby se narodila mezi indiány uprostřed prérie.

Dokonalý příklad toho, že kniha a film(seriál) jsou dva absolutně odlišné umělecké formáty, ačkoliv oba vyprávějí příběh. Plesat nad tím, že zde zůstala zachována co největší podobnost s knihou, tedy nemůžu. Obšírné dialogy plné archaických slovních obratů 18. století střídají "popisy krajinek a společenských situací", kdy se vlastně nic neděje, jenom se pár stránek=minut popisuje. Hlavní postavy jsou také přesně "by the book", kraluje mírně autistický Firth, Ehle je na dnešní poměry nedostatečně tvrdohlavá (kdo z běžných diváků zná poměry 18.století v Anglii a pozná, že tohle je velmi nezávislá postava?). Převést knihu na plátno je prostě vždy výzva, kdy přesnost a dostatečná časová dotace dělá spíš medvědí službu příběhu, postavám i dramatičnosti, film má k dispozici mnoho jiných výrazových prostředků a není potřeba vše podrobně "rozepisovat", protože to divák hned vidí a slyší.

Relativně dobrá adaptace knihy, bohužel tomu v každém aspektu něco chybí. Nemá to ani příběh ani hereckou zdatnost a celkovou uměleckou vytříbenost pozdější adaptace Pride and Prejudice z roku 2005 a v porovnání s Rozumem a citem (1995) s Emmou Thompson je Gwyneth Paltrow alias Emma podstatně slabší a dětinskost prorůstá z postavy do celkového provedení.

Nevyrovnaný film, zničující nudu střídá brilantní herecký výkon Emmy Thompson a  Kate Winslet v její první větší roli, aby za okamžik přišel bezvýznamný a nicneříkající záběr a zcela přerušil pracně vybudovanou atmosféru. Po 30 letech od premiéry film ocení zejména fanoušci Jane Austen a britského feelingu. Proč nedostal Alan Rickman víc prostoru je mi záhadou.

Dnes již klasika, která je sice předvídatelnou, možná trochu naivní pohádkou, ale člověk i po téměř 60 letech musí ocenit nádherně nasnímaný, perfektně zahraný a celkově precizně provedený kus umění.

Absolutně perfektně provedený pohled na komplikovanost lidské osobnosti, u které nezáleží na tom, jestli je muž, žena, gay, straight, ale zejména na tom, jak charakter komplikuje určité životní role a jiné usnadňuje. Cate si je jistá v každé vteřině, film jí doslova patří. Geniální spojení prostředí prestižního symfonického orchestru, ambiciózní, chladné a kalkulující ústřední postavy a gender problematiky, která tady není tématem ani překážkou, jenom konstatováním.

První třetina je jako tornádo na kokainu, druhá už střízliví a třetí je na dojezdu s kocovinou, kdy divák už jenom čeká, až ta jízda skončí. Dekadentní, bizarní, absurdní a výstřední svět počátku filmového průmyslu očima bezchybné kamery ale vytyčené ambice nenaplnil. Zkrátit, zahustit a vypointovat.

Víc peněz, víc balastu. Už to sjíždí k předvídatelným zápletkám a prvoplánovým emocím. Člověk se vlastně baví jenom drobnostmi, jako jsou různé přízvuky, kostýmy a Maggie Smith.

V kategorii romantických soap oper nadprůměr, rozehrávají se tady intriky o majetek, peníze a vztahy. Zajímavá, ale dost idealizovaná sonda do života šlechty na počátku 20. století, kdy se svět začal razantně měnit a staré pořádky začaly ustupovat. Maggie Smith herecky vládne.

Britský humor ve vysoké koncentraci a s divadelním nádechem. Sirové mají mezi sebou výbornou chemii, konečně taky někde gaye hraje opravdový gay.