forsythia

Pohádka vyznačující se šíleným zmatkem a dokonalou imaginací. Ten zmatek mě občas trošku rušil v rozplývání nad tou imaginací, ale jen občas a jen trošku.

Skutečný svět dětské fantazie, bez nadsázaky a bez příkras. V takovém světě a takových okolnostech působí jako křivé zrcadlo. A pokud vám na rtech křivý obraz světa vyloudí úsměv, tak leda pěkně cynický.

Já chci taky svého draka :)

Když jste ošklivá zelená obluda... Ne, jinak, když jste jiní, odlišní, rozdílní, menšinoví a kdovíproč kdovíjací, a budou se vám smát a šikanovat vás, nestane se vám vlastně nic horšího, než že se z vás budou samotáři a budete nesnášet Vánoce. A když jste kdovíproč kdovíjak většinoví, normální atd., rypák nevadí, protože ho mají všichni, a budete se posmívat těm menšinovým, nemůže se vám stát nic horšího, než že vám ti šikanovaní ubožáci trošku pokazí Štědrý den. Pokud teda nechodíte v Americe do školy.

Na Jacksonovo pojetí Tolkiena jsem si postupně zvykala, až jsem si zvykla docela. A nejenže zvykla, ono ve mně dokonce vyrostlo nadšení. K Hobitovi jsem tudíž zdaleka nepřistupovala s takovou nedůvěrou jako ke Společenstvu Prstenu a nebyla jsem zklamána. Trošku rozvláčnější vyprávění bych mu odpustila. Člověk má totiž celou dobu čím se kochat a co si vychutnávat, i když se děj rozjíždí pomaličku. Toho jsou nakonec důkazem i moje děti, které v kině celou dobu seděly jak zařezané a na konci šíleně protestovaly, že už je konec.

Drazí, omluvte mou nechápavost, ale vážně nechápu ty, kdož nechápou tenhle film. Já se výtečně bavila skvostnými obrázky, jak bylo lze od Burtonova filmu očekávat. Místy pěkně žhavé (teď nemám zrovna na mysli závěr), až ve mně vřela krev. Barnabáš by si jistě dal.

Občas mě popadne šílenství a pouštím dětem filmy svého dětství. Přesně tohle jsem jako dítě nesnášela. "Podívej, to jsem měla ráda, když jsem byla malá." A ona byla úplně jiná doba. Dneska tohle těžko může fungovat. Mně jako dítěti prostě stačilo tajemství ukryté v kuličce, a moje představivost pracovala na plné obrátky. Dnešní děti, včetně těch mých, už od filmu čekají něco zcela jiného. Nelze se divit, je jiná doba. Ale asi mě to úplně neodradí a za čas zase sáhnu pro nějaký film mého dětství.

Policistka a matka milého blonďatého děvčátka ani netuší, jaká překvapení se skrývají v jejím domě. Kocour, co tráví noci na loupežných výpravách po střechách Paříže se zlodějem a ještě daleko horší věci. Každopáně není zloděj jako zloděj a kocour dokáže znamenitě rozlišovat mezi dobráky a padouchy. Policistka nakonec vlastně také, jen to má trošku komplikovanější. Milá detektivní pohádka.

Na tenhle film asi musí být nálada a já ji zrovna neměla. Dovedla bych si představit, že kdyby venku skučel vítr, déšť bil do oken a sem tam by se zablesklo, dokázala bych si jeho atmosféru patřičně vychutnat. Takhle jsem se chvílemi i nudila a jednou jsem se dokonce lekla.

Měním hodnocení ze 4 na 5. Nejlepším animovaným Asterixem pro mě sice nadále zůstává Asterix a Kleopatra, ale i tady jsem se opět náramně bavila od začátku do konce. A nejlepší byly děti, které každý úkol komentovaly: "Jo tohle, to je dobrý."