robbez

Dávám tak 50 %. O montessoriovské pedagogice tam vlastně není téměř nic. Naopak je příliš akcentována feministická linie a osobní život (vztah k malému synovi a jeho otci).

Tento film je důkazem, že i smrt a válečné hrůzy je možné vyjádřit vizuálně a esteticky zajímavě a přitažlivě. Tím ovšem rozhodně nechci říct. že bych si to přál v jakékoli podobě zažít na vlastní kůži. Atmosféra je samozřejmě velmi temná a ponurá, ale každý divák také touží celý film spatřit na vlastní oči tajemného Kurtze. Po více než dvou hodinách se konečně dočká a seznámí se s geniálním šílencem, charismatickým "nietzscheovským nadčlověkem", který prožil a přežil hrůzu, přestal se bát, žije podle své vůle a je připraven zemřít. Film je zbytečně dlouhý a to nejzajímavější je až na jeho konci.

Chápu, že je možné být šťastný i jako umývač záchodů a dokonce v té práci vidět smysl. Člověk se taky může každý den opakovaně radovat z běžných maličkostí jako je poslech hudby v autě, pozorovaní mihotajícího světla mezi stromy, jízda na kole, čtení před spaním nebo návštěva bistra. Rozumím i tomu, že někdy je lepší mlčet než mluvit. Nevím ovšem, jestli je úplně nosné, o tom natočit film. Zenová moudra typu "teď je teď a příště je příště" mohou působit banálně, ale zároveň jsou vlastně pravdivá. V hlavě mi asi zůstane, že v Japonsku mají rozmanité a designově zajímavé záchody a že do Tokia bych se někdy rád podíval, ale žít bych tam určitě nechtěl. Každopádně pojem "dokonalý život" je velmi relativní a připouštím, že může vypadat i takto.