miligretchen

Asi žiju v jiném světě ... anebo se moje představivost rozplývá, když je něco tak těžce uchopitelné je najednou až moc předvídatelné. A nebo je můj snový svět natolik vzdálený od Wardova vizuálního ztvárnění snového světa, že se to prostě ne a ne potkat. Každopádně si netroufám vynášet jednoznačný soud. Dost možná je to jen moje vlastní jinak nastavená hranice ...

Jedna událost. Jedna věta a všechno je jinak. Obzvlášť na maloměstě, kde každý každého zná Jak jednoduše se z přítele stane nepřítel a naopak! Zvláštní charisma všech herců... překrásná dánská příroda. Myslivost a pedagogika A hlavně rodina.Blízcí. Snímek o pomíjivosti, nejistotě... o pochybnostech a nedůvěře. O ztrátě všeho a cestě k sobě. O strachu, o lásce, samotě...vše v přesné koncentraci.

Překvapivý a zajímavý film o tom, jaká událost může člověka v životě potkat a jak ho stín té události pak všude doprovází, mění zažité, vyvíjí okolnosti. Líbí se mi důraz na mužský úhel pohledu.

Je to jako usnout....usnout a probudit se úplně jinak a úplně jinde. Jako nechat kvést všechny stěny pokoje. Nechat růst lekníny hluboko uvnitř těla. Tělo bude vždycky tělem. Ale také, jak pravil R.Murphy:" nástrojem našeho uchopení světa, limitujícím faktorem našich záměrů." Myslím si, že Gondry přesně věděl, co chce sdělit. Co odlehčit a co naopak podtrhnout. Je to překrásný snový příběh, vizuálně uchvacující, plný metafor a kouzla, které se zjevuje, jenom když člověk dovede být dostatečně pozorný a bdělý.

Není to samozřejmě ani z poloviny tak uchvacující jako kniha...! To proto, že Fitzgerald je mistr slova, člověk který dokázal velice přesně a citlivě operovat se slovem a vyvolat specifický dojem atmosféry, pocitu a času...! Srovnání s knihou se neustále nabízí, ve snímku hojně použité až příliš "moderní" prvky k navození uměle honosné atmosféry, co se týče např. muziky, ..působí poněkud rušivě. DiCaprio mě překvapil a dojal, právě pro svoji výstižnost a obsažnost role. Gatsby, ač je celý příběh v podstatě o něm, je právě takovou tajemnou postavou, o vše okolo něj je pro diváka skryto, zůstává to tušené a intuitivní, ale člověk tomu věří, tak jako Gatsby věřil v to zelené světlo... Třeba zítra natáhne ruku dál.....

Překrásně citlivý snímek o tom, že školství skutečně může fungovat i jinak, než jsme na něj byli doposud zvyklí. Zároveň dokument vybízející k intenzivní a nikde nekončící práci směrem k lepším podmínkám, které si všechny děti zaslouží. Je to výzva!

Film, který promlouvá s nevídanou naléhavostí, skrze poněkud neobvyklý úhel pohledu- přibližuje se až tolik, že je přímo čitelný, jakoby svlečený z kůže.Kontrast nádherné přírody a hluboké a tíživé beznaděje.... uf, stále cítím jeho stopy sama na sobě.

Téma lidské osamělosti s sebou, ruku v ruce, nese vždy také silný příběh. Když ale pominu špičkovou kameru, impozantní muziku a jakousi "vyčištěnost scén", zůstane pocit, že by šlo celý ten příběh vyprávět zcela jinak. Některé věci nechat nedopovězené, nesnažit se objasnit co nejvíc. Byla jsem divákem, který jen stravoval precizně naservírovaný pokrm, to není ono.... Ač prvních několik vteřin bylo zázračných a posledních asi 10 minut mělo přesný smysl. Odnáším si několik myšlenek. Je potřeba prožít a přijmout. Tady a teď.

Řekla bych - hodně netypický balkánský film. Možná to ve mně evokuje právě rok vzniku, který mě nutí ke komparaci s jinými balkánskými filmy (převážně staršího data), proto tento snímek s (ne přímo balkánskými rysy) vnímám jako skutečně specifický - intimitou i důvtipem svojí výpovědi, charismatem Mikiho Manojloviče a vůbec příběhem jako takovým, který nám tady a teď není vůbec tak daleko, jak to možná zprvu vypadalo.

Velice citlivý snímek o tom, že když se člověk vrací odněkud (nemusí jít vždy přímo o válku) , kde prožil jisté zkušenosti, stává se jaksi pozměněným a naroste právě o těžkosti prožité zkušenosti, kdežto jeho okolí zůstává mnohdy stejným, jakým bylo, když jej opouštěl. V ten moment dochází ke kolizi. Věci už nejsou takovými, jak jsme na ně byli zvyklí. Přijmout nové se jeví jako nadlidský úkol. Tento film, viděný na Balkánských filmových návratech ve Vsetíně (8.-9.2.13), mi učaroval svým konceptem - když čvachtá v botách krev, zdá se i láska býti bezmocná , ale to ona nikdy není.