VictorMartel

Británie byla naprosto nejblbější velmoc, kterou lidstvo pamatuje. Proč? Protože cokoli dobyla, to byl od začátku do konce hlavně zdroj surovin nebo jeho zprostředkovatel. Řekové, Římané, Frankové, Francouzi i Rusové dohromady po sobě nenechali takový bordel. Byla to kramářská velmoc a podle toho to dnes vypadá v maloasijské oblasti po Sykes-Picotově dohodě nebo v Indii, kde nebyli schopni zabránit ani hladomorům v letech 1896-1902. K japonskou okupací Barmy vyvolanému hladomoru v Bengálsku (1943) si Churchill během svého úřadování neodpustil alibistický tlach, že se Indové „množí jako králíci“. Dětství jsem strávil na venkově a nevybavuji si chovatele králíků, který by si na to stěžoval. Tato kramářská velmoc první vybudovala systém koncentračních táborů pro civilisty během druhé búrské války, navržený s nepochybně cíleným vyhlazovacím efektem v důsledku spalniček, tyfu a úplavic (kolem 27 tisíc obětí, převážně dětí a žen). Výmluvným dokladem humanitární vyspělosti Británie během válek o zachování statu quo v jižní Africe je fotografie s Lizzie van Zyl (1901). A protože jsem nevzdělaný mamlas, nepochybuji, že toho mnohem více nevím a kdovíjak poskládaným odhadům o míře zločinnosti sovětu (Solženicyn, Applebaum…) samotná Británie vydatně konkurovala. Jmenovitě Churchill, populární mezi anglo-kapitalistickými pánbíčkáři pro jeho železnou mrhavost, se ve vojenství proslavil především stupidním avanturismem, s nímž utápěl v krvi velké počty, aby si sentimentálně zaválčil po starosvětsky imperiální mapě světa zastaveného v čase. Když se Churchillem vedení Britové vylodili u Gallipoli, kde měli jasné vítězství proti zaostalé turecké armádě, skončilo to ostudou. Byl to nenáviděný „stratég“ pochybného šlechtického původu. V Němci bombardovaných britských městech ho leckdy vypískávali a v žádném případě neplatí legenda, že jeho povzbuzování během bombardování prožívali všichni s jeho vlasteneckým elánem. Volby prohrál před koncem války. Na dekolonizovaných regionech si lze celkem dobře ukázat, co kramářští ideologové pokládají za úspěch. Výsledky britské koloniální správy budou vyzvedávat hlavně ti, kterým na panstvích obhospodařovaných kdesi zpoza oceánu připadá vše krásné a voňavé, protože za ten nejpovrchnější dojem už jejich mozek nedosáhne. Aby se jim vůbec rozsvítilo, museli by na sobě zakusit neviditelnost těch, kdo cizí opulentní „úspěch“ nesli na svých bedrech.

Akční filmy s vyumělkovaným pojetím dobra a perspektivou přizpůsobenou mentálnímu kriplovi zastupují naprosto tutéž úlohu, jakou má porno. My honiči si pouštíme porno, místo abychom se pohnuli pro mrdačku. No a konzumenti takových debilních "hrdinských" filmů, které si ze staré hrdinské literatury vzaly jen atletické zdraví postav, se právě radši ládují takovými kreténskostmi, než aby se světem, který je tak štve, něco sami udělali. Jejich samomluvné moralizérství je úplně obyčejné mazlení se se snem, jemuž v nejmenším nemohou dostát vlastními kvalitami.

Nečetl jsem Marxe. Já JSEM Marx.

Penetrován, defekuji.

Defekuj, nebo buď defekován.

Budu defekován.

Je otázka, je-li bůh fekálií, nebo je fekálie bohem.

Defekuji, tedy jsem.

"Bůh je všemohoucí." "Není, nemůže hrát v pornu."

Bijete se o poslední hovno. Jste lidmi.

Svět je defekací božské fantasie.

Bůh je nekrofil.

Kdyby ses, drahá sousedko, dívala pořádně, tak bys mi místo kytek přinesla něco, čím se dá bez praní vymazat to zaschlé sperma na domácích kraťasech. Nebo bys mi pomohla nešpinit si kraťasy.

Stávám se absurditou. Je to nevyhnutelné.

Náboženství a reklama jedno jsou. Adidas prodává námluvami, ve kterých slibuje oběhnout planetu třikrát do kola a nezadýchat se. Prorok Mohamed slibuje luxusní nekonečnou píchačku za jednu implozivní sebevraždičku.

Škaredá, fádní, škaredá, fádní, fádní, škaredá, silikon, hnus, fádní, potetovaná. Známe to všichni, hodina v prdeli a čurák pořád naměkko. A k tomu všemu musíme strpět fenomén detailismu a chorobné potřeby nás navnadit na placené služby sadou nestravitelných sekvencí a občas přímočaře disgustovat. Zašlo to tak daleko, že ty luxusní buchtičky nejenže borcům lížou prdel a každé trochu slibné video přijde s tímto zákuskem, ale naprosto nejhezčí dvojka dneška si řekla, že by nebylo na škodu, aby jedna druhé doslova olízala celé tlusté střevo. Dekadence nastane ve všem, dokonce i v dekadenci.

Sice nejsem fyziolog, ale i tak jsem si jistý, že mě masturbace připravila o pláč. Jsem spíše měkčí, než jsem býval, důvodů k němu přibylo, ale slza nevyhrkne, i kdybych ji měl pumpovat. Stal jsem se pornofilosofem.

Tesař přibitý na kříž. No není to ironie? Parafrázuji Marxe: dělník se v kapitalistické ekonomice otiskuje do díla a rozpouští se v něm, protože v zájmu toho, co jeho zájem popírá, stvrzuje účel materiálu světa. Ukřižovaný tesař je naplněním marxistické premisy. A tento fakt lze porazit jedině lží, že se vrazi nechali vmanipulovat do světového plánu spásy.

Bohové nemají palačinky. Nesnídají křepelčí vejce, nevečeří pho ga` ani pho bo`, nehoní si péra, nepolitikaří (nanejvýš loutkaří s politickými aktéry), nestrádají, nesnášejí hrůzy války ani bídy, nemusejí vstávat o půl čtvrté ani o půl páté, nejezdí na kole v té zimní břečce, natož ve tmě po ledu. A přece jsou výronem lidství. Jako hry, jako filmy, jako diskuze, jako vše předvídatelné a zkurvené. „Aaaaau, aaaaau“, opáčí mi bohové. Jsi náhoda, že puzzle buněk konglomerovalo v integrující se hierarchii budoucích hoven, zvaných duše. Jsi náhoda, že tato hierarchie sama sobě nestačí a tak, jako svět zlepšujeme vůněmi, i ona sní a fantazíruje o syntézách, v nichž by samu sebe překročila. Kejklířka příroda se okouzluje mravy, logikou a geometrií. Miluje bajky, miluje meritokracii, miluje ideologii, miluje účel. Miluje slovo. Příroda miluje slovo. Skončila slovem a ve slově se realizuje i za horizontem toho, co říká tělo svými smysly. Zapomíná své tělo, opouští je a stává se duchem ve slově. Příroda je filosofka. A jako taková může být vymrdána jedině filosofem. Velkým rybím chcancem mého jména. VictorMartel, postrach dobyvatelů a pánbůh socialismu. Zkurvená reinkarnace boha Pošoustana. Bůh Pablb, bůh Cancour, bůh Chábí, bůh Ohanbí, bůh Ztopořenec.

Zemřu na psí kapavku! To přisáhám.