Erw

Juráček zde poněkud ustupuje od kafkovské poetiky svých známějších snímků Postava k podpírání nebo Případ pro začínajícího kata. Přiklání se k obecnější tendenci československé nové vlny 60. let, tedy k zobrazování každodenní banality prostřednictvím anatomie zdánlivě nudných okamžiků. Autor nám dává nahlížet všednodenní realitu mladých mužů odbývajících si povinný vojenský výcvik v armádě. Snímek je tvořen dvěma povídkami, které mozaikovitým způsobem skládají z drobných příhod obraz dospívajících mladíků, kteří více než na válku přirozeně (jejich věku) myslí na děvčata. Absurdita skutečnosti není odhalována tak explicitně jako u jiných Juráčkových filmů, i zde však začínáme nechápavě kroutit hlavou nad světem, kde hormony zmítaným chlapcům je do rukou (místo ňadra) vnucován samopal.