radekgfx

Stále jde spíše o technologické demo než o plnohodnotnou vizi vystavěnou čistě na zelené louce; tvůrčí záměr se krčí někde pod nánosy kouřových efektů a volumetriky. Přesto, díky příklonu k pixarovskému vizuálu ztvárnění postav bude snímek pro většinu diváku docela dobře stravitelný, někde v pozadí tam totiž neustále probleskuje Brave (2012). Divočin typu Elephants Dream (2006) se bohužel asi jen tak hned nedočkáme.

Usedlé historické drama bez zbytečných dějových odboček stojící na zemi a razící si svou cestu vpřed asi jako oplátovaný oř zástupem pěšáků oděných do lněných prošívanic. Docela umně je zde zkombinována relativní příběhová strohost, pomyslné rozestavování figur a opulentní živelná středověká rubanice, na kterou se v budoucnu bude mnoho lidí odkazovat. To vše v nádherných přírodních exteriérech. Film je uvěřitelný ve schopnosti vykreslit člověka jako omezeného hybatele děje. Někoho, kdo je do svých činů nucen hlavně vnějšími okolnostmi a přirozeným pohybem věcí spíše než vlastními svévolnými rozhodnutími. Což je úspěch, vezmeme-li v potaz hlavní zápletku. O to víc zamrzí závěr. Náběh na pochmurně doznívající melancholický konec je nahrazen lidským rozměrem, naběhlými žilami, řevem a lehce negující snahou o opsání určitého dějového kruhu. Snahou zavděčit se. Snahou stojící na viklavé stoličce, jež se infantilně rozplácne v bahnité kaluži asi jako neohrabaný rytíř v těžké plátové zbroji.

V It: Chapter Two hrůzu nahání spíše tříhodinová stopáž než samotný klaun Pennywise, ale zatímco z délky filmu se v umných režisérských rukou stane benefit hrající za domácí tým, klaunské piškuntálie po celou dobu filmu dopadají spíše na plocho. Bod a uznání patří tvůrcům za schopnost zprostředkovat ucelený, osudů hlavních protagonistů držící se děj, jenž nepotřebuje dějové dramatické obezličky typu vyšetřování policie interferující – jak se říká na Bystřicku – se zájmy hlavních protagonistů. Nic takového ve filmu není. A je to dobře. Film díky tomu příjemně ubíhá a zmiňovaná tříhodinová stopáž se zdá subjektivně mnohem kratší. Film dle mě trpí dvěma hlavními nedostatky. Tím prvním je absence obecného ostnu překvapení, jenž byl tak predominantní v prvním díle. Parta dětí a motivy strachu vyjevované tématy mnohdy tak bezelstnými, jako je iracionální strach z temného sklepa, dle mě byly pro mnoho lidí určitým throwbackem – jak se říká na Strážnicku – do dětských let a byl to jeden z důvodu vpravdě pozitivního diváckého ohlasu. Nic takového ve druhém díle není. Parta čtyřicátníků konfrontovaná s postavou klauna prostě není tak silným motivem a film toto omezení nedokáže uspokojivě překonat. Druhým nedostatkem je posléze proces budování napětí a jeho pozice v žánrovém vymezení filmu. V okamžiku, kdy má jít protagonistům zdánlivě o život a Bill Hader do toho začne vtipkovat, jde celá snaha o jakoukoliv emocionální angažovanost ve vztahu k osudům hlavních hrdinů k šípku a divák začne neochvějně tápat.

Neuhlazené „rodinné“ postapokalyptické sci-fi drama, které si své emocionální pole z počátku vytyčuje hlavně s pomocí slz a prostrojů. A i když se ve své druhé polovině přikloní – a to dost rázně – k rovině fantaskní, určitá pachuť, živená zejména nepřesvědčivou výpravou a úvahami nad tím, jak by celý film vypadal bez přepálené obrazové postprodukce, skrze níž se autoři snaží honit atmosféru, zůstává. Ve výsledku je zde dle mě až příliš mnoho snah a pokusů o velké žánrové a dějové zvraty a spousta velkých myšlenek v malém, laciném a místy dost potrhaném balení.

Filmové opáčko kritérií dělitelnosti přirozených čísel, zajímavý koncept a nezajímaví herci. Film exceluje ve schopnosti omotat si diváka všudepřítomnou klaustrofobní atmosférou a zprostředkovat mu pocity permanentního nebezpečí a obecného strachu z neznámého prostředí. Vztah prostředí a diváka pak zůstává po celou dobu v podstatě hlavní a jedinou devizou filmu, jelikož herecké projevy se omezují především na zlověstné koulení očima a režisérská práce s dějem a postavami je založena hlavně na chabé práci s proxemikou.

Precizně zrežírovaný noční schizofrenní trip s neuvěřitelně sexy Patriciou Arquette střídající Lynchovy trademarky snové logiky s překvapivě uchopitelnými narativními dějovými úseky. Člověk si místy až říká, jak něco tak rozlétaného a dějové neuzavřeného může dávat takový smysl.

„Prospect is pretty fly for lo-fi sci-fi“ (Houston Chronicle, 2018). Překvapivě příjemná, civilní nízkorozpočtová exkurze studeným vesmírem, nehostinnými planetami a – jak jinak – lidskou přirozeností. Pohádkové motivy hledání pokladů se zde mísí se zemitými výjevy životního vandrování a prostým bojem o přežití, přičemž vše by se mohlo v podstatě bez jakýchkoliv úprav odehrávat někde v náhodném meandru amazonského pralesa. Jenže neodehrává. A je to dobře. Nehostinné prostředí mimozemské planety, ve kterém člověk nepřežije, a nervózní ticho lesa, který vypadá na první pohled tak familiérně a přeci je tak jiný, film staví do pozice blyštivého šutru někde v korytě řeky, který člověk musí nejprve najít, než jej zvedne. Hromada atmosféry za méně než čtyři miliony dolarů.

Rohan dorazil, The Sword Fleet arrived. Avengers: Endgame překonává čas i prostor a jakkoliv drží pohromadě a umně prokládá odlehčený humor a vážnou dějovou linkou, v okamžiku, kdy je potřeba skutečně zatlačit na emocionální pilu a vystavět velkolepé finále, trochu rezignuje na jakoukoliv originalitu, vsadí na jistotu a vypomůže si berličkami již mnohokráte viděných motivů. Zkázu a zdánlivě neodvratný příkrov smrti tak opět odvrátí v poslední možnou chvíli odnikud vynořivší se postava či postavy a divácké pokyvování hlavou nad zábavným a režisérsky ukočírovaným opulentním projektem se začne střídat s váhavými rozpaky nad tím, zda to všechno přece jenom nebylo možno vidět už někde jinde, akorát ne ve fialovo-modrém; resp., zda-li by to v rámci dané produkce vůbec šlo natočit nějak jinak.

Rutina. Leporelo scén a výjevů až příliš mnohokrát viděných jinde, až příliš mnoho postav a až přílišná snaha o postavami tažené osudové drama dojíždějící na nevýraznost novogeneračních x-menovských obrozenců. Člověk asi tuší tvůrčí záměr, ten je ale svatosvatě pohřben pod nánosy nepříliš zdařilé digitální změti, vzletných osudových proslovů a nedostatku charismatu právě těch hrdinů, na jejichž činech a osudech by mělo divákovi záležet. Koncept by fungoval s původní generací. Dva Jackmanovy pohledy a jeden vysunutý Rosomákův adamantiový dráp by zcela neobjevně strčily za klobouk většinu emocionálních vrcholů z tohoto filmu. Což zamrzí, ale nepřekvapí.

Ledové kry, lední medvěd, spousta sněhu, Mads Mikkelsen a mírné spoilery. Nebýt posledního záběru, vznikl by referenční film, na který by se dalo v budoucnu odkazovat. Existenciální přímočarost a mrazivá neutěšenost jsou ale v závěru obětovány snaze vyjít divákovi vstříc a je to docela škoda. Film si ve své výsledné podobě spíše podává ruku s All Is Lost (2013) a pomyslný Olymp nekompromisní vize zůstává nedobyt.