borboleta

Čekala jsem, že se během filmu budu nudit a hrát Solitare, ale hned během prvních scén jsem byla přinucena obrazně i doslova přepnout do celoobrazovkového režimu. Střípky ze života řady lidí jsou poskládané do chytlavé a logické mozaiky, některé postavy se objeví vícekrát a člověk pak má pocit, že je už vlastně zná a chápe. Přiznávám, není potřeba se na to dívat, aby člověk zjistil, že lidé žijí v různých podmínkách, ale přesto jsou si všichni podobní, protože každý má své starosti, své obavy a své lásky, a že ačkoliv je to těžké a dějí se zlé věci, tak stejně máme naději a stejně bude dobře. Tohle poselství není nic nového, ale to neznamená že je nedůležité nebo špatné a já se s radostí nechám občas vodit za nos, budu sentimentální a emocionální. Pzn.: plně souhlasím s komentářem Brygmi.

Sice to není nejlepší Burtonův film, ale jeho rukopis v něm stále vidím a s filmem nemám problém. Je to pohádka, výlet Alenky do Wonderlandu, zajímavější než příběh je tedy výprava, masky, animace, ale mně to vlastně úplně stačí. Od Deppa jsem svěklý výkon automaticky očekávala, vynikající byly ale hlavně Helena Carter a Mia Wasikowska, to je hned všechno příjemnější, když si někdo umí dobře obsadit herce. Osvěžující byly vtipné momenty, kterých by se tu našlo víc, než jen tančící Kloboučník, úplně mě dostala Srdcová královna: "Miluju teplé prasečí břicho pod mýma bolavýma nohama!"

Knihu jsem četla už dřív a jak to tak většinou bývá, film je při vší snaze horší, takový nějaký naředěný a zploštělý. Ale takový pocit mám u adaptací hodně často a neznamená to, že film je hned špatný. Silné téma nekonvenčního vztahu, kde se všichni mají hrozně moc rádi, tu však zůstává a zakusuje se hluboko pod kůži. Herci mi k jednotlivým postavám vyloženě sedí, jenom českého distributora bych za tak otřesný "překlad" názvu poslala do horoucích pekel. Líbí se mi a plně souhlasím s komentářem Faidry, jen přidám v hodnocení půl hvězdičky navíc.

Děj je natolik nevýrazný, nudný a zdlouhavý, že si ho vlastně ani nepamatuji. Hudební čísla mě s výjimkou dvou z nich vůbec nezaujali a většinu času z těch 114 minut jsem strávila přemýšlením, kdy už asi bude konec. Pro mě to je nablýskané, načančané a luxusní nic, jenom přehlídka slavných hereček. I když přehlídka tančících krasavic ve spodním prádle může být pro někoho dostatečným zážitkem;)

Aronofsky nezklamal, i při tomto filmu běhá mráz po zádech, doslova jsem od něho nemohla odtrhnout oči. Je to dokonalý příběh (protože všechny tři linie se navzájem propojují a fungují dohromady) o věčnosti, smrti a nesmrtelnosti. Nemám problém s tím, že téma je ve své podstatě jednoduché a že film vlastně nepřináší nic, co bychom se už z jiných filmů nebo knih nemohli dozvědět už dříve. Protože jednoduché téma nemusí znamenat špatné. Život, láska a smrt jsou vlastně úplně jednoduché, ale přitom nejzásadnější, nejsilnější a nejemotivnější elementy naší existence, a tak je logické, že máme potřebu se k nim vyjadřovat a tvořit o nich umělecká díla, protože Fontánu uměleckým dílem můžu bez obav směle nazvat. Svojí intimností mě nadchla scéna ve vaně. Poslední čtvrthodinu filmu jsem už jen zírala na obrazy, které se přede mnou rojily, a bála se nadechnout. Hudba je úžasná, sice to tu píše v komentáři každý, ale to jinak nejde, když je to pravda.

Když jsem se snažila dívat se na Nejasnou zprávu poprvé, byla jsem ještě prakticky dítě a viděla jsem jen scénu útoku vlků. Tato scéna se mi zabořila do mozku a přestože jsem i jako dítě byla ohledně děsivých věcí ve filmech značně otrlá, vlci se mi objevovali v nepříjemných snech ještě dlouho potom. Později jsem viděla film celý a musím říct, že na mě opravdu silně zapůsobil. Příběh pro mě vlastně tady ani není to nejdůležitější, hlavní je tady pro mě dojem, vnímám to jako obraz šílené Jakubiskovy fantazie, vášnivého a krutého světa s ostrými hranami, divokých obrazů, dusivé atmosféry a neurčitého čekání na konec světa, který by možná mohl být pro někoho i vysvobozením a nejen hrozbou. Veselí při oslavách před blížící se pohromou je neskutečně tísnivé. Nejasná zpráva o konci světa je film pulsující emocemi a živelností.

Dívat se na něco takového je prostě radost, všední realita úplně zmizí a zůstane jen úžasný svět Pána prstenů. Výtvarná stránka filmu mě naprosto uchvátila.

Kuky je pohádka pro dospělé, kteří nezapomněli, jaké je to být dětmi a stále jimi tak trochu ještě jsou. Ve světě, kde se pohádky dělají ve 3D čistě v počítači, je film se skutečnými hračkami ve skutečném lese a skutečné skládce opravdu osvěžující změna, navíc hýří množstvím povedených hlášek. Jako slabší hodnotím hrané scény, kdyby to bylo na mě, tak z toho mechu s kamerou nevylezu.

Všeobecné nadšení tímto filmem nějak nesdílím. Možná jsem málo duchovní a málo meditující, každopádně pro mě to bylo 98 minut nudy a neustálého kontrolování hodinek, zda už je naděje, že bude konec. Koncept je slibný, ale možná by mu víc slušel krátkometrážní formát.

Zcela obyčejný film o obyčejných věcech s životnými a příjemnými postavami. Komedie to není, protože tam žádné vtipy nebo komické scény nejsou, ale je to pohodový film, který se hodí k línému letnímu odpoledni. Na filmu je opravdu hodně znát, že byl natočen ve Francii, a pro mě je to příjemná změna oproti všem těm americkým komediím ze střední školy, které se jen hemží roztleskávačkami a trapně nechutnými scénami. Nemyslím si ale, že by tento film ve mě zanechal nějakou stopu, musím komentář k němu napsat hned, protože později už bych si ho nemusela pamatovat.