kdosizrosy

Spike mě už kdysi duševně pohladil svou krátkou robotí romancí "I Am Here", ale až s "Her" se mě doopravdy dotkl. Jeho vyprávění je překvapivě osobní, citlivé a nádherně poetické. Počáteční pouto mezi Theodorem z masa a kostí a virtuální Samanthou je pak ztělesněním snad toho nejkrásnějšího souznění, které kdy může mezi dvěma lidmi nastat. Na jednu stranu Jonze nutí k zamýšlení se nad tím, jakou roli v takovém druhu lásky sehrává tělo/jeho atributy (aneb vystačilli byste si jen s hlasem Scarlett Johansson?) a jak moc na něm sejde, na druhou se pouští mnohem dál a zvěstuje svou vizi vztahů budoucnosti a života vůbec (a na třetí pěkně metaforicky mapuje průběh vztahů obecně). Her je tak vysoce originální a neotřelá romantika, která mezi všemi těmi Terapiemi láskou nebo Zimními příběhy vyčnívá jako ten nejvyšší mrakodrap na světě.

Takové to, když se vaše myšlenka zkusit štěstí v minimalismu zvrtne v jednoduché řešení, že všechno, co vlastně potřebujete, je nová holka. Tak.

Shakespeare v novém slušivém kabátci, byť stále postaru. Neočekávejte žádné moderní převyprávění pro přiblížení běžnému divákovi, ale pedantsky přesné, striktní převedení na filmové plátno, kde se vám z květnatých veršů staré angličtiny po chvíli začne motat hlava. Pro anglofily bude Richard II. dozajista pomyslnou lahůdkou, na obyčejné osazenstvo však dosáhne jen těžko, neboť to angličtinu z přelomu 17. století zkrátka neocení, ba ho odradí. A nezachrání to ani herecký koncert všech zúčastněných, natož pak krásná kamera a kulisy vůbec - což je obrovská škoda.

Dokud jsem neshlédla obě dvě části, nechtěla jsem o Nymfomance nic psát, abych se na ni mohla podívat jako na celek. Teď však nějak nevím. Dá se tu vůbec mluvit jako o celku? Sexuálně závislá, která o sobě raději mluví 'jen' jako o nymfomance, vypráví své životní zkazky asexuálovi, co je ve svém značně pokročilém věku stále panic. Několik kapitol, vzestupy a pády, láska, nenávist a hlavně spousta odkazů na literaturu, umění, vědu, aby se z vyprávění nestala jen plochá přehlídka nejrůznějších druhů uspokojování. Zkrátka co říct? Asi že masivní propagace je ve výsledku mnohem působivější než samotný film.

Magická, poeticky temná, snová a snad až snobsky elegantní atmosféra, která pohltí a nepustí ven. Apokalyptická vize směřování naší společnosti, z níž je nám mnohdy, stejně jako Adamovi, prachprostě smutno. Lpění na starém, debaty o smyslu existence, světa, věčnosti. Zvláštně tajemná upírská romance podaná s aristokratickou grácií, před níž budete muset obdivně sklonit hlavu. (A ta hudba, ta hudba!)

(Noční) život ztracených existencí. Anebo do zatracení mířících. Alkohol, sex, drogy a z nich plynoucí demence za doprovodu Monteverdio Orfea. Poetická esej o upadajícím kusu dortu na hranici fikce a skutečnosti, která však vyvolává otázky, zda jí věřit či ne. Není to ale tak trochu jedno, když o se tu o povrchnosti mluvit nedá?

Jednu věc filmu zajisté nikdo neupře - hlavní představitelka Isabelle je prostě pěkná. Snadno vás okouzlí její křehkost a i při tak poklidném a nenápadném snímku vydržíte občasné nutkání usnout. Samotný děj toho moc neřeší, nic nevysvětluje, všechno jen lehkým tempem vypráví a nabízí nám podněty k vlastní interpretaci. Někdo popudy sexuálně se probouzející sedmnáctky nepochopí, jiný jim možná bude bez obtíží rozumět - stejně jako vdova po při souloži zemřelém staříkovi. (Na začátku filmu mi hlavě znělo "She was just seventeen, you know what I mean".)

" I think that the whole point of being with someone is so you can talk to them and let go of everything, and even when you’re at your worst they still… like you, they still want to speak to you, and care about you and stuff." U BBC dostali pěkný nápad, ale nevyužili ho tak, jak by zasloužil. Improvizace musela být pro herce dozajista výzvou a všichni se jí zhostili výborně. Jen ve většině případů nedokázali zvládnout tak zoufale krátkou stopáž. Máme tu několik příběhů zahrávajících si melancholicky s city a v neposlední řadě také s divákovou trpělivostí, zda dokáže unést množství odporně sladkých lovesongů, v nichž si však každý určitě najde to své. Na druhou stranu ne vždy to končí nějakou pointou, což celkový dojem značně kazí. Tak se jedinými, kterým se daří zvládnout nabídnutý prostor na výbornou, stávají Kaya Scolendario s Billie Piper, jejichž třicetiminutovka je dojemným a intimním dialogem dotaženým do konce. Jestli si ty dvě celý scénář vymýšlely skutečně přímo na place, tak smekám klobouk.

Na Anděla jsme se dívali ve škole. Po skončení náš pan profesor vstal a s uznalým pohvizdnutím mu uniklo: "Ta Marlene...pěkná, co?!" Všichni souhlasně mlčeli. Herr Neřád a fesche Lola jsou takovou smutnou povídkou z předměstí. Snadné podlehnout kráse a šarmu, ať už jste pouliční čistič bot anebo diplomovaný padagog (navíc v případě Marlene se ani asi nikdo nediví). Může vás vynést vysoko ke štěstí a zároveň vám úplně zničit život. Rozum x cit. Každý by se měl podívat + Sternbergovo mistrovství světla/stínu.

Happiness is real only when shared. Chris mi v něčem připomínal mě. Co by se stalo, kdyby člověk jen tak zmizel a zanechal za sebou všechno, co naše společnost považuje obecně za důležité? Rodinu, školy, práci, peníze, přátele, materiální věci, předsudky a společností nastavené normy a konvence? Být jen sám se sebou, potkávat a míjet kolemjdoucí, na něž narazí na cestě. Štěstí člověk nenajde v materiálnu, ani v Bohu, ani v jiných lidech, byť tam ho většina z nás omylně hledá. Klíčem je najít ho sám v sobě a to prázdno tím zaplnit. Na druhou stranu bez lidí, ať už jsou jací jsou, se žít nedá...Into the Wild může hodně promluvit do duše a zarýt se pod kůži, ale na mě až takový účinek neměl. Asi moc hloubám.