Lucasion

Pokud jsem si loni napsal, že mám pocit, že rok byl chudý… Tak letos to platí dvojnásob. Pomalu se dostávám k seriálům, filmům i hrám. Nejhůř ke knihám. To, co jsem však zkouknul nebo odehrál stálo za to, i když díky mé nechuti k otevřeným světům jsem měl začátek roku pěkně hořký. Ale k tomu se dostanu. Jdeme na to!

Nejlepší hra roku – Letos to prostě nemůže být nic jiného něž nové CoDko! Když jsem loni začal obnovovat svoji sbírku téhle série, tak jsem si ty průchodu strašně moc užil. Na Modern Warfare II jsem se fakt těšil. A ten víkend s touhle hrou se mi vpálil do paměti. Ten příběh byl naprosto fantastický zážitek. Od Call of Duty prostě očekávám každý rok výborný gunplay v áčkové produkci a přesně tohle MW2 je. Dokonalá grafika, skvělý soundtrack, výborný příběh a fantastický gunplay. Neměl jsem slov. Po dohrání jsem si dal celé dopoledne a vysbíral všechny achievementy co šly. Strašně mě mrzelo, že už jsem to měl za sebou. Prostě lahoda!

S Největším překvapením roku to bylo poněkud složitější. Konečně mi vyšel Overwatch 2 a je znamenitý a pravidelně se k němu vracím. Ovšem to, co bylo opravdu překvapení – tak to bylo The Quarry. V březnu oznámeno, v červnu vyšlo. Konečně nová hra od Supermassive Games a není součástí Dark Pictures Anthology. Taky byla delší, hezčí a zábavnější. No prostě paráda. Quarry jsem si užil všemi doušky!

Nejhorší hra roku – Tohle je těžký. Opravdu moc. Letos jsem totiž vyloženě špatnou hru nehrál. Tak jako v případě loňských titulů… Možná bych to mohl předělat na Největší zklamání roku. Objektivně asi letos Diablo Immortal. Velmi oblíbená značka, která u mě shořela kvůli pouze „Otevřené betě“ na PC. Je z toho cítit, že to je freetoplay a nedodělané pro PC. Škoda, protože základ je dobrý a klidně bych si za hru zaplatil. Ale jak už jsem řekl, letos bylo zklamání téměř na každém kroku. Pokračování Horizonu, které jsem nedohrál, Elden Ring, který jsem dropnul a nakonec i Ragnarok, který jsem sic dohrál, tak příběh byl hrozný. Nudný, bez gradace a rozhodně nesplňoval to, co měl. Jasně, v případě prvních dvou je to dané prostě tím, že Open Worldy já už nehraji a hrát nechci. Ale Ragnarok Open world není. Jen nedokázal vůbec splnit ambice, které měl.

U Nejlepší Sběratelská edice jsem si myslel, že už nikdy nic psát nebudu. Ale jak se zdá, tak to všechno ještě zachraňuje Blizzard. Letošní Dragonflight dorazil a je nádherný. Artbook, podložka, krabice… Co víc si přát. Tohle jsou sběratelky, kterých se nevzdám. Na rozdíl od megasoch, které stojí skoro jako auto. Na druhou stranu i kdyby byly za polovinu, tak by to za chvíli nebylo kam dávat. A rozhodovat se mezi Queen of Blades a Lilith bych beztak nedokázal.

U čeho jsem nejvíc trávil čas…? Zbytečné psát potřetí to samé. Nebo počtvrté? Ztrácím přehled. WoWko je prostě stále na výslunní a nedokázal ho sesadit ani Game Pass. Ani nic jiného. Navíc Dragonflight je prostě fantastický. A moc si přeju abych takové pocity měl u za dva roky, co vyjde expanze s Voidem. Letos jsem splnil každou sezónu, co jsem chtěl, a ještě dokonce něco navíc. No není ten život krásný?

Příští rok? Je fakt, že vnímám, že po letech se mi velmi krystalizuje můj vkus a mění soustředění na tituly, které mi ještě mají co říct a nabídnout. Možná proto jsem už letos nehrál špatnou hru. Když mě omrzely, tak jsem je jednoduše dropnul. A myslím, že to v budoucnu bude ještě horší. Prostě se mnoha titulům jen vyhnu. A příští rok si přeju jediné – „Dejte mi už konečně to Diabloooo IV!“

Po dlouhých letech mám pocit, že celý rok byl na zážitky chudý. Na hry, na filmy, na seriály… na všechno. A přesto jsem si rok 2021 užil. I když vybírat nejlepší hru bylo velmi těžké a ještě těžší by bylo, kdyby to Halo nakonec nevyšlo.  

Takže hru roku aneb Nejlepší hra roku jsem už propálil a čekal jsem na ní až do 8. prosince, tedy téměř závěr celého roku. Halo Infinite, ale nezklamalo a přineslo naprosto epické dobrodružství plné akce, smutku i sbírání všemožného obsahu. Díky naprosto výbornému dabingu a soundtracku ožívá osobní příběh Master Chiefa na prstenci Zeta. Spolu s Weapon a pilotem Echo-216 bude John-117 bojovat jako jeden z posledním přeživší lidské rasy proti nepřízni osudu. Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude příběhová střílečka bavit přes dvacet hodin a budu vyzobávat veškerý obsah v otevřeném světě. A hle, nové Halo to dokázalo! Infinite je goty jak se sluší a patří. Díky Johne!

O Největším překvapením roku jsem nemusel dlouho přemýšlet. Chtěl jsem Hades na Switch a v krabičce. Dočkal jsem se. A Hades dokázal, jak výjimečná tahle hra je. Perfektní hudba, krásný vizuál, který navíc na Switchi šlape jak hodinky a velmi zajímavý příběh, který je vedený skrz mnoho postav a stovky dialogů. Hades vlastně po všech stránkách splňuje kritéria pro hru roku a nebýt Halo, které vyšlo na poslední chvíli, tak by to i tento můj pomyslný titul získal. 

Nejlepší předělávka roku. Loni jsem si tu přiřadil tuhle rubriku spíš z recese, ale je vidět, že stále je do ní, co sypat. Jelikož letos mi konečno vyšlo Diablo II, které jsem si tak vymodlil. Resurrected je perfektním předěláním dvacet let staré hry. Jistě, mnoho mechanik je vlastně už archaických, ale temný svět Sanctuary dokáže naprosto bravurně pohltit a nepustit. Graficky i hudebně není co vytýkat. Tohle je prostě pastva jak pro oči, tak i pro uši. 

A poslední, malinka - Nejhorší hra roku. Nic mě letos nezklamalo více než, Star Wars Fallen Order. Další důkaz, že se mám her od EA vyhnout obloukem. Fallen Order jsem si koupil v lepší edici a čekal na poličce, až se do něj nadšeně pustím. Nejprve jsem byl skeptický, pak natěšený a když už jsem se letos ke hře dostal, tak to bylo vlastně přesně naopak. Nejprve převládalo nadšení, ale čím víc jsem se do hry nořil, tím jsem byl zklamaný až jsem se rozhodl, že hru nedohraji. Moje ocd sice trpí, ale Fallen Order mi přijde jako naprosto debilní a hloupá hra. To, co dělá, tak dělá hrozně. Mnoho grafických i herních glitchů. Graficky neohromí a příběh mě nedokázal ani vtáhnout. Po asi deseti hodinách mám dost a ke hře se vracet nechci. Kromě všeho jmenovaného je nejhorší že mě to jednoduše nebaví. A když hra nebaví, tak má zásadní problém.  

Vzhledem k velmi vzrůstajícím cenám a hlavně faktu, že v roce 2021 nic moc nevycházelo, tak rubrika Nejlepší Sběratelská edice poněkud chřadne. Nejsem si jistý, jestli v roce 2022 budu ještě do něčeho investovat tolik, kolik prodejci chtějí, ale tak jsem si letos alespoň doplnit krabice Warcraftu a už mi chybí pouze tři první. Tedy od Cataclysmu po Shadowlands je mám krásně vyrovnané na polici. Také jsem zkompletoval knihy vydané v češtině od Blizzu. Warcraft i Diablo je nyní kompletní. A tím bych vlastně skončil. 

U čeho jsem nejvíc trávil čas…? Odpověď bude stejná jako v roce 2019 i 2020. I kdybych sečetl, kolik hodin jsem proseděl u Xboxu, tak jsem přesvědčen, že se to nemůže rovnat tomu, kolik hodin jsem dobrovolně odevzdal hře World of Warcraft. Během roku jsem získal dvě Ahead of the Curve a dvakrát Key Stone Mastera. Plus sesbíral nespočet mountu a tmogu. Těším se, s čím Blizzard přijde letos.

No a to je vše… Věřím, že rok 2022 bude mnohem více herně, filmově či seriálově nabitý. Už teď vím, že mě čeká mnoho her, recenzí, streamů či podcastů. No a největší těšing? Když Blizzard odložil svoje hry na rok 2023, nezbývá než se těšit na další datadisk do WoW a na další Fromovku! Olé! 

Zase je tu konec roku. Tenhle byl pro mě obzvlášť přelomový, protože jsem hned v lednu začal psát do SCORE a v létě se uchytil na Hrej. S tím se pojí i to, že jsem se objevil v několika streamech, Hpodech i recenzích. Přes to všechno jsem letos chtěl rozdat pár svých osobních cen hrám ke kterým jsem se dostal letos.

Nejlepší hra roku, čím jiným začít že. Stále se nemohu rozhodnout, protože hned v lednu jsem se pustil do oblíbené série Gears of War a jeho pátý díl mě naprosto dostal. Vynikající hudba, grafika i vlastně nabouchaný příběh mě provázel celý začátek roku a zmínit ho prostě musím. V květnu jsem se naopak po velmi dlouhé době vrátil k modré konzoli a první den si zahrál Last of Us Part II. Málokterá hra mě dojme k slzám, ale brutální a nekompromisní příběh téhle hry si jasně zaslouží cenu roku. Kdybych se mohl rozhodovat pro nejlepší hru pro Xbox a nejlepší hru pro Playstation, je to mnohem jednodušší. Takhle tu mám dva krále, který každý dominuje svoji konzoli. Obě hry jsou pro mě naprosto top, co jsem si mohl zahrát a obě bych hodnotil nejvyšší možnou známkou.

Největší překvapení roku, i těch jsem zažil během těch dvanácti měsíců několik. A po dlouhém rozhodování to patří hře pro Switch. Ano letos jsem si pořídil Nintendo Switch a vrátil se do dětských let, kdy mi táta koupil Game Boye. Místo však oblíbených Pokémonů či jiných exklusivit, mé srdce patří The Binding of Isaac. Naprosto parádní hra, kde jsem nechal moře hodin. Rozhodně nejlepší překvapení roku.

Jelikož těch her jsem si letos odnesl z krámů několik, rozhodl jsem se přidat další rubriku. A to Nejlepší předělávka roku. Taky proto že letos se mi vrátily dvě nejočekávanější hry posledních let. Hned v lednu to byl oblíbený Warcraft III. Reforged. Moje první recenze pro SCORE a moje srdcovka, kterou jsem hrál od základní školy. Parádní grafika a stále stejná hratelnost. Naprosto bombastická předělávka nejlepší hry. No a abych zamíchal karty ještě trochu, tak musím zmínit Demon’s Souls. První hra, kterou jsem hrál na Playstation 5. A více co? Absolutně nejlepší! Úchvatná grafika, dechberoucí soundtrack a moje srdíčko souls bije jako o závod. No prostě pohádka. A nechybí samozřejmě ani drak!

Nejhorší hra roku – aneb malinka na závěr. Málokdy hraji špatné hry a když už, tak většinou ne moc dlouho. Letos to patří Wolfenstein Youngblood. Celý nadšený jsem si hru koupil, že zas bude co střílet na počítači. To mi vlastně před pár lety vyšlo s Far Cry 5. Letos ne. Tenhle Wolfenstein je nudná nastavovaná kaše v jedněch kulisách Paříže. Ani hraní s kamarádem v coopu to nezachránilo a hru jsem po několika pokusech odinstaloval.

Letos těch zážitků bylo více že. No bylo. Co byl ale nejlepší? Vstup do nového datadisku ve World of Warcraft půlnoci? Mít nextgen konzoli na lauchový den? Mít obě nové konzole doma pospolu? Dohrání Demon’s Souls za dva dny? Hraní na kapesní konzoli v posteli? Já se prostě nemůžu rozhodnout.

Letos u Sběratelských edic to bude mít snadnější. Letos byly celkem čtyři, ale dvě si získaly moje srdce. Darksiders Genesis na Switch nezklamal a jeho edice jakbysmet. Za velmi příjemné peníze (Ano, kupoval jsem v akci) jsem dostal absolutně obří a boží figurku Jezdce Apokalypsy. Navíc fyzický soundtrack a artbook. A roztomiloučký steelbook. Škoda jen, že artbook není v pevné vazbě a spíše připomíná komiks. Co musím ale také zmínit je sběratelka nových Shadowlands k World of Warcraftu. Ano, celý rok se točí okolo WoWka… Loňský i letošní. I když to nemá sošku a cena byla vyšší, tak to balení je naprosto nádherné. A že mi tam přihodili Artbook, který je dokonalý? No prostě je to nejhezčí možná edice a já jsem rád, že si ke mně našla cestu. Jinak bych byl vážně moc smutný.

No a poslední perličku na závěr. U čeho jsem nejvíc trávil čas…? Zbytečné se ptát že. Ti, kdo mě znají, tak ví, že můj druhý život je v Azerothu a tam pokračoval i letos. A díky nemožné karanténě pokračoval nejspíš déle než loni. Velmi očekávaný datadisk jsem si prožil hezky od první minuty a stále v něm trávím velké množství času. Byly to letos naprosto fantastické zážitky.

Co dodat úplným závěrem. Letos mi Diablo IV nevyšlo, ale za to jsem dostal famózní zážitky i hry a vlastně i konzole. Příští rok se snad Diabla už dočkáme, a pokud ne, tak Overwatche 2 snad jo. Hrajme tedy dál!

Jako každý rok, i tento bych chtěl stručně shrnout svoje nejlepší herní zážitky.

Rozdat pár cen a podělit se o zajímavosti. I tento rok přetékal zážitky.

Začnu klasicky. Nejlepší hra roku je jednoznačně Sekiro: Shadows Die Twice. Očekávaný titul od oblíbených tvůrců FromSoftware. Příběh z Japonska z období Sengoku byl velmi silný a každá hodina pro mě byla silným zážitkem. Hodin bylo nakonec přes 50 a zážitky z nocí, kdy jsem šel usínat nad ránem, bylo nepočetně. Hra mě vtáhla a nepustila. Návykový soubojový systém, krásná hudba, promyšlený příběh a hlavně perfektní hratelnost. No Sekiro je pro mě zaslouženě hra roku. Dva roky čekání a já budu již navždy vzpomínat na ty zlobivé bosse, kteří mě tak potrápili. Například velkou opici, kterou jsem zabíjel do půl třetí do rána, tu si budu pamatovat již navěky. A přesně to pro mě znamená hraní!

Největší překvapení roku byl ale únorový Resident Evil 2 Remake. Návrat do Raccon City byl opět skvělým zážitkem s hutnou atmosférou. Krásnou grafikou a retro hratelností. Remake jak se patří. Hru jsem vzhledem k její délce dohrát rovnou třikrát po sobě a k platinové trofeji mi mnoho nezbývá. Těším se na trojku a RE2 rozhodně patří do nejlepších zážitků roku.

Ovšem malinu za nejhorší hru – největší zklamání chcete-li. Je rozhodně Age of Empires Definite edition. Hezká grafika, hudba, ale hratelnost mě natolik odradila, že jsem ve hře nechal stěží pár hodin. Uměla inteligence a pathfinding jednotek byla moje největší obava. Hře to vyčítali všude. Ovšem zažít to na vlastní kůži bylo něco, co jsem nedokázal při hraní skousnout. Ta AI je skutečně neuvěřitelně tupá a pro mě blok znovu zapínat tuto hru. Snad si to vynahradím s druhým dílem v roce 2020.

Návrat ke starší generaci. Letos jsem po vyzkoušení Gears of War 4 na pc neodolal a pocítil silné nutkání si zahrát celou předcházející trilogii a připravit se na nadcházející pátý díl. Vskutku jsem se neudržel a letos v srpnu si pořídil Xbox One S limitovanou edici s Gears of War 4 motivem. Provětral staré Lancery v Gears 2 a 3. A prohnal gnashery v Definite Edition prvního dílu. Navíc čtvrtý díl vypadá na Xboxu úchvatně a hlavně ovladač k téhle sérii prostě patří. Tahle série je prostě srdcovka a každý díl jsem si nesmírně rád užil znovu.

Když zmiňuji Limitovanou edici konzole. Jistě musím dát i cenu nejhezčí sběratelské edici. Letos jsem si pořídil dvě a obě jsou vymazlené až na půdu. Výroční sběratelská edice WoW k patnáctiletému výročí je absolutně nádherná. Umocňuje mojí lásku k této značce. Obrovská figurka, in-game mounty a herní čas a vskutku pěkná krabice. Ovšem tu cenu si myslím převezme nakonec edice druhá. Aneb Sekiro, který se vyprodal a měl vskutku velké potíže se ke mně dostat. Krásná figurka, mince, mapa, artbook a steelbook. Edice jak má být. Zamrzí jen velikost artbooku. Ovšem u WoW chyběl zcela.

Na posledním místě zmíním hru, ve které jsem strávil nejvíce času. Nepřekvapivě to i letos bude World of Warcraft. S příchodem Classicu se hodiny ještě znásobily. WoW je prostě svět do kterého se moc rád vracím. Sám Azeroth se přeci nezachrání že? A někdo ty zlobivce musí poplácat mocným kouzlem.
Takový byl rok 2019. Hrajme dál!

A je to tu.. Druhá největší herní událost roku... Oblíbená herní značka se vrací

Po dvou letech jsem se dočkal další hry od From. Tak jako Nioh, je i ona z prostředí Japonska. Na hru jsem se moc těšil už od oznámení. A výsledek? Málem zrušená sběratelka a odložení o týden od data vydání. Nakonec, ale do půl třetí krájím jednoho bosse za druhým. Lady Butterfly mi dala zabrat, a já si vzpomněl na Sister Friede a Lady Mariu. U Guardian Ape jsme málem ztratil nervy. Přesto je Sekiro přesně tím, čím Nioh nebyl. Hru si užívám plnými doušky a už velmi dlouho jsem nebyl tak moc nadšený ze hry. Téměř každý rok si na PS4 najdu jednu hru, které dávám svoje pomyslné maximální hodnocení. A Sekiro je právě ona. Dokonce jsem si předobjednal i Oficiálního průvodce. Což u žádné hry nemám, ale u Sekira chci víc. Chci objevit každou část a každou skulinku hry. Ta hra je prostě srdcovka, tak jako byl před lety Bloodborne.

Nic neříkající fanouškův verdikt 10/10

.

“Now Ashen One, I have a kindness to ask of you. My lady lives in the cold land of Ariandel. I need you to show her flame. A proper flame, that will burn the rot away. If you truly are Ash, then it must be fire that you seek?”

Melancholická hudba mě vítá v menu Dark Souls III: The Fire Fades Edition. Dávám New game a vytvářím Knighta, abych se popral s temnými dušemi. Ovládací prvky jsou velmi podobné jako Bloodborne, a tak už to není pro mě šok jako předtím. Jeden nemrtvý jde k zemi a další a další... První Boss umírá napoprvé a mě se poprvé objevuje nápis “VICTORY ACHIEVED”.

Zapaluji bonfire, otvírám bránu a dostávám se do svého Firelink Shrine. Dívka, co má zalepené oči voskem mi ukazuje cestu dál a já se dostávám na High Wall of Lothric. Cesta začíná!

Stejný systém jako Bloodborne mi velmi vyhovuje. Akce je svižná a hratelnost doslova omamná. Navíc tím, že si sebou nosím štít, tak mi i hra přijde jednodušší. Herní principy a mechanismy ale fungují jako skvěle promazaný stroj. Doslova diamant vybroušený k dokonalosti. Navíc je tento temný fantasy svět, ve kterém vyhasíná oheň prostě krásně kouzelný. A kouzelně krásný.

Hudební soundtrack je kapitola sama o sobě. Hudba je krásná, podmanivá a skvěle doplňuje tento svět plný ohně a popela. Při bitvách s bossy graduje a každý návrat k Firekeeper je naopak uklidňující.

Zatímco v Bloodborne jsme se probudili v městě Yharnam, protože... No proto. Tak tady jako “Popelavý” máme vrátit Lordy z Cindry zpět na trůny. A pak obnovit/zničit/uzurpovat oheň. Jednoduché? Pouze však v této rovině.

Přes krásné scenérie hradu se dostáváme do vypálené vesnice, abychom se dostali dál přes les až do kobek a mrazivého města Irithyll. Prostředí je krásné a snadno se v něm orientuje. Navíc je svět skutečně obrovský, plný nástrah a nebezpečí. Nemrtvých, živých, draků, obrů, rytířů, hadů, hrdinů, princů, démonů a králů.

Temné kobky tedy nejsou jediné, čím hrdina musí procházet a mě zhruba do půlky hry to šlo jak po másle a doslova si říkám: “Hm teda no, hledám tu challenge, rád bych se někde zasekl na dost dlouho.” Znáte to, že si máte dát pozor na to, co si přejete? Že by se Vám to mohlo splnit?

Tak a bylo to tu. Irithyll Dungeon bylo silné procitnutí a silný návrat do reality tvrdého a nekompromisního rpg. Následovalo Anor Londo, Lothric Castle a prokletí princi Lothricu. A to samozřejmě nesmím zapomenout na svojí nemesis. (Ano, každý hráč má v každé Souls hře nějakou nemesis.) Pro mě tou nemesis byl Nameless King v Archdragon Peak. U tohoto Bosse jsem byl (a to nekecám!) nejmíň stokrát a stejně mě dokázal perfektně vyškolit. Vždy jsem odcházel s nepořízenou.
Dalším silným políčkem byly DLC. Ashes of Ariandel a The Ringed City jsou přídavkami už tak velkého světa.

“Fear not the dark, ashen one. Journey to the world's end to search for the Ringed City and experience the epic final chapter of a dark world. At the close of the Age of Fire, as the world ends and all lands converge upon themselves, a lone adventurer descends into the madness of the earth and uncovers the secrets of the past.”

Už úvodní krůčky v první dlc byla silná sprcha. Zimní les a smrt. Útesy ve sněhu. A smrt. Sestra Friede patří k rozhodně k jedněm z nejnepříjemnějších bossů v celé hře. Jakou jsem měl radost, když se mi povedlo dát první fázi. O to jaké bylo překvapení, že ve druhé fázi je Friede ještě smrtonosnější a má na pomoc Otce. A o to jaké bylo zdrcující, že následuje ještě třetí fáze.

Ringed City jako takové je nádherné místo. Na dovolenou bych tam ovšem nejel. Tam kde se světy prolínají, jsou bestie krvelačnější a cesta na konec je dlouhá a plná nápisu “YOU DIED”. Samotní závěr je pak epický, smutný, dojemný a vlastně zakončuje série velmi důstojně.

Jaký to byl zážitek?
Jedním slovem - ohromný! Tomuto světu jsem na první průchod věnoval šedesát sedm hodin. Zážitek je to neskutečný a doufám, že se bude někdy opakovat. I když je mi jasné, že ať už se do tohoto příběhu budu vracet znovu, tak již nikdy to nebude jako poprvé. Je to intenzivní, epický a návykový příběh jako v případě Bloodborne. S tím rozdílem, že gotický horor střídá temné fantasy. A taky vlastně fakt, že zatímco Bloodborne jsem zvládl projet sólo, tak v případě nepovinného bosse tady, jsem musel udělat výjimku a vyvolal si hodného “spirita”. Ano, myslím tebe ty jeden nehodný Nameless Kingu!
Rozhodně si to zopakuji. Nevím kdy, ale svět ohně a popela mě láka znovu a znovu. V případě třetího dílu na mě navíc působí o to krásněji, protože soundtrack je vskutku nádherný, hratelnost vypilovaná a grafika okouzlující. Zkrátka zážitek, který si zaslouží potlesk a jedno důležité místo v srdci.

To jest Dark Souls III.

Nic neříkající fanouškův verdikt 10/10

Pamatuji si to jako včera, když vyšel Bloodborne v roce 2015 na Playstation 4 a já slintal nad nádhernými artworky ze hry. Když jsem viděl boží trailer, tak jsem měl jasno. Tohle já moc chci. Bohužel následující dva roky jsem pouze koukal. Pokud se nepletu, tak tento zmiňovaný trailer se ukázal na E3 v roce 2014 a mě to uchvátilo.

Nakonec mi konzoli PS4 prodal jiný titul, ale Bloodborne byl třetí titul, který jsem si odnesl z obchodu. Samozřejmě před rokem již byla vydaná GOTY (Game of the Year) edice a já se do ní s chutí ponořil.

O náročné hře, o hardcore rpg a nezvladatelné obtížnosti jsem slyšel mockrát. Ale vzal to čert, já se chtěl procházet po gotickém hororu ve stylu Lovercrafta a lovit démony. No... A pak to přišlo. Krásné intro, dělání postavy, vybírání hlasu... Probouzím se na klinice, i když vlastně nevím kdo jsem, kde jsem. Jen vlastně to, že přicházím do města Yharnam, protože toto město proslulo tím, že vyléčí cokoliv... Nojo, ale já (hráč) ani nevím, jak se to vlastně hraje. Tutorial chybí. Jak se to vlastně hraje, mi ukazují malý roztomilý mužíčci, co vyjíždějí ze země. A přichází první netvor, první potvora... A taky moje první smrt.

“You Died”

Probouzím se v “Hunter's Dreamu” a příběh začíná. Otvírám jednu bránu za druhou, sekám jednoruční mohutnou sekyrou a střílím hnusné obyvatele Yharnamu. Získávám Blood Echoes a potkávám prvního Bosse. A umírám. Znovu a znovu.
Systém souboje a princip hraní je dokonale promyšlen a já si uvědomuji, že hraji hodiny. Po mnoho hrách a asi čtyřech letech se dostávám ke hře, která mi vrací ten pocit “proč hry hraju” a mě to neskutečně baví. Ano, umírám, ano danou lokaci opakuji. Ale čím více jí opakuji, tím je snazší a i když někdy zakláním hlavu a plácám se do stehna, tak se bavím.

Masochismus

Člověk by mi mohl tvrdit, že hry od From jsou čiré zlo a forma masochismu. Já v tom vidím výzvu. A kromě výzvy si užívám každé vítězství a ten neodolatelný pocit, když se objeví nápis “PREY SLAUGHTERED”. Samozřejmě, že ne vždy to je jednoduché. Někdy mě dokázala potrápit jen samotná cesta k Bossovi. Někdy jsem naopak vytuhnul u Bosse na desátý pokus. A někdy... A to jistě každý hráč Soulsovek zná. “Nedoběhl si pro ,dušičky, a tím ztratil drahocenné platidlo v tomto světe.”

Herní principy fungují jednoduše. Odměňují za pomalý a pozorný postup a naopak hra trestá rychlost a zbrklost. Mnohdy se samozřejmě hra snaží hráče znervóznit a nebo se snaží hráče dostat pod tlak a tím hráč chybuje a znovu umírá. Hráč si může dovolit chybovat, ovšem při smrti se vytvoří hrobeček a veškerý postup je pozastaven. Blood Echoes, neboli “dušičky” zůstávají na zemi, dokud si pro ně hráč nedoběhne. Bohužel ale na to má jenom jeden pokus, pak drahocenná měna mizí navěky.

Ztráta mnoha tisíc Blood echoes zamrzí, ale jako mnoho smrtí, i toto patří k zážitku. Vždy se dají vydělat znovu.
Je tohle masochismus? Možná. Na druhou stranu Vám hra nabídne zážitek jako málokterá hra. Hry od Fromu Vám zpravidla vydrží mnoho desítek hodin a ještě rádi se do nich budete vracet.

Bloodborne a Old Hunters

Asi pro každého, kdo si tímto peklíčkem prošel, tak “nejkrásnější” je první zážitek. Pro mě to byl Bloodborne. Základní hra mi zabrala 32 hodin a hned jsem přemýšlel, že se do ní pustím znovu. Netrvalo dlouho a naskočil jsem do New Game + a obřího dlc Old Hunters. Tento přídavek považuji za nejlepší dlc, které jsem měl možnost hrát. Vydrželo mi zhruba deset hodin a Lovcova Noční můra pro mě mnohdy byla skutečně noční můra.

Ludwig, Maria a mnohdy i samotní moobové pro mě byly velmi obtížnou zkouškou trpělivosti. Obzvlášť když jsem toto absolvoval na NG+. Přesto byl pro mě průchod naprosto famózním zážitkem. Největší souboj, ale čekal skutečně na konci samotného DLC. Orphan of Kos - neboli jak jsem toto monstrum přejmenoval na “agresivní hovado” mi dalo pekelně zabrat. Tento boss mi zabral z celého dlc (i samotné hry) zdaleka nejvíce času a kromě pocuchaných nervů jsem mnohokrát vypěnil u absolutně nefér přístupu.

Po dlouhých hodinách a mnoha pokusech (Po třiceti jsem přestal počítat) se mi nakonec povedlo i toto monstrum srazit do kolen. “Nightmare Slain”

Není hra jako hra

Ano, je to obtížné. Nebudu říkat, že ne. Sám jsem mnohokrát vypěnil. Tyto hry zkrátka učí pokoře. Pokud totiž přistoupíte na pravidla této hry, tak se budete královsky bavit.
Nebudu říkat, že tyto hry jsou pro každého. Nejsou. Ale ten kdo do nich pronikne, tak už nebude chtít zpět. Je to jako nejsladší droga na světě. Mechanismy těchto her jsou vypilovány k dokonalosti. Fungují a odměňují. Zároveň trestají a jsou nemilosrdné.
Přesto jsou spravedlivé...

A to mluvím pouze o mechanismech. Připočtu k tomu krásnou grafiku, nádhernou hudbu a příběh vyprávěný skrz formu předmětů, popisků a krátkých cut-scén. Miluju styl jakým je vyprávěný příběh v těchto hrách. Miyazaki je v tomto mistr a podání jeho příběhů je zkrátka kouzelné. Z gotického hororu je v půlce hry najednou Lovecroftovská tragédie a ponurý svět popela a ohně je krásně melancholický a atmosférický. Zatímco grafika moc nezestárla a její styl je perfektní dodnes, soundtracky ze zmiňovaných her rád poslouchám i mimo hry. Dunivé, strhující, epické a pochodové motivy jsou zde každou chvíli.

Závěr

Zamiloval jsem se? Vlastně ano, zamiloval. Protože po Bloodborne jsem se zakousnul do Dark Souls III a netrvalo dlouho a šel jsem démony krotit znovu do DS II. Na Vánoce si plánuju pořídit i jedničku. V mezičase si cuchám nervy u Nioh.
Cíl je jasný, chci si tyto zážitky prožít znovu. U Bloodborne mě láká platinová trofej, u Dark Souls Remastered jsem nezasekl meč do démona ještě ani jednou a příští rok vychází Sekiro, další hra od studia FromSoftware. V emailu mi již svítí předobjednávka, protože bych nerad přišel o nějakou limitovanou edici. U Dark Souls III se mi povedlo sehnat po roce sběratelskou, ale u srdcovky Bloodborne je to již nesplnitelné přání.

A to nemluvím o tom, že se chci vrátit do světa Dark Souls III v Havlově brnění na NG+ a projít si celý příběh znovu. A jak, že se mi vlastně v Království Lothric líbilo? To už je jiný příběh...

Prewiew soon...

Demons still chasing me...

Sedím u přátel na gauči a beru do ruky ovladač. Hra, po které pokukuji už půl roku, se točí v ps4. Celý natěšený vidím úvodní titulky. Je to tu! Nioh.

Sledování úvodní hodinky byla bomba. Hraní jedné vedlejší a jedné hlavní mise v pozdějších části hry je o to větší zážitek. Vizuálně krásné až omračující. Hudebně moc nevnímám, protože je hra docela potichu. Hratelnost je naprosto luxusní. Přehození některých tlačítek oproti Dark Souls a Bloodborne mi trošku činí problémy, ale poměrně rychle se na to zvyká. Vybírám si svoji první katanu, nandávám přilbu a jdu zkrotit pár démonů yokai a na konci cesty mě čeká boss.

Hra je neskutečně svižná a nemohu od ní odtrhnout oči. O to více zamrzí ze ačkoliv sedím docela blízko televize tak bez mých slabých brýlí jsem stále docela namydlený a absolutně nevidím kolik Est... pardon elixírů mi zbývá. Přesto Williem, hlavní postava, kraji pod mými prsty démony poměrně zkušené. Na konci úrovně čeká boss. Obrovská chiméra metající blesky. Cool, říkám si.

Najednou mě blesky sesmaží a mohu jít úroveň znovu. Setkání s bossem netrvá ani pět sekund a už je to boss vs. Já 1 – 0. Na třetí pokus už boss žere hlínu a já se nořím do temných katakomb.

Čas jít a já smutné předávám dualshock dále. Nechť je mi útěchou, že krabice, kterou si nesu domů, obsahuje Nioh Complete Edition s artbookem a soundtrackem v jedné luxusní krabici přímo z Japonska.

Už se nemohu dočkat, až se roztočí disk v mé Ps4. Mezitím Sayonara.

„If we can't bring him back to life... can I keep the head? - No. But you may feed it to the fish.“ Roky čekání, ale Kratos je zpět. Hněv zmizel a z touhy po pomstě je jedna velká minulost. Nyní je to otec a čeká ho další úkol. I přes dlouhý rozjezd je to nakonec jízda. Jízda plná krve, vnitřností a usekaných hlav. Čarokrásná grafika, epická hudba a vypilovaná hratelnost. Díky grafice Playstation pěkně funí, ale ten pohled za to stojí. Jediné, co mi chybí k dokonalosti je to něco navíc, co nový God of War nemá. Zklamaný jistě nejsem, protože příběh za to stojí a procházet ho spolu se synem Atreem je skvělý zážitek. „BOY!“ Emoce jsou prožité, pomrkávání na fanoušky, epické momenty i silné pocity. To vše jsem se nakonec u hraní dočkal a užil si přes dobrých třicet hodin hraní a nějaké to vyzobávání endgame obsahu. Nový God of War rozhodně doporučuji. Není dokonalý, ale hratelnost má vybroušenou jako Leviatanovu sekeru. Nic neříkající fanouškův verdikt 9/10

Nandavám si Havlovu zbroj a jdu po mělkých bažinách vstříc temnotě. Hledám krále, který by mě zbavil prokletí. Někdo tu zpívá... Potírám svůj meč jedovatým resinem. Zvedám svůj těžký štít a vydávám se na cestu. Na cestu, na které mě čeká další smrt...

Netrvalo mi dlouho a pořídil jsem si kompletní edici Temných duší II. na svojí PS4. Aby taky ne, červenopláštník Gael už žere hlínu a než se podíváme do Lordranu zbývá ještě měsíc. Nezbývalo než ten čas vyplnit něčím jiným.

Druhá část téhle trilogie má asi jednu zásadní změnu, Hidetaka Miyazaki s ní nemá moc, co společného. Jak se to na hře podepsalo? Hodně.

Graficky hra překvapí, ale nijak neuchvátí. Hudba až na pár světlých chvilek je velmi nevýrazná. A hratelnost? No... Toporná a místy neskutečně hloupá. Nepřátelé se po několikáté už ani nerespawují a mnoho pasáží projdete bez ztráty kytičky. Což je vlastně problém celé hry. Více než polovinu bossů jsem dal na první průchod. Stále hledám challenge a kde nic, tu nic.

Krom tohoto prostého faktu, jsou bossové velmi neoriginální a nevýrazný. Většinou se jedná o rytíře, a nebo něco tomu podobného. Výjimkou jsou pak Executioner's Chariot a Demon of Song. Ale málo z nich mi dokázalo skutečně zatopit. Spíš potrápilo absolutně nesmyslná a iritující cesta k nim.

Za 2/3 hry jsem si už docela i přál, aby tohle skončilo a já usednul na trůn s korunou králů.

Přestože všechny mé výtky patří hratelnosti, grafice i průchodu samotnou hrou. Nelze říct, že to je špatná hra. Naopak je to stále velmi nadprůměrné rpg, které je návykové až to bolí. I když je hratelnost někdy pěkně toporná, tak stále je sakra návyková a já neměl problém ve hře nechat přes 60 hodin čistého času a mnoho večerů, které končili pro mě nad ránem odkládající ovladač.

Nevím, jestli po tak srdcových hrách jako je Dark Souls 3 a Bloodborne má smysl se pak vracet k tomuhle druhému dílu. Těžko říct, ale jsem rád, že jsem si mohl tento zážitek prožít.

Nic neříkající fanouškův verdikt 7/10

Po zhruba padesáti pěti hodinách strávených v Bloodborne a jeho vynikajícím datadisku Old Hunters jsem moc nelenil a brousil si zuby na další hru od From.

Stala se tak opěvovaná hra Dark Souls 3.

Toto doslova gigantické rpg je plné draků, ohně, popela, nemrtvých a hlavně všudypřítomného nápisu "YOU DIED"

Po asi deseti hodinách jsem měl jasno. Tedy, já už měl jasno asi úvodní hodinku. Ta hra je prostě perfektní a dokonalá. Neskutečně mě baví a stráveného času nelituji. Je to prostě herní skvost jakých se moc nevidí. A právě proto si zaslouží sběratelskou edici.

UF! Jsem tak moc rád že jsem jí ještě sehnal. A to fakt rok po vydání. Takže i když se mi doma válela Fire Fades edition, tak jsem ani na sekundu neváhal a zběsile klikl na "Do košíku", když jsem na ní náhodou na internetu narazil.

Red Knight se už vyhřívá na poličce a mě omluvte.

"Slyším děsivé volání z hlubiny, které doplňuje chřastění řetězů... Sténání za zdí a bouchání mohutné halapartny. Dopíjím svojí předposlední Estus lahvičku a tasím meč. Jdu po schodech vstříc hnilobě, strachu a temnoty..."

Nemohl jsem odolat a v listopadu jsem si hned pořídil druhou hru v limitované edici. Jako správný fanoušek Star Wars jsem si to nemohl nechat ujít. Stačilo mi zjistit, zda tam jsou světelné meče, mohu pilotovat X-Wing a zda je kampaň za Impérium. A víte co? X-Wing mohu pilotovat, světelným mečem se mohu ohánět a samozřejmě v kampani likviduji rebelskou špínu.

Inu já jsem naprosto spokojený. Fanboy Hvězdných válek se prostě nezapře. A teď mě omluvte, volá Císař, že potřebuje svojí elitní imperiální jednotku Inferno. Takže jdu žhavit blaster. 

Neodolal jsem a pořídil si nové Call of Duty a rovnou ve steebookové verzi. Ten zážitek z první mise je prostě neuvěřitelný. Samotný začátek je strašně kulervoucí.

Grafika a zvuky zbraní jsou prostě pardání. A když začnete mezi výbuchy i slyšet bubny a smyčce, vrníte blahem. 

První misi jsem hrál na těžkou obtížnost a se sluchátky v uších a ty počáteční minuty už mi nikdo nevezme.

Doporučuji všem a co se týká filmového zpracování? Jak to říkali kluci ve streamu, pokaždé když to bude citovat Zachraňte vojína Ryana, tak si dejte panáka. Na konci mise byste byli sťatý ;-)

2013 - Don Jon (4*), Thor: Temný svět (4*)

2014 - X-Men: Budoucí minulost (5*),

2015 - Mad Max: Fury Road (5*), Ant-Man (4*), Southpaw (5*), Krycí jméno U.N.C.L.E. (4*), Creed (2*)

2016 - The Boy (4*), Batman v Superman: Dawn of Justice (4*), Spotlight (4*), Ulice Cloverfield 10 (3*), Lovec: Zimní válka (4*), Captain America: Občanská válka (4*), X-Men: Apokalypsa (3*), Správní chlapi (5*), V zajetí démonů 2 (5*), Inferno (4*), Collateral Beauty: Druhá šance (4*)

2017 - Volání netvora: Příběh života (3*), Válka o planetu opic (4*), Temná věž (3*), Thor: Ragnarok (3*), Liga spravedlnosti (4*)

2018 - Death Wish (3*), Tomb Raider (4*), Ready Player One (5*), Sicario 2: Soldado (4*), Mission: Impossible - Fallout (5*), Predátor: Evoluce (4*), First Man (5*), Halloween (5*), Fantastic Beasts: The Crimes of Grindelwald (2*), Aquaman (4*)

2019 - Raubíř Ralf a internet (2*), Glass (5*), Alita: Battle Angel (5*), Arctic: Ledové peklo (4*), Hellboy (5*), Annabelle 3 (5*), The Dead Don't Die (4*), Crawl (3*), Lion King (4*), Doctor Sleep (2*),

2020 - Knives Out (5*),

.

Moje malá sběratelská dušička se zase jednou neudržela. (Asi se opravdu nezapře...)

Soška Aloy už trůní na poličce, nádherný artbook prolustrován a steelbook čeká na rozbalení.

Horizon mě pošťouchl do další generace a krom toho že hra vypadá opravdu překrásně, tak věřím, že se jedná o jeden z nejlepších herních titulů co si kdy zahraji. 

A hurá do hry :)

„Potrebujem vedieť kto to bol!" Než začnu o tom jaký film je, tak bych rád podotknul to, že knížky pana Dána čtu již od roku 2010 a díky knize Červený kapitán, jsem se do této série knížek naprosto zamiloval a dodnes zůstávají mojí nejoblíbenější četbou. / Začal bych jednoduše tím, že na filmu je dokonale poznat dělnická práce každé scény. Auta, kanceláře, byty, tužky, oblečení. Vše je naprosto perfektní a dobové. Úvodní titulky jsou naprosto skvělé. Následuje první překvapení a to, že se tvůrci rozhodli přidat do filmu i drobné pomrkávání na čtenáře knížek. Příběh totiž nezačíná podle knihy, ale ukazuje rekonstrukci starého případu, kteří znají fanoušci knížek. A sice drobných pár sekund Bestie je pro mě osobně velmi příjemné překvapení. Film jsem měl možnost vidět v originálním jazyce a mohu říct, že jsem opět velmi rád. Slovenský jazyk k tomu zkrátka patří a dodal filmu správnou atmosféru. Za herce mohu říct, že Maciej Stuhr je jako Ríša Krauz velmi dobrý a Maciej dokázal vystihnout jeho povahu více než obstojně. Tedy až už jako otec od malé Laurinky, tak manžel a i jako drsný policista s horkou hlavou. Taky už asi začnu mluvit o srovnání s knihou. A to bohužel tak, že tento film nemá s knihou vůbec nic společného. Jména, prostředí, nález kostry s hřebíkem v hlavě, ano. Ale zbytek je důmyslná práce autorů vytrhnout důležité pasáže z knihy a ty předělat, zkombinovat, a nebo, jednoduše překroutit pro filmové plátno. / Rudý kapitán je skvělý film. Atmosféra ve filmu je parádní. Co se týče výpravy a kostýmů, tak jsem jednoduše neviděl lepší tuzemskou práci. Nikdy. Je pravda, že samotný děj má svoje chybky, ale ve výsledku se skutečně jedná o ryzí krimi thriller z prostředí Československa. / Jako adaptace knihy pana Dána je to bohužel naprosto strašné. Postavy z knih mají ve filmu zcela jiné role. Kancelář 141 a její osazenstvo jednoduše nemá žádný prostor a tak z mordparty Kuky, Váňa, Hanzel, Burger a Krauz. Je to pouze poslední zmiňovaný, který je na scéně. K mému překvapení jsem se tedy nedočkal žádných brilantních dialogů z knih, které jsem si tak moc oblíbil. A vlastně jsem se nedočkal ani toho nádechu atmosféry této kanceláře, která je v knihách popisovaná s tvůrčí dokonalostí a s nadšením. (Dokonce i chybí moje oblíbená část knihy.) Nehledě na to, že příběh stojí na těchto postavách a tvůrci filmu vytvořili vlastní one-man show. / Další, co by se dalo vyčíst je postava Ivana Canise, ze kterého tvůrci jednoduše udělali zcela jinou charakterní postavu, než ve skutečnosti je. Fanouškům knih se tedy alespoň může líbit prostředí Našeho města a samotná budova U dvou lvů. / Jaký je tedy můj názor na Rudého kapitána? Film jsem si v kině maximálně užil a jednoduše říkám, že film se mi líbil. Snímek totiž jako sám o sobě je skvělý. Ale jako adaptace knihy Dominika Dána je to s prominutím velmi mizerné. S knihou to tedy nemá vlastně vůbec nic společného. Vím, že to bude pro mnohé matoucí, ale já v tomto případě dokázal odlišit od sebe knihu a film. Snímek si totiž rozhodně znovu pustím. A to ne pouze jednou. Ale bohužel ho nikdy nebudu spojovat s knihou. Jestli to je tak správně, to nevím. Vím, ale jistojistě, že knihy budu stále hltat se svojí vizí kanceláře 141 a film si rád pustím, až budu chtít vidět výbornou detektivku z našeho prostředí, které je neskutečně autentické. A vypadlo jako z oka roku 1992.

PS: Až se bude moci komentovat, rád bych dal svůj komentář na csfd v originální slovenštině, protože si to tento film rozhodně zaslouží.

90 %