BaraKnotkova

Nápad je to dobrý, nicméně použitý už tisíckrát. Musím podotknout, že už v momentě, kdy jsem viděla zrzavou dcerušku s ďábelským výrazem, jak čmárá po stěnách, jsem věděla, kdo bude stát za vším tím zlem. Líbily se mi dětské kresbičky na víku krabice, videa i odrazy v brýlích, krásná myšlenka. Ovšem dítě, které vprostřed noci vyleze z krabici a začne řvát? Co to jako je? Evidentně dost blbej pokus o lekačku. To samé, když si hlavní hrdina ani nevšimne, že se "pan bubák" hýbe i při stopnutém videu. Abych taky něco pochválila, tak lekačka s půdou vyšla, samovolné zapínání projektoru se mi taky líbilo. Trochu mi vadí, že se nikdy nevzbudí nikdo kromě hlavy rodiny, ale to už je taková zažitá rutina každého správného hororu. Scénu se psem jsem taky zrovna dvakrát nepochopila, zřejmě taky chabý pokus o vyděšení diváka tlupou zmalovaných děcek. Atmosféru to mělo, hudba super, všichni jsme věděli, že má pán po srandě už když se tam přestěhoval, takže jsme jen čekali na tu třešničku na dortu, kdo za tím vším je. Ale blbější konec být nemohl. Byla bych stokrát radši, kdyby to všechno dělalo něco nadpřirozeného, protože nemám ráda za každou cenu takový ten konečný zvrat, zvlášť když stojí za houby. Řekněte mi někdo, jestli by cca osmileté dítě utáhlo sekačku/uzvedlo sekeru/stáhlo člověka do bazénu i s lehátkem nebo prostě jenom,jestli by svázalo dospělého chlapa. A kde na to vzaly ty děcka všechny ty krámy, kde se vzala ta prehistorická kamera? Plusové body jsou za názvy videí, ty mě pobavily.

Markétiny dorty jsou cokoli, jenom ne božské. Když pominu, že Markéta je hlavní hvězda pořadu, tudíž korpusy peče její plešatý parťák, kterého po celou dobu pořadů nezapomíná řádně peskovat za to, jaké je nemehlo a každou chvíli pronese onu památnou větu "To už si to rovnou můžu udělat sama.", Markéta je mi krajně nesympatická. Falešně cení své tesáky a neustále leze kameramanovi pomalu až na klín, aby si ji diváci náležitě užili. Přesto musím říct, že Markétiny božské dorty mě nikdy nezklamou, jakožto komediální vsuvka do unuděného a lehce ovíněného večera. Začíná to již u tak trochu kostrbatých objednávek dortů, kdy například s dcerou sáňkují a někdo přijede na skútru objednat si dort. Všimněte si, že Markéta do každého dortu dává srdíčko a vždy se přizpůsobí. Když peče dort pro hokejisty, prohlašuje, že už jako malá ráda bruslila na stadionu. Jestliže jí přijde objednávka od spisovatele, je jasné, že už jako malá chtěla být slavnou spisovatelkou. Nepamatuji si už, co prohlašovala v díle s Ještědem, ale vsadila bych se, že by z fleku mohla být Karlem Hubáčkem. Následuje hluboké zamyšlení, jak dort bude vypadat. Asi nejlepší nápad jsem zaznamenala v díle s knihovnou, kdy vítězoslavně zvolala "No tak když jsme v knihovně, napadá mě třeba kniha!". Tomuto bravurnímu nápadu nezbývalo než zatleskat. Co se týče samotných dortů, asi bych se styděla to ukazovat v televizi, ale to je o soudnosti jednotlivce. Líbí se mi, jak si Markéta poradí s každou nerovností dvaceticentimetrovou vrstvou krému, pak na to hodí tu hrůznou hmotu a začne celý dort opatlávat rukama a to v lepším případě, v tom horším začne svými umělými drápy vyrývat do oné hmoty ornamenty a monogramy a dorazí to takzvanou práškovou barvou. Ta ženská prostě neví, kdy přestat a podle toho to taky vypadá.

Po přečtení Norského dřeva jsem se dlouho rozhodovala, zda se na film vůbec podívám, protože jsem si nechtěla kazit dojem z tak skvělé knížky. Bohužel se toto proroctví naplnilo a film se vůbec nedá s knihou srovnávat. Nejsem si přesně jistá, proč to nefunguje. Melancholická nálada celého filmu mi nevadila, naopak jsem se přesně takto cítila u četby Norského dřeva. Jenže kdybych knihu nečetla, pochybuji, že bych vůbec film pochopila. Hodně důležitých scén chybí na to, že má film stopáž 133 minut, je to na mě prostě nějak málo, jednotlivé scény jsou utahané a unuděné, stejně jako divák po shlédnutí filmu. To, že se scénář drží knihy, mě zase tak moc nenadchlo, vzhledem k tomu, že za celý film řeknou dohromady tak 20 vět, které většinou ani nedávají smysl, pokud neznáte děj knihy. Pro mě byl film dost japonský, přestože Haruki Murakami se vyznačuje tím, že jeho styl psaní je značně ovlivněn americkými autory. Když už zde musely být tiché depresivní scény, tak bych to podložila nějakým soudobým melancholickým soundtrackem a ne jen funěním herců. Moc mě to zklamalo. Plus jen za krásnou přírodu a za typově dobře vybrané herce.