LucillaP

Já mám filmy z jednoho pokoje moc ráda. Navíc když se v tom pokoji sejdou pouze dva lidé a předvedou podobně strhující podívanou. Tohle bych si uměla představit i na divadle (nějaký malý prostor by tomu slušel), ale i jako film to dokázalo diváka ždímat a decimovat stejně jako labilní spisovatelku. Hodně tomu napomáhá i celá scéna místnosti, depresivní, tmavá, vzbuzující stísněné pocity. Atmosféra je výborně dusivá (vynikající hra světla a stínu to jen podtrhuje), gradace ke konci na jedničku. Madeleine Stowe jsem zpočátku nemohla přijít na chuť, ale s každou další scénou mi byl její projev bližší, opravdu skvělá. Sadistický, teatrální, manipulativní vyslýchající v podání Alana Rickmana, to byl koncert. Jednoznačný tahoun celého filmu. Velká škoda, že se tenhle komorní klenot nedostal do širšího povědomí, protože je to doopravdy intenzivní zážitek.

Za málo peněz hodně legrace?? Amber Benson ukázala, jak dobře to jde. Povedlo se jí natočit černohumorný, přesto citlivý film o hledání toho pravého. Navíc v té změti bizarních postav a situací je každý schopen najít něco, co buď zná nebo je mu to alespoň trochu blízké. U postav funguje přirozená chemie, děj plyne příjemným tempem a i přes občasné kolísání je výsledkem milý, snadno stravitelný film, který dokáže vykouzlit úsměv na rtech... Pro fanoušky BtVS a AtS je to snad povinnost - James Marsters je tu výborný.

I po roce mi na tohle představení dochází slova chvály. Jeden pokoj, dva herci na scéně a odzbrojující text. Dialogy jsou skvěle vypointované, nechybí vtipné vsuvky, gradace je na jedničku a téma stále aktuální (z čehož byl sám autor ve výsledku rozmrzelý). Teatrální Bill Nighy byl pro mě nějvětší tahák a nezklamal ani v nejmenším. Vedle jsem byla z Carey Mulligan, kterou jsem do té doby neznala, ale nejednou si s naprostou samozřejmostí ukradla prim na jevišti. Oba hlavní protagonisté s citem ukazují dva rozdílné světy bývalých milenců, posun jejich názorů, morálky a přístupu k životu. Už dlouho jsem nezažila, že by se v kině tleskalo, ale tady jsem se k aplausu s chutí přidala. Odcházela jsem nadšená a vřele mohu doporučit všem, kteří se chtějí nechat zbourat vybroušenou britskou konverzačkou, která nejdříve polechtá bránice a pak vás vezme za srdce.

Hellboy je srdcařina už na první pohled (ještě víc je to možná znát na druhém dílu). Del Toro natočil velmi vtipnou fantasy s hlavním hrdinou, který má srdce a sype z rukávu jednu cool hlášku za druhou. Neříkám, že neexistují lepší, výpravnější nebo trikovější fantasy snímky, ale některé se prostě trefí do vkusu na první dobrou a člověk na ně i po letech vzpomíná s úsměvem. Navíc tady stál za to i casting - Perlman je borec a ukázal, že umí zahrát kde co.

Pamatuji si jako dnes, když jsem tuhle "pohádku" viděla poprvé. Jako malá jsem ji nedokoukala, prvních 10 minut bylo pro mě nepřekonatelných. Postupem let jsem nejen přišla na chuť neuvěřitelnému výtvarnému provedení, takřka Boschovským scenériím, hororové atmosféře a famózní Hapkově hudbě, ale stala se z ní jedna z mých nejblíbenějších pohádek vůbec. Tedy pokud přistoupím na to, že tenhle horor se šťastným koncem může být pohádkou. Naprostá lahůdka a perla naší kinematografie.