DuanBerry

Shakespearovské adaptace mají oproti historickému standardu nespornou výhodu v jazykové vytříbenosti. Od první pronesené věty cítíte, že monumentální monology stejně jako rozhovory mezi vojáky působí jako balzám na duši. Dostávají také docela jiný rozměr. Řeklo by se, že daleko přirozeněji vyzní zcela lidová mluva, která by odpovídala dobovým reáliím, jenže zaryje se taky tak hluboko do srdce? Působivý hudební doprovod pak dotvoří mozaiku mimořádného filmového zážitku. Na Branagha si budu muset dát pozor :)

Malinko horší než Finding Nemo, 3D projekce taky nevyužila plně svůj potenciál, ale pořád to byla moc pěkná podívaná se skvělým soundtrackem.

Na Hobita jsem se těšil od prvého okamžiku, kdy se začalo mluvit o jeho zadaptování. Tehdy mi to přišlo jako nesmírně vzdálená budoucnost, nikdy jsem jej však nedokázal docela vystrnadit z mysli. Knížka mě strhla svojí pohádkovou magickou atmosférou i svým kultivovaným humorem, bylo tedy zajímavým zážitkem sledovat skloubení dvou diametrálně odlišných koncepcí. Na jedné straně filmové velkoleposti, která si nic nezadá s Pánem prstenů a komornosti a větší skromnosti knižní předlohy Hobita. Osobně by se mi více zamlouval jeden celovečerní film, kde by některé pasáže byly vyprávěny zkratkou, a kde by se více dbalo na pohádkovější pojetí, jež by mohlo zaujmout i mladšího diváka. Chápu, že by se pak scénáristům i samotnému Jacksonovi hůře vytvářelo spojení s temným Pánem prstenů, jen připomínám, že v případě knižních předloh se to podařilo. Podobně jako v trilogii i zde mě dokonale odzbrojovala a někdy docela rozčilovala monumentalita, gigantičnost až poněkud mimózní megalomanství některých lokací, například z Ereboru mi přecházely oči. V řadě komentářů jsem zde zaznamenal stížnost na přílišné natahování filmu, ano i já jsem se zejména v prvé polovině přistihl, že občas zívnu, po skončení jsem však z kina odcházel s příjemným pocitem, že mě to vlastně nenudilo a určitě si pokračování nenechám ujít. Takže ačkoli je ve filmu celkem logicky oproti knize spousta nesrovnalostí, film je to opravdu velice povedený a už jen pro vizuální orgie jej nelze nedoporučit.

Tak moc jsem se na pokračování těšil, až se z toho vyklubalo veliké zklamání. Je mým skromným názorem, že Jackson překročil pomyslnou hranici vlastní kreativity a potřeby parafrázovat geniálního Tolkiena svým způsobem. Bohužel je to celkem logické s ohledem na to, že by se děj dal vměstnat s použitím zkratky do jediného byť dlohostopážového filmu, otevřel se tak prostor pro vytváření scén, které v knize nejsou a které by jí ani neslušely. První část díla byla i přes rozvleklost pěkná a natěšila mě na pokračování, tato druhá část mě vrátila do reality, že stará animovaná verze Hobita je o dost lepší. Na třetí část do kina nejspíš půjdu, i když z děje Hobita toho na ní vlastně mnoho nezbylo.

Určitě je tam hodně symboliky a věřím, že tam je ukryto mnohem víc, než kolik jsem schopen rozpoznat. Já totiž nerozpoznal vůbec nic. Když už se mi zdálo, že se nějaké poselství rýsuje, zhatil to nevysvětlitelný zvrat a nebo prostě přechod k další zakázce. Marně jsem se snažil hledat souvislosti mezi jednotlivými zakázkami i jejich prostý význam. Asi mi chybí dostatečná znalost francouzských reálií a tvorby Leose Caraxe. Ale na to, aby mě to nudilo, byly Holy Motors až moc absurdní, surrealistické až dadaistické. Bez ladu a skladu, dysfunkční, ale zajímavé.

Za spoustou problémů v Africe stojí nepochybně Evropané. A tento vynikající film nejen, že dokumentuje nedávný konflikt, ale může nám též posloužit jako jistá sebereflexe. Abychom celou problematiku pochopili, měli bychom se v čase vrátit ke Cortézům a Kolumbům, kdy se začala pomalu a jistě odvíjet nešťastná koloniální historie západní civilizace. Právě ony zhoubné vlivy, touha po moci, po nezměrném bohatství stály u zrodu bídy a neštěstí, jež bylo na černém kontinentu zaseto, jako plevel se rozšířilo do všech končin a zakořenilo tak hluboko, že se jej Afrika s velkou pravděpodobností již nikdy nezbaví. Ta bolest je o to větší při zamyšlení, kudy by se africké dějiny ubíraly nebýt naší nenažranosti. V tamnějším prostředí pak stačí zvednout nad hlavu flintu, nalhat lidem, že jim dáte jídlo a můžete se spolehnout, že vám za zády bude stát masa, která pro falešné, vylhané cíle bude ochotna páchat genocidu. Paul Rusesabagina vykonal mimořádné bohulibé skutky, které zcela jednoznačně snesou srovnání s činy Oskara Schindlera či Nicholase Wintona. Tak proč se o nich nemluví aspoň tolik, co si zaslouží? Nebude to tím, že těmi zachráněnými lidmi jsou černí Afričané? Raději zavřeme oči, není tam ropa, nejsou tam diamanty, ba ani zlato a stříbro , tak co s nimi? Ať se tam porvou jako psi, my si najdeme kořist někde jinde. Taková je ta naše civilizace.

Skoro nenacházím slov! Naprosto excelentní seriál, který bych byl schopen zhltnout na jedno posezení. Bavilo mě sledovat několik dějových linií v očekávání, kdy se prolnou. Občas jsem dokonce zadržoval dech za hrdiny, třeštil oči, nebo se schovával za polštář, ale stálo to za to. Nemohu se dočkat nové řady, a na rozdíl od hrdinů se těším na příchod temnoty.

Promarněné dvě stovky za 3D fantasmagorii příště raději proliji hrdlem a psychadelickou extázi zažiji aspoň na vlastní kůži. Film trpěl nepřiměřeným emocionálním průjmem, který mě však nechal po celou dobu zcela netečným a moje mysl taktak udržela pozornost až do naprosto "netušené" pointy a toužebně očekávaných závěrečných titulků. Visuální zpracování bylo ale solidní, hudba (zejména Erik Satie) taky nezklamala a pak se tam objevil jeden motiv lokomotivy, jíž se nečekaně podařilo opustit nádražní budovu reflektující skutečnou historickou událost, kterou mám vyobrazenou doma na plakátě s klíčovým slovním spojením, jež vystihuje i tento senzační snímek : OH SHIT!

Po obsahové stránce to není nic světoborného, ale zároveň nic, co by vás unudilo k smrti. Geniální je ale animace, respektive loutkářské řemeslo nejtěžšího kalibru a kamera, která tomu dodává švunk a loutky zázračným způsobem oživuje. Dosud jsem neviděl žádný loutkový film, kde by záběry byly tak správně načasovány, že zdánlivě kamenné nehybné tváře loutek ožívají a projevují mnohdy více života než ti, kteří je dabovali.

Podivné, jak si osud dovede pohrávat s našimi životy. Vše, co Grímur prožil během svého dětství, a co si archivoval na svých lehce surrealistických kresbách, se projikovalo do jeho příštího života a determinovalo jeho chování. Na filmu je jasně vidět, jak se v našich životních postojích zračí dílem genetická predisposice, dílem pak vnější vlivy. Tragické peripetie, kterým byl vystaven v mladém věku, způsobily jeho poněkud bázlivé vystupování ve věku pozdějším. Svému osudu se však vzepřel a dveře za svou minulostí nakonec zavřel.