valda.mat

Film může být chápán jako alegorii dětství a samo zpodobnění světa fantazie, světa dítěte a světa dospělých, přičemž ona zpodobnění nejsou vnějškové povahy, ale povahy hlubší, niternější. Na první pohled neuchopitelný film, ale postupným pronikáním do jeho podstaty se otvírají doslova vesmíry lidské mysli. A to je už docela dost na animák.

Film, ve kterém byl každý oběť i pachatel. Očista skrze krvavou lázeň v kufru auta - to je rozhodně nezapomenutelná scéna. Stírání rozdílu viník/oběť je příznačné. Nevíme, kdo je kým. Důležitý je ovšem úhel pohledu, z kterého se na postavu díváme. V jednom okamžiku v sobě právě jedna entita obsahuje několikero ambivalentních dvojic. Konfrontace rozporuplných charakterů je vrcholem snímku: je možno hovořit o zásadách člověkem zosobňujícím selhání těchto zásad? A krom toho, nic není tak, jak se zdá. Na konec může vyvstat otázka: je vůbec očista možná, není jen klamáním sebe sama?

Tak, jako Stvořeni pro lásku působí především na city, tak 2046 je především filmem, který vyžaduje hluboké dumání. Cykličnost, propojení minulosti, současnosti a budoucnosti, spojení vzpomínky, snu, právě prožívané reality, touhy vztažené k budoucnosti i fikce psaného románu - to vše se tady spojuje, aby vyprávělo ve své podstatě jediný příběh, který lze nejlépe popsat jako "Osudová žena". Možná složitější na pochopení, ale pokud přistoupíte na hru, tak dostanete nádherný zážitek z fúze dokonalé vizuální poetiky, hlubokých myšlenek a pocitu neodvratitelného a nepřekonatelného rozpolcení, které člověku zprostředkuje snad jen ten prevít osud (Osudová žena hledána mezi všemi ženami světa - jsou však spatřována pouze stigmata, akcidenty sdílené jinými ženami. Poskládáním mozaiky dostaneme sice ženu celou, avšak nositelky příznaků jsou hlavním mužským charakterem zničeny.).

‎"Roadmovie torzovitými vzpomínkami". Zástupce filmů, jejichž druhé zhlédnutí je ještě lepší než první. Pro korejský film je typické uhranutí osudovostí, míchání žánrů, vypointovanost každé scény a geniální prokomponovanost. // Důkaz, jak se může jediný pocit podílet na budování jedné lidské osobnosti, jak může být úhelným kamenem identity. Ztracením, respektive zapomněním tohoto se katalyzuje ve své podstatě cesta za nalezením sebe sama. Romantická "vložka" v určitém světle je pouze prostředkem. Napadá mě však otázka, zda znají Korejci nějaký jiný hybatel děje něž je "osudová láska" a "osudová nenávist."

Pro film jsou stěžejní dvě skutečnosti: snaha popřít bolest tím, že je sama bolest zpochybněna , a neschopnost vyjádřit cokoli niterného (jednak neschopnost vyjádřit jakékoli vnitřní pnutí skrze jasnou a nezastřenou promluvu i neschopnost "to" říct lidské bytosti). Člověk se bojí cítit bolest, a proto nekomunikuje. Negování jakékoliv intence komunikace probíhá jak vzhledem k dvěma jedincům obývající jeden dům, tak i přeneseně nedochází k sebereflexi v rámci člověka obývajícího své tělo, tedy jakýsi "dům" své duše. A přece dochází ke komunikaci, avšak tato komunikace je specifickým rezultátem nezáměrného: skrze zcela fádní proklamace a komentáře k banálním událostem všednodenního života jsou konstruovány charaktery, jejich vztah a celý jejich společný život. Další rovinou může být dům jako takový. Je plný harampádí, ne vše funguje, jak má, ale právě "konzert" dvou cizinců, kteří se v něm ladně pohybují dává na vědomí, že právě onou nevědomou souhrou jsou si stále blízcí a potřebují se. Nejen v striktně fyzickém smyslu, ale i sublimovaně - muž potřebuje být usměrněn ženou a žena mužem. Obě dvě postavy přestaly tuto skutečnost vnímat, vše jim zevšednělo, ale právě prostřednictvím své dokonalé souhry je nám ozřejmováno to, co postavy nevidí: jejich vztah stále existuje, jen potřebuje úklid podobně, jako jejich dům. Potřebuje vynést na světlo to, co se bylo pomalu zapomenuto. Konec krásně demonstruje dřívější výstavbu, ačkoli ji do určité míry popírá: muž v zrcadle uvidí sám sebe, přizná si slzy a žena poprvé dá najevo rozbolavěné nitro a zároveň něžnou starost o muže, byť je to adresováno kočce. Tak tedy, byla to demonstrace naděje či neustálé nemožnosti komunikovat přímo? Film tímto okamžikem končí - demonstruje otevřenost. Nejde o záležitost se začátkem a koncem, ale o výsek časové periody z života (budí velmi realistický dojem). Pokud toho nemáme dost, můžeme do všech úvah ještě zakomponovat neustálé prokládání obrazů slunce pronikajícího do domu (byť v okamžiku děje neustále prší). Tento motiv je klíčový, ale jeho zvážení je už na divákovi samém, nicméně se váže na všechny předestřené roviny. Film sám svou podstatou vede diváka, aby každým okamžikem reflektoval sám sebe zároveň bedlivě dumal nad tím, co je mu předkládáno. Nesnadný film.