Eluin

Film Nebohá paní pomsta (Chinjeolhan Geum-ja ssi) je korejský snímek, který de facto završuje "pomstichtivou trilogii" režiséra Chan-Wook Parka (patří tam mimo jiné i slavný Oldboy). Hlavní postavou je zde žena Geum-ja, která je v úvodu filmu propuštěna z vězení za vraždu šestiletého chlapce. Po několika retrospektivním záběrech, kdy jsou představeny její spoluvězenkyně a pozadí celého příběhu se už divák může koncentrovat na hlavní linii - a tou je pochopitelně pomsta. Pomsta člověku, který to celé zavinil. Jenže, přináší pomsta skutečný klid na duši a je morálně ospravedlnitelná? Pokud Vám předchozí řádky snad připomněly Tarantinova Kill Billa, tak to je částečně i pravda, nicméně ta část je velmi malá, neboť oba filmy spolu krom zápletky nemají nic společného. Celkem nerad označuji filmy nějakými nacionálními stereotypy, nicméně zde označení "asijský" skutečně sedí. Režisér Chan-Wook Park se neštítí pohledu na useknutý prst, drsné sexuální scény a zároveň dokáže do svého snímku dostat - a to velmi věrohodně - velmi citlivé záběry matky a dcery. Nebohá paní pomsta je film poněkud "objemný", není jen o jednom tématu (byť by se to možná tak mohlo i zdát), ale o mnoha lidských osudech, které jako leitmotiv provází touha po pomstě hlavní představitelky, kterou velmi dobře v mnoha hereckých polohách zahrála Yeon-ae Lee. Vynikají je i užití barev (např. interiér pokoje hlavní hrdinky) a smyčcová hudba. Jediným negativním zákoutím pro diváka by snad mohl být místy trochu zmateně vyprávění děje, nicméně i na to si člověk po několika minutách zvykne.

Nezlobte se na mě, ale nijak mě to nezasáhlo. Velmi jednoduchý film, který jede na vlně komediálně-vážně-mysteriózně-akčních snímků, jež zrovna v oblibě nemám.

Dost slabe,oproti Dobyti planety opic zde takrka neni patrna snaha o vykresleni sveta smerujiciho ke zkaze. Konvencne hrane charaktery a de facto nektere zbytecne postavy muze ospravedlnit snad jen pokracovani, ktere mi ale prijde stejne zbytecne jako cela revitalizace opici sagy.

Zajímavý film, jehož první polovina mě z audio-vizuálního hlediska velmi uchvátila. Ve druhé části se to vše trochu rozmělňuje, nicméně i tak se jedná určitě o nadprůměrný zážitek. Ta scéna s..., však víte s čím, tak to jsem protrpěl se zavřenýma očima.

Moc milý, minimalistický film s úžasně přesvědčivým Villegasem.

Současné televizní stanice jsou plné seriálů, jejichž náplň je různorodá. Zahrnuje situační komedie, sci-fi příběhy, krimi, či soap opery. Fantasy seriálů je však jako šafránu a pokud už se nějaký urodí, většinou je jeho kvalita poněkud rozporuplná. Vyplnil Game of Thrones (dále jen GoT) tuto mezeru? Troufám si říci, že ano. Fatnasy obecně není jeden, uniformní, žánr. Navzdory kritice některých lidí, kteří tvrdí, že dějově chudší je snad jen porno (mimochodem, takový remake Tenkrát na západě v porno verzi je prý velice estetický zážitek) existuje několik sub žánrů fantasy. Jedná se např. o heroic fantasy (Conan), pohádkovější fantasy s důrazem na magické bytosti, či tzv. hard fantasy. GoT se jako klasická fantasy ani moc zprvu netváří. Stěžejní tu není magie, skřeti, apod., ale charaktery postav a znázornění mocenského boje. Pokud jste viděli seriál (rovněž od HBO) Řím, tak jste jistě "doma". Ano, fantasy rekvizity tu jsou pochopitelně přítomné, ale nejsou stěžejní. Seriál je adaptací úspěšných knih od spisovatele Martina, které jsem bohužel nečetl, nicméně z reakcí těch věci znalejší je mi jasné, že jejich obrovské komplexnosti snad ani ve filmu nelze dosáhnout, přesto však je prý tato adaptace velmi zdařilá a co se týče zahrání a napsání postav i velmi věrná své předloze. Děj diváka přivádí do země Západozemí, kde existuje několik (tuším 7) království. Ty jsou poměrně různorodé, což je jeden z největších kladů seriálu. Prostředí se často mění, takže divák má možnost vidět de facto všechny, porovnávat různé kultury, způsoby chování u dvoru, apod. Právě na výrazném protikladu kultur je založen podstatný "náboj" seriálu, který diváka bezesporu vtáhne do děje. Moji oblíbenou částí seriálu se stala The Wall (ne, není tam Roger Watters), což je - překvapivě - obrovská zeď, která odděluje Západozemí od severních oblastí, kde údajně žijí všelijaké prapodivné a nebezpečné bytosti. Tuto zeď stráží vojáci v černém, kteří si však tamní "práci" zvolí nadoživotí, s přídavkem celibátu. Jen to zaručí, že budou loajálně strážit tuto hranici proti všemu, co by se snad pokoušelo dostat do vnitrozemí. Jak už jsem napsal dříve, tak těžiště seriálu je v mocenských bojích zejména mezi rody Starků a Lannisterů. Nepředstavujte si je ale jako nudnou konverzaci, všechny intriky jsou dobře zrežírování a i na ty souboje (kterých je tam podle mínění některých diváků prý velmi málo) občas dojde. Souboje jsou krvavé, nebývá neobvyklé, že vzduchem létají hlavy, krev prýští z ran,... Rozhodně se nejedná o fantasy pro děti, což ještě umocňuje otevřený postoj k sexu a drsná mluva. Co však také čekat od drsných lidí z drsné doby, že? Zajímavé je i herecké obsazení. Po boku hvězd typu Seana Beana, Leny Headey, či Charlese Dancea si tu zahrála menší roli i Sibel Kekilli (např. Gegen Die Wand). Pro mě osobně je GoT velmi příjemným seriálem a už se nemohu dočkat dalšího pokračování, která tu však bude až někdy příští rok. Uvidíme, zda dojde na zfilmování všech 5 Martinových knih. P. S. A za zmínku stojí i skvělý hudební doprovod od Ramina Djawadiho.

Asi budu v menšině, ale zrovna unesen jsem z toho nebyl. Film byl podle mě průměrný až místy slabý (stejně jako závěrečný knižní díl). Neustálé pobíhání odněkud někam a málo prostoru (čest výjimkám, scéna s duchy byla velmi dobrá) pro skutečné "hraní".

Film jsem viděl někdy roce 2004 a navzdory leckterým kritickým ohlasům se mi moc líbil. Asi to ale z velké části bylo způsobeno absencí allenovských filmů :-)

Překvapivě dobré a dle mých chabých znalostí o tamní kultuře i docela věrohodné.

Toto poměrně známé dílo režiséra Weira (jehož poslední snímek, Útěk ze Sibiře, můžeme ještě snad i teď zachytit v českých kinech) je pokládáno za pravděpodobně nejlepší australský film všech dob. Tvrzení těžkého kalibru, co? Přiznám se, že Weirovy filmy mám velmi v oblibě. Sám ani snad nevím proč, ale jejich filmový jazyk má v sobě vždy cosi podmanivého a tajemného. Právě ta tajemná složka hraje v "pikniku" dost důležitou úlohu. Toto mysteriózní drama má místy i dost děsivé momenty. Weir k tomu přitom vůbec nepotřebuje krev, příšery, či šílence Nicholsonovské vyzáže. Strach je z tajemna, z fascinující záhady. Příběh se odehrává na přelomu 19. a 20. století v koleji pro dívky, kde vládnou poměrně přísná pravidla. Dívky však čas od času jezdí na výlety, mezi nimi i k tajemným skalám "Hanging Rock", tam se však stane cosi podivného. Skupinka dívek a jedna kantorka během výletu zmizí, a to doslova "without trace". Navzdory tomu, že po příběhové stránce se ve filmu mnoho nestane (a snad neprozradím mnoho, když řeknu, že záhada de facto není rozřešena), tak jeho pravé kouzlo spočívá v něčem jiném. Vyzdvihl bych podmanivou hudbu, která ve spojitosti s čarokrásnou přírodou, která je podpořena výbornou kamerou, tvoří specifickou atmosféru filmu, jež dokáže nahnat "husí kůži". Film je adaptací poměrně úspěšné knihy, jejíž autorkou je Joan Lindsay. Autorka se snažila o co nejautentičtější pojetí (které přebírá i film), takže to na první pohled vypadá, že snímek rekonstruuje nějaké skutečné události. To je ale samozřejmě jen fikce.