Blacker94

Poslední den měl neskutečně rychlý spád. Do deseti hodin jsme museli mít vyklizené pokoje, ale chtěli jsme jít ještě na poslední projekci v půl čtvrté, a tak jsme si chvilku dělali starosti, kam s našimi zavazadly. To se ale hezky vyřešilo, protože v Informačním centru neměl nikdo objednané ubytování, a tak nám nechali pokoje až do pěti hodin. Případně by nám je ale určitě pohlídali ve festivalovém centru na hradě, ale i tak je určitě dobré pojistit si nějaký úložný prostor, pokud odjíždíte poslední den. Moje přítelkyně zůstala venku a povídala si se známými a já šel na Nebezpečný útěk (1952). Ten mě hodně bavil, krásně zakončoval tematickou sekci Vlaky ve filmu noir. Napětí během jízdy, při které detektiv eskortuje klíčovou svědkyni k soudnímu procesu, a musí jí ochránit před mafiány ve stejném vlaku, se dalo krájet. A nakonec jsme šli na závěrečnou projekci filmu Pozdě na slzy (1949), se smrtelně chladnou femme fatale v podání Lisabeth Scott. A hned poté začal náš nebezpečný útěk na pokoj pro kufry, a s nimi na nádraží. Cestou jsme potkali dva spoludiváky s neuvěřitelně mazlivou fenkou, a tak jsme z vlaku vystoupili celí olízaní a plní srsti.

 

Letošní Noir Film Fest byl příjemný, ale ve vzduchu pořád visí riziko, že byl možná poslední. Jak říkal Vít Grigartzik, začali něco, co si začalo žít vlastním životem a přerůstá je to, což má samozřejmě klady i zápory. Já však věřím, že klady vždycky převáží a my se dočkáme i příštího ročníku a po něm i dalších.

Minulý večer byl velice bujarý. Až tak bujarý, že jsme totálně zaspali projekci. A tak jsme alespoň zašli do naší milované hospůdky. Na Křivoklátě je totiž restaurace, s příznačným jménem Pohoda. Je to naše srdcovka už od našeho prvního ročníku. Pokud máte rádi pravé domácí hamburgery, je povinnost se tam stavit. Nemusí mi ani platit za reklamu, protože jejich šťavnaté maso v housce s bohatou oblohou a třemi omáčkami budu vychvalovat už navždy (jednou jsem si dokonce s očekáváním dal burger v pražské Lucerně, a už tam nikdy nepůjdu). A stejně tak je pro nás klasikou jejich úžasná levandulová limonáda, která chutná jako přímo z Provence. Poté jsme se výjimečně rozdělili a každý šli na jiný film. Přítelkyně šla na Klečící bohyni, já na Ani stín podezření (1943). Byl jsem docela zklamaný. Měl to být Hitchcockův nejoblíbenější film, ale pro mě to byl mírně slabší průměr. A nakonec přišla večerní projekce, nesoucí se v hodně smutném duchu. Minulý večer při projekci v královském sále se stalo něco nepěkného. Prý tam nějací návštěvníci hulili trávu a pili přímo v sále, to vše za přítomnosti kastelána hradu, kterého to rozzuřilo natolik, že festival má královský sál už nadobro zavřený. Ani tradiční vystoupení Tomáše Hanáka aka Phila Marlowa nebylo optimistické, a poslední hlavní večerní projekce filmu Na opuštěném místě (1950) byla prostě taková smutná. Všichni doufáme, že nebyla úplně poslední. Ale uvidíme, co přinese budoucnost. Snad nebude tak noirově pesimistická.

 

Foto © Noir Film Festival

Druhý den jsme si dali spíše jako odpočinkový. Přes den jsme na projekcích moc nebyli, spíše jsme si užívali krásnou atmosféru festivalu, bavili se o filmech, navazovali kontakty. K večeru jsme vyzvídali dojmy od lidí, kteří chodili ven o přestávkách ze seriálového maratonu HBO. Mezitím na hlavním nádvoří začali stavět kulisy na večerní divadelní představení. Až večer jsem šel na projekci filmu Key Largo (1948) s Bogartem v nezvykle kladné roli. A nakonec se konala hlavní projekce filmu Pochybná žena. To byl bohužel pro mě jediný mráček na letoším ročníku, a nejen pro mě. Projekce se konala v královském sále. Procpali jsme se jako jedni z prvních a sedli si do druhé řady, která ale byla vyhrazena pro VIP a držitele Noir pasů. To jsme ale nevěděli, protože místa nebyla nijak označena. Byli jsme docela překvapeni, že před námi sedí Jan Kraus, ale jak jsem zmiňoval, řada se tvářila jako zcela volná. Až když se sál zaplnil, byli jsme požádáni, ať si přesedneme, takže na nás zbyla místa až úplně vzadu, za davem lidí. Takže jsme skoro nic neviděli. A poté přišla poslední rána. Nefungovaly mikrofony, a spojení se neustále rušilo, až přestalo fungovat. Takže všichni na pódiu museli na sál křičet, a stejně polovina lidí neslyšela. Byl to hrozný pocit, vidět, jak technika zradila můj milovaný festival, ale nemohl jsem nic udělat. Nakonec proběhla projekce, ale viděl jsem asi tak půlku plátna. Asi v polovině přítelkyně odešla pozorovat venkovní bouřku, a tak jsem půlku filmu (co se týče délky i obrazu) dokoukal sám. A, bohužel, film mě prostě nějak nezaujal. Nevím proč, prostě mě nechytl. Nezachránil ho pro mě ani Hitchcock, ani Grant, a dokonce ani Ingrid Bergmanová. Prostě mě nechytl. Zato večer byl o něco živější. Silně pršelo, a snad všichni účastníci festivalu se někam vytratili, a tak jsme zůstali s týmem festivalu ve stánku Valtického vinařství, a živě probírali různé věci, i na ty filmy došlo. A domů jsme šli a klopýtali v hodně veselé náladě, a o tom to přece celé je.

Ačkoliv letošní Noir Film Fest provázely komplikace s ubytováním, souvisejícím i s celofestivalovými pasy, po troše asertivity se vše vyřešilo a já i s přítelkyní jsme ubytovaní v infocentru na Křivoklátě. Každopádně, všem, kdo na tento skvělý festival opravdu chtějí, doporučuji zařídit sypi ubytování s předstihem Prvni den Noir Film Festivalu 2017 začal moc hezky. Jelikož se nechceme přehltit černobílou jako dva předchozí ročníky, volil jsem filmy s ohledem na lidskou stránku a výdrž. Na první den nám vyšly dva filmy. První z nich byla Lidská bestie, přesně zapadající do letošní sekce Vlaky ve filmu noir. Záběry na vlaky, propojující místa i děj, čas i postavy, byly prostě krásné. O to krásněji vynikaly vygradované lidské emoce v krajních situacích uzavřeného prostředí vlaku, i vztahu bez možnosti úniku. Na Křivoklátě mám dokonce i část rodiny, ale znají nás už i místní. Tomáš Hanák, alias Phil Marlowe, nás poznal okamžitě (asi jsme opravdu nezapomenutelní :D), s Vítkem Grigartzikem i Milanem Hainem jsme na sebe kývali už z dálky, a seznámili jsme se i s Hynkem Bočanem, který je letos čestným hostem a uvede nedělní projekci filmu Třicet jedna ve stínu (1965), u jehož vzniku byl. Dále jsme se byli podívat na koncert jazzové/swingové skupiny Starej pán, na nádvoří hradu, která hezky osvěžila start festivalu. A nakonec jsme na hlavním nádvoří shlédli asi jeden znejepších snímků, co jsme zatím viděli - Pryč od minulosti (1947), propojující poctu Robertu Mitchumovi s tématikou Mexika jakožto útěkové destinace zneuznaných hrdinů i femmes fatales. Den jsme zakončili tak, že jsme šli spát až ve tři ráno. Proč? Protože infocentrum je hned u řeky a my dvě hodiny pozorovali v řece lovící vydru. Noir Film Fest dokáže zkrátka potěšit celou řadu lidí, ať už fanoušky filmů s drsnou tématikou, tak i citlivé milovníky krásné přírody, do které je zasazen.

Když jsem s hrůzou zjistil, že můj poslední příspěvek zde je starý už 4 roky, rozhodl jsem se, že už bych opět mohl něco napsat z aktuální doby.

 

V první řadě asi to, že jsem byl přijat na Fakultu umění a designu při UJEP v Ústí nad Labem na multimediální obor Time-Based Media, pod vedením Daniela Hanzlíka a Pavla Mrkuse. Tím pádem jsem začal pracovat i s videem jakožto výrazovým prostředkem, sice ne narativním, ale jako samostatným médiem (více na mých stránkách).

 

Největší změnou v mém životě však bylo setkání s mojí osudovou láskou Kristýnkou Dvořákovou, se kterou jsem jakožto správný filmový fanoušek už po třech měsících od našeho setkání vyrazil na Noir Film Festival na hradě Křivoklát. Společně se v našem filmovém vkusu většinou shodneme, občas si jdeme každý svoji cestou, ale vždy se rádi podíváme společně na nějaké to audiovizuální dílko hluboce ovlivňující naše duše, nebo prostě na nějakou pitomost. To je ze současnosti asi vše, už jen dodám, že každý den odpočítávám na prstech dobu do začátku dalšího, již čtvrtého ročníku Noir Film Festivalu, ze kterého se pokusím napsat pár příspěvků komentujících dění. Pokud se tedy příliš neponořím do temných amerických uliček a neschytám tam zbloudilou kulku z Thompsonu.

Prázdniny jsou tady!!! Coca colu si vychutnééj! Ups, blbá znělka...

Prázdniny začaly, a zatímco jsem se v posteli vzpamatovával ze školy a každodenního ranního vstávání, tak už jich čtvrtka uběhla. Moc se toho nestalo, ale pár věcí se přece jen událo.

Jako první bych rád uvedl, že mi v květnu bylo osmnáct, což jsem s rodinou oslavil nocí v hotelu Ještěd a dostal jsem auto. Bohužel jen model, ale pěkný model, a navíc auto které přesně chci, Oldsmobile Cutlass 442. Dále mám úplně nový pokoj. Z oranžového pokojíčku desetiletého kluka se mi za čtyři dny stal bílý pokoj teenagera. Stěny jsou kompletně bílé a ozdobené dvěma samolepkami na zeď. Nad gaučem mám velký fotoaparát a nad postelí místo andělíčků Vincenta Vegu a Julese Winnfielda.

Poslední dobou mě hodně oslovila tvorba Alfreda Hitchcocka, zřejmě díky seriálu Příběhy Alfreda Hitchcocka (Alfred Hitchcock Presents), který teď běží každý večer na dvojce. Proto jsem před několika dny zkoukl film Okno do dvora (1954), který byl výborný a má ode mě 5 hvězdiček. Hned poté dávali film 451 fahrenheita (1966) a týden nato Americkou noc (1973). Oba filmy jsem kompletně pochopil až nyní a o to více mám nyní rád Truffauta.

Nakonec jen dodám to, že sleduji každou sobotu Hvězdné války, ale asi si je budu pouštět na počítači, protože ta pitomá komerční Nova dává každých deset minut desetiminutovou reklamu, což dokáže naštvat.   

Konečně jsem se dostal k napsání příspěvku do deníčku, který je o školní návštěvě filmových studií Bavaria Filmstadt v Mnichově. Nejdřív jsem nechtěl jet, protože se vyjíždělo ve čtyři ráno, ale když se uvolnilo několik míst, tak jsem se přihlásil.

Vstávali jsme ve čtyři ráno. Budík mě po chvíli vzbudil a Tomáš se mnou ještě zatřásl. Ani nevím jak jsem se oblékl, a už vůbec netuším, jak se mi podařilo udělat si kafe a kopnout ho do sebe jako panáka. Každopádně jsem byl po chvíli připravený. Oblékl jsem se a šel do jídelny. Na chodbě už čekalo několik dalších účastníků zájezdu, kteří vypadali jako zombie, takže stejně jako já. Vzal jsem si do batohu několik chlebů a řízek, a šel jsem čekat na chodbu. Trochu jsme pokecali, a poté šli do školního autobusu. Snažil jsem se usnout, ale nešlo to, tak jsem se jen vezl. Bavili jsme se s Tomem o jeho zkušenostech z natáčení, a nechali se vézt.

Na první benzínce jsme zastavili okolo šesté ráno. Když jsem vyšel z autobusu, už svítalo, čehož jsem si v autobuse vůbec nevšiml. Šel jsem si tedy koupit kafe z automatu, které stálo 20 korun a ještě jsem si s ním spálil jazyk. Po krátkém ohřání na benzínce jsme šli zpátky do autobusu a jeli dále. Stavěli jsme ještě na jedné benzínce a poté (už v Německu) jsme zastavili u záchodů, kde chtěli 80 centů za použití. Já jsem na tu zlodějinu přistoupil, ale několik lidí šlo do vedlejšího lesíka. Chvíli jsme čekali, až se všichni vrátí, a mezitím jsem si popovídal s panem Hiřmanem (ředitel školy) a panem Bartoněm. Poté jsme nastoupili do autobusu a jeli dále.

Okolo desáté jsme konečně přijeli do Mnichova a za chvíli přijeli ke studiům. Asi dvacet minut jsme čekali venku a fotili si venkovní kulisy jako třeba model Kamenožrouta nebo Šneka z Nekonečného příběhu. Poté přišla naše anglicky mluvící průvodkyně. Přivítala nás v Bavaria Films, něco nám krátce pověděla, a zavedla nás k vláčku, který nás provezl areálem k prvnímu studiu. Zde jsme si předvedli princip filmové jízdy autem, mám tím na mysli stojící auto a ubíhající pozadí, a sehráli krátkou scénku. Poté nám ukázala několik prostorů, kde se točil např. Siska. Dále jsme se přesunuli do velkého sálu, který byl zároveň velkým fotbalovým hřištěm upírů z nějakého filmu, který zrovna hledám. Poté jsme vyšli ven, kde jsme si vyslechli další výklad, a ukázali model ponorky z filmu Ponorka (1981), a šli jsme do dalšího studia, kde se tentokrát nacházely skutečné prostory Ponorky.

Nacpali jsme se do ponorky, kde se opravdu skoro nedalo hýbat. Paní průvodkyně nám řekla třeba o tom, jak zde byli herci po nějakou dobu zavření, aby se dokonale připravili na role, nebo že nemohli moc chodit na slunce, aby se neopálili. Prošli jsme tedy ponorkou a párkrát jsme si málem rozbili hlavu, díky čemuž smekám před kameramanem (Jostem Vacanem), protože v těchto prostorech, kde by klaustrofobik řval hrůzou, předvedl úžasný výkon, a to pouze s 16mm Ariflexem v ruce, bez jakéhokoliv osvětlení a navíc se často musel plazit po zemi, nebo rychle ustupovat dozadu. Prošli jsme kolem řvoucích pracujícíh motorů ponorky, a vyšli ven, kde jsme se mohli opět hýbat.

V dalším ateliéru jsme se dostali do vězení. Ne, nezavřeli nás za výtržnictví, mluvím o filmovém vězení, kde jsme si předvedli změnu denního času pomocí míchání barevných světel za matným sklem. Poté jsme šli tam, kam jsme se všichni nejvíce těšili. Za Falcem.

Přišli jsme do další místnosti, kde ležel sám veliký Falco. Paní průvodkyně nám k němu opět něco řekla, a poté se na něj posadili dvě holky z naší školy. Za nimi bylo modré klíčovací pozadí, takže na obrazovce se proletěly až v oblacích. Ukázali jsme si ještě sfingy z Nekonečného příběhu, které jsou ve skutečnosti malinké, mají asi 190 cm na výšku (nejsou to obryně jako ve filmu). Následovalo krátké focení s Falcem, a šli jsme dále.

Prošli jsme Galskou vesnicí z Asterixe a Obelixe, že je to ale Galská vesnice mi došlo až když jsem ji viděl. Přeslechl jsem se, a místo ,,Galic village" jsem rozumněl ,,Garlic village." Žádný česnek zde však nebyl, a navíc jsem ji viděl ve filmu, takže mi došlo, že to asi bude ta Galská vesnice.  

Poté jsme došli do Římské arény, kde Asterix bojoval o život. Aréna byla postavena z opravdového betonu a železa, aby mříže vydržely nápor komparzistů. Dozvěděli jsme se, že všichni pavouci v aréně byli opravdoví, ale měli umrtvená kusadla, aby se nikomu nic nestalo. Krokodýli byli umělí, a uměli klapat čelistmi, ale jeden z nich byl opravdový. Líbily se mi také louče, kde byli plameny vytvořeny pomocí žluté podsvícené látky a větráčku, takže plápolaly a vypadaly jako oheň.

Poté jsme šli na recepci hotelu z nějakého německého seriálu (něco jako naše všemi oblíbená Ulice), kde si jedna z německých účastnic zahrála roli recepční. Text jí běžel na ukrytém monitoru za sloupem, a my jsme v televizi viděli už sestříhaný obraz. Po velkém potlesku z naší strany jsme se zvedli a šli ven.

Ukázali jsme si Vikinskou vesnici z filmu Wickie und die starken Männer, poslechli si nějaké informace o tomto, pro nás neznámém filmu a šli do poslední části prohlídky - ledové jeskyně z tohoto filmu. Zde nám paní průvodkyně ještě více objasnila příběh Vikinga Vikiho, zeptala se, zda nemáme dotazy, a když nikdo žádný neměl, rozloučila se s námi a pustila nás východem ven.

Jelikož už byl čas oběda, tak jsem se jako zdravě se stravující člověk šel najíst do přilehlého McDonaldu. Poté jsem šel do obchodu se suvenýry, kde jsem si koupil přívěšek na klíče ve tvaru klapky, hrnek a plakát k filmu Freddy vs. Jason. Chtěl jsem si ještě koupit plakát k Leonovi, který ale nebyl moc hezký, a plakáty navíc stály 6 euro a 80 centů jeden. Poté měl pan Bartoň krátkou (ale opodstatněnou) přednášku, určenou hlavně líným maturantům, kteří nic nedělají. Poté jsme šli do autobusu a za sedm hodin dojeli do Skalska. Jelikož jsem byl absolutně vyřízený, tak jsem šel dost brzy spát, ale byl jsem šťastný z tohoto krásného výletu, který se chystám v nejbližší době zopakovat na vlastní pěst s vysokým obnosem v pěnežence, protože mám v plánu vykoupit celý krámek se suvenýry.

Tato exkurze pro mě byla velice zábavná a přínosná, a klidně bych jí někdy zopakoval. 

Hmmm... co bych sem jen napsal? No, asi že už jsem ve druháku, jsem na skvělém dvoulůžkovém pokoji s Tomášem Bartoněm a oběma nám to maximálně vyhovuje. Akorát teď moc nekoukám na filmy. Několik posledních mnou hodnocených filmů jsou grotesky Charlieho Chaplina a Bustera Keetona, které teď probíráme v dějinách filmu. Mám však v plánu shlédnout film Ikarie XB-1, Město Bohů, a možná Melancholii, ale u té si ještě nejsem tak jistý.

Tak jsem se vrátil ze čtyřdenního pobytu v lázních Velichovky, kde jsem si skvěle odpočinul. Na filmy jsem moc nekoukal, (viděl jsem jen slavný Tarantinův počin Kill Bill) hlavně proto, že jsem začal sledovat anime Death Note, které se mi zatím opravdu líbí.

Jsem já to ale nevzdělanec, analfabet a hlava dubová! Já jsem zapomněl ohodnotit Pokémony :-D

Tak jsem se dozvěděl, že v roce 2013 má být premiéra filmu Child´s Play, remaku slavného stejnojmenného hororu z roku 1988. Jsem docela zvědavý, ale na druhou stranu, když se podívám na ta jména... Režírovat to bude Don Mancini který se ujal posledního Chuckyho, a to Chuckyho sémě (2004), což je dobrá komedie, ale nic moc horor (s příšernou umělou krví). Hlasu vraždící panenky by se měl ujmout Brad Douriff, který měl Chuckyho hlas na starosti už od začátku, mě je to ale celkem jedno, všechny díly jsem sledoval s českým dabingem. Co mě ale překvapilo, je, že si ve filmu zahraje Danny Trejo. Trejo je docela v pohodě drsňák (hlavně jako Machete byl dobrej), ale kombinace Chucky a Trejo mi prostě nějak nejde dohromady. Zkrátka, americké horory z osmdesátých let mají určitou atmosféru, takže jsem opravdu zvědavý, jak si Mancini poradí s novým Chuckym. Nic moc ale raději neočekávám. 

Dnes jsem chytil nějakou virózu, a tak si poležím pár dnů v posteli. Ale na druhou stranu, dnes jsem se díky tomu podíval na čtyři filmy, které jsem chtěl zkouknout, a to Útěk z New Yorku (1981), Barvy (1988), Útěk z L.A. (1996) a nakonec V jako Vendeta (2006). A teď jdu spát. Brou noc všem.

Tak jsem právě zjistil, že jsem nehodnotil Mrazíka! Taková klasika, každý silvestr na Nově snad už od mého narození a já na něj úplně zapomněl! No, už moje hodnocení má :-)

Tak, dnes jsem splnil svoje předsevzetí a místo počítačové hry si pustil film, a ne jeden, ale rovnou tři. Začal jsem Spielbergovým Terminálem (2004), poté jsem pokračoval Zeleným sršněm (2011) a asi před pěti minutami jsem dokoukal Obchodníka se smrtí (2005). Jsem se sebou docela spokojen.

Asi tak za zři hodiny mi bude sedmnáct let, a se sedmnáctým rokem plánuji několik změn ve svém životě a přístupu k němu. Uvědomil jsem si spoustu důležitých věcí, ale nemám v úmyslu si zde vylévat duši, raději jen sdělím, že si začnu psát deníček a první film, který chci jako sedmnáctiletý shlédnout je Terminál (2004) od Stevena Spielberga. Tak, to je asi vše.