higuain

...aneb jak se z filmu, po kterém nejdříve neštěkl ani pes, stala nadčasová záležitost. Myslím, že každý, kdo to (stejně jako já) viděl poprvé již před pár lety, tak si ke svému původnímu hodnocení může v dnešním kontextu automaticky přihodit hvězdu navíc. Smekám za to, nakolik se Soderbergh a Burns dokázali trefit do reality.

Že to Rian Johnson za kamerou umí a že dokáže i překvapit, to už mi o něm z jeho předchozích filmů bylo známo, ale že si dokáže napsat i skutečně kvalitní scénář bez hromady berliček, to je pro mě novinka a velký překvapení. Výborná detektivka, která je důmyslná, důvtipná a zdobí jí i parádní herecký ansábl. 90%.

Napola, škola ideologie. Škola, která brousí nevybroušené diamanty. Škola, která tvoří muže, aby mohli tvořit historii k obrazu vůdcovu, protože zakladatel historicky první tisícileté říše trvající nakonec zhruba jednu dekádu je přece nade všechny a nade všechno. Napola, škola nacismu. Film Dennise Gansela má v první řadě velmi poutavý námět, který by zaujal a nějaké ty plusové body urval i v momentě, kdy by scházela filmařská kvalita. Ta ovšem neschází, natočeno je to velmi dobře, když pominu scény z boxu, které kameraman asi nesnímal úplně střízlivý, protože taková nepřehlednost ve scéně, kde figurují pouze 2 postavy, to je na pováženou. Ale to je v tomhle případě vedlejší.

Tati, předjel tě trabant. Na Menzelových klasikách jsem nevyrůstal, a tak je ne vždy dokážu docenit. Avšak z této komedie je venkovská pohoda cítit na sto honů, několik hlášek je výborných a Svěrákův rozumbrada z města nemá chybu.

Vídeň měla Jágrův malíček, měla zrcadlovou čtvrtfinálovou odvetu za nešťastné vyřazení v Praze, měla ty nejlepší hráče na světě, nicméně to nevyrovná ten počet zápletek z Německého šampionátu. Už od série neúspěchů, po omluvenky hráčů, ostudy s Norskem a Jágrův následný proslov, přes nádherný vyhraný zápas se Švédskem a následnou porážku se Švýcary až do té neskutečné vítězné série, kterou nastartovala výhra nad nepříjemným Lotyšskem a kterou provázeli věci jako narození Rachůnkovy dcery nebo jeho fantastická trefa proti Švédsku, vítězné góly Jana Marka v nájezdech nebo úchvatné finále, kdy naši neznámí hoši dokázali porazit All Star Team Rusů, kteří měli pomalu nabitější sestavu než na olympiádě. Vídeň byla taky nádherná a vzpomíná se na to pěkně, ale z dokumentu to není až zas takový prožitek jako z Týmu na hraně.

Sice ne úplně bezchybně, ale i přesto velkolepě dokončená trilogie. Nolan se utrhl ze řetězu a natočil nejrozmáchlejší a nejkomiksovější díl série. Zda je v rámci trilogie nejvýraznější komiksovost filmu výhodou, je na delší debatu, ale že šel Nolan i potřetí jiným směrem a i potřetí naservíroval úplně jiný film, než posledně, je podle mě dobře. The Dark Knight Rises je extrémně epická podívaná, co čerpá zápletky, se kterými by si u Marvelu vystačili na 10 filmů. Je neuvěřitelné, jak Nolan dokáže natočit téměř tříhodinový biják v takřka zběsilém tempu bez hluchých míst. Hardy v roli "záporáka po Ledgerovi" měl pozici řekněme nezáviděníhodnou, ovšem poradil si s ní s přehledem. Největší hvězdou je ale tentokrát mistr Hans, který si půlku filmu ukradl sám pro sebe. Ze všech tří dílů je zde jeho hudba nejhřmotnější a nejvýraznější a při závěrečné akci je Zimmer doslova nezastavitelný.

Jedna z geniálních francouzských komedií, na kterých jsem vyrůstal. Smrtící tempo gagů nedává vydechnout, film prakticky nemá hluché místo. Leviho hudba je vynikající a herci taky - všichni. Přesto však musím jednoho vyzdvihnout. Návštěvníci jsou hereckým koncertem Christiana Claviera. Jeho Žakuj je jistě nezapomenutelný, mě však ještě víc prakticky v každé jeho scéně bavila možná trochu opomíjená postava pravnuka Žakára, výborně nadabovaného Oldřichem Víznerem.

Vyloženě zklamání to není, protože očekávání nebyla nijak velká. Do kina jsem na to šel z čiré nostalgie a s trochou naivní naděje, že to bude mít podobné kouzlo, jaké měly staré díly. Jenže nemá. Tenhle film se měl natočit před patnácti lety (tehdy by pravděpodobně vypadal úplně jinak a snad i lépe), k čemuž bohužel nedošlo, a tak tu teď je přestárlá a obézní dvojka Reno-Clavier, která se snaží, seč jí síly stačí, ale je to spíš taková křeč. Ze starých postav krom ústřední dvojice nikdo nezůstal a ty nové mě bez výjimky nezajímaly. Vlastně celá ta VFR anabáze s partičkou šlechticů budí dojem, že se dost vařilo z vody.

Schumacher už u Batman Forever ukázal, že není tím pravým člověkem pro Batmana. Nicméně se zde ještě docela snažil a s kvalitními herci natočil alespoň průměrnou komiksárnu.

Age of Adaline je povinnost pro beznadějný romantiky a nebo jako v mém případě pro ty, jimž se při pohledu na Blake Lively dělá poněkud těsno v kalhotech. Čekal jsem Benjamina Buttona pro ženy, čehož jsem se spíš obával. Přes rozporuplná očekávání mě film nakonec docela potěšil. Je to sice pohádka, místy hodně slazená, ale funguje to dobře. Vrchol filmu přichází s nástupem Harrisona Forda, jehož postava je zdrojem nejsilnější a nejdramatičtější zápletky, co příběh Adaline nabízí.