Martens(z)

Mrzí mě, že už se nebudu začátkem týdne setkávat s touhle infantilní, leč milou pohádkou pro dospělé. V době, kdy se všechny seriály točí kolem vražd, peněz, drog a obyčejných životů průměrných Čechů, byla Eliška s Damiánem příjemné osvěžení. Nepotřebuji si hrát na náročného diváka a s lupou hledat chyby, byla to zkrátka příjemná oddechová záležitost, která mě místy rozesmála i dojala a tak to má být. Za normálních okolností bych dala nanejvýš tři hvězdy, ale ta vlna hořkosti je pro mě tak nepochopitelná (obzvlášť, když jiné seriálové slátaniny takový odpor ani zdaleka nevyvolávají, a že jich tu v poslední době vzniklo dost), že dávám opět za pět. Pevně věřím, že se vedení nenechá touto všeobecnou náladou ovlivnit až do té míry, že by již natočenou druhou sérii nezařadilo. I kdyby měla být dostupná jen na Prima+, ráda si ji zaplatím.

Téma holocaustu pro mě bylo vždy tak nějak neuchopitelné a velice obtížně stravitelné. Nemohu říci, že bych se mu vyhýbala, ale rozhodně bych jej nikdy záměrně nevyhledávala. Až do dnešního dne, kdy jsem zcela náhodou narazila na Primo. Tahle skromná a komorní adaptace mnou pohnula víc než cokoli jiného za poslední dobu. Jen těžko hledám slova a nedovedu pochopit hodnocení dvěma hvězdičkami, opravdu nedovedu. Stačilo mi naslouchat hlasu Viktora Preisse (který byl mimochodem pro dabing ideálně zvolený) a podlehnout vlastní obrazotvornosti. Toť vše, nic víc než příběh samotný není důležité. A pokud i v takovýchto momentech berete na zřetel špatnou kvalitu zpracování, amatérský herecký výkon (který jsem mimochodem nezaznamenala) a kdesi cosi, pak jste pravděpodobně nepochopili, o čem Primo byl.

3,5. Film plný, svěží, nekomplikovaný s lehkým ovocným nádechem prosluněných vinic, právě tak, jako správně vyzrálé bílé víno. Takový byl můj dojem z Bottle shocku. Velice příjemný, po vizuální stránce dobře zpracovaný snímek. Největší podíl na mém hodnocení má v tomto případě autentická atmosféra a hudební podkres, který dělá americký venkov tím pravým americkým venkovem a herecké výkony dodávají výslednému "vínu" ten správný chuťový akcent. Žádnou světobornou zápletku nelze očekávat, ostatně z předem daného námětu ani nic moc víc vydolovat nelze. A tak Víno roku zůstává příjemnou oddechovkou, osvěžujícím zastavením, kdy člověku stačí ke štěstí prostě jen zasednout v tom horkém letním dni pod stinnou korunu rozložitého dubu se sklenkou dobře vychlazeného chardonnay v ruce :-)