buzzwoody

Nenápadné a příjemně dobrosrdečné komediální drama o problematické, leč citlivé dospívající dívce ztvárněné skvělou Saoirse Ronan, které utíká jako voda, splní účel trefného zachycení života náhodné teenagerky a díky krátké stopáži zase s brzy s lehkostí odpluje svou cestou.

Ty psychedelické, deptavé a nervydrásající dvě hodiny jsem ohromeně, znechuceně a vyděšeně protrpěl jen proto, abych na konci nedostal absolutně žádné vysvětlení. Zbytek kina odcházel bez výjimky se zmateným a nervózním úsměvem na rtech. Přesto je to svým způsobem zvláštně uhrančivé a přemýšlím, jestli bych zvýšil hodnocení, kdybych od začátku věděl, že je to zatraceně zajímavě zpracovaná biblická alegorie. Pokud si divák musí rozuzlení přečíst na internetu, není to pro film dobrá vizitka, ale naprosto chápu, že se to nevysvětluje lehce. Zpětně si nejsem jist, jestli jsem při sledování počítal každou vteřinu z nudy, nebo z té nepříjemné atmosféry, která v závěru vygradovala v drtivou úzkost. Když nad tím tak přemýšlím, chtě nechtě musím přece jen přidat na hvězdách.

Jak se dá zákulisí natáčení nejhoršího filmu světa udělat kvalitní film, který scénáristicky šlape, jehož vtipy baví, kdy mají a který vzbudí emoce, jakmile je potřeba? James Franco vám odpoví. Přestože si mnohem raději libuje v bláznivých komediích, Disaster Artist dokazuje, že je ho na ně škoda. Ve 127 hodinách dokázal, že hrát umí. Co ale předvádí tady... on Wiseaua nehraje, on jím JE. Naprosto neuvěřitelný výkon, naprosto dokonalá obličejová mimika, perfektní práce s hlasem a přízvukem.. dlouho mi ze sledování hereckého výkonu neběhal mráz po zádech. Tommy Wiseau je neskutečný magor, a James Franco je neskutečný herec. Že je to všechno podle pravdy, je další věc a posouvá hranici němého úžasu o trochu výš.

Mnohem veselejší, vtipnější, laskavější a pozitivnější, než zvláštní první díl. Po dlouhých letech konečně vznikla příjemná vánoční pohádka.

Oddychová kravina ala Křižovatka smrti, jen s dvakrát trapnějším černým policajtem. Umí to být vtipné, umí to být ale i nehorázně trapné. Bruce nevypadal, že by se mu v takovém filmu nějak extra chtělo být.

Už jsem ani nedoufal, že bude film od DC tak příjemně bavit. Není to dokonalé, uprostřed filmu dochází dech a počítačové finále může působit trochu tuctově, snímek by se však v dobrém slova smyslu dal označit za "nejhezčí z ošklivince", a oproti předchůdcům je to přímo velkofilm, originální a zajímavý. Herci hrají (Gal Gadot je objevem roku, Chris Pine je překvapivě taky velice obstojný), hudba šlape, postavy propracované (vztah ústředný dvojice uvěřitelný), akce funguje, vizuál našlapaný.

Z DC filmů se oficiálně stala katastrofa, kterou Justice League završuje nudnou, nezáživnou akcí, hloupým scénářem, trapně vynuceným humorem, záporákem jako vystřiženým z tuctové videohry, počítačovým bordelem a překombinovaností po střetu práce dvou režisérů. Když drsný a temný podtón nefunguje, nacpěte tam fórů, kolik můžete. DC chce být jako Marvel, jenže zkrátka v kompletně všech směrech zaostává o tři a půl třídy. A Justice League ví, že jí hoří koudel ve studiu, a tak šíleně křečovitě se snaží být cool a kvalitním filmem, až to bolí do očí. Ale nezoufejte, přestože snímku chybí jakékoli emoce, mám pro vás tip, jak se v kině opravdu rozbrečet - zkuste dabovanou verzi.

První půlhodina působila dojmem, že se bude jednat o klidného nástupce Force Awakens, možná o stupínek slabšího. Pak si Leia zahrála na Supermana, a mě to vytrhlo z děje natolik, že jsem se do konce pořádně nechytil. Takhle ne, vážení. Přežil jsem Jar Jara Binkse, přežil jsem Haydena Christensena, ale až u Last Jedi jsem musel schovávat hlavu v dlaních. A hned dvakrát za sebou, nechutné podojení modrého mléka byla další zbytečná cringe scéna. Když se navrch vezme v potaz nudná první polovina, kterou usilovně tahají ke dnu Finn s nudnou číňankou, jejichž dějová linka vznikla pravděpodobně jen kvůli návštěvnosti asijských kin, aby měl Finn co dělat, a propagaci toho, jak je špatné ubližovat zvířátkům. Jako přidaná hodnota je tu ještě bullshit konflikt s náhodnou důstojnicí Povstalců a divák se modlí, aby aspoň třetina s Lukem a Rey stála trošku za to. Obrovský potenciál látky pak pramení z povedenější druhé poloviny, kdy jsem dostal husí kůži jen ze zmínky o tajemné jeskyni. Jenže ten zůstává nenaplněn, je pouze sem tam připomenut, a pak zase fanoušek dostane tvrdou facku, viz teasnutý souboj Luka s Kylem a následný Skywalkerův ničemný odchod. Slyšel jsem chválu na Johnsona, psalo se tam něco o osobitém stylu a že nám servíruje jiné SW. To je nepochybně pravda, ale režisér, který buduje očekávání, které je pak zbytečné, není dobrý režisér. To mi připomíná, že jestli si fanoušci stěžovali, že Force Awakens je obšlehlá čtyřka, Last Jedi je obšlehlá pětka s nějakými prvky z šestky, a snad i víc jako přes kopírák, než v předloňském případě. I přesto je to ale Star Wars film, který má svoje dobré momenty, viz scéna s hyperpohonem/Benicio del Toro/plot twist se Snokem/závěrečný fight proti červeným strážím/rudá sůl a já tak balancuju mezi hodnocením 3/4*. Mám ale sto chutí jim za Supermana Leiu dát z fleku třeba odpad, a vůbec bych se za to nestyděl.

Ohledně Bitvy Pěti Armád se ve mě odehrává obrovský vnitřní boj. Jeho hlavním záporákem je zklamání, pramenící z určitých, velmi iritujících momentů, které by se daly stokrát provést lépe náhodným fanouškem nebo jednookým střihačem (protáhlé scény na trpící obličej Tauriel by měli promítat na katedře střihu jako odstrašující příklad). Fyzikální zákony už pro jistotu zůstaly doma, a jejich horliví zastánci tam půjdou po deseti minutách taky. Naprosto odporná postava Alfrida průběžně kurví každou scénu, kde se jen mihne, a scénu s jeho smrtí Jackson pro jistotu vystřihl. To je další nasrávací prvek, aby byl snímek přístupný, musel Jackson osekat nejlepší pasáže celé Bitvy, které se svou výstředností blížily útěku v sudech, ale zároveň je kvalitou přesahovali. Naprosto nepochopitelný poměr prostoru na plátně; totální idiotiny dostanou klidně celou scénu, zdlouhavé Thorinovo šílenství je tím důkazem, ale potenciálně zajímavé věci jsou osekané na kost, viz pětiminutový souboj se Šmakem a šlus. Nehledě na to, že na vysvětlování důležitých detailů snímek prostě kašle. Velmi dobrý příklad, kdy je lepší koukat na prodlouženou verzi. Po shlédnutí v kině jsem byl opravdu těžce zasažen zklamáním, jak to jen šlo. Jako správný fanboy jsem měl ve zvyku si pustit Lotříka nebo jeden z předchozích dílů třeba jednou do týdne, a Bitvou Pěti Armád mi nadšení z filmové Středozemě výrazně zhořklo. Byl jsem ochoten klesnout v počtu hvězd, ale po dnešním opětovném shlédnutí jsem přece jen malinko prozřel. Martine Freemane, díky bohu za tebe, zachránil jsi tenhle film. Šmakovo rozuzlení, jakkoli bylo krátké, mráz po zádech přeběhl, Saruman a Elrond v akci byli taky velmi zajímaví. Samotná Bitva uměla zabavit i znudit, avšak zachránilo si to Havraním vrchem, kde trpaslíci konečně začali přicházet o "plot shield", Legolas X Bolg a hlavně Thorin X Azog na ledě vynikají hlavně díky jejich zajímavé choreografii a po čase jsem dokonce ochoten odpustit i antigravitačního elfího snipera (paradoxně největší facepalm moment, Legolas skákající po padajících kamenech, je knize ještě nejvíce věrný). Bilbova reakce na Thorinovu smrt mě dostala do kolen, stejně jako závěr přímo navazující na Pána prstenů, a dokonalý závěrečný song Billyho Boyda v titulkách.

Na Šmakově dračí poušti leží mnohem víc problémů, než na Neočekávané cestě. V první řadě je to zmrvený překlad názvu, ale to nepatří do objektivního posouzení původního filmu. Budu ovšem pokračovat v negativech, ať to máme za sebou. Problémem posledních dvou dílů je Tauriel, vzniklá proto, aby se poslední film roztáhl na dva a vytvořila se vynucená milostná linka. Love story ovšem ve Středozemi nefunguje, viz. nejnezajímavější scény z LotRa (Arwen/Aragorn/Éowyn). Tam však musela jít láska stranou před hlavním příběhem, když ještě feministky a antirasisti nezasahovali do autentických zpracování předloh z dvacátého století (režisér byl při natáčení Hobita údajně nařknut z rasismu, když odmítl obsadit do rolí elfů černé herce). Avšak tady ještě Tauriel nebije do očí tolik, jako v Bitvě Pěti Armád, to je zase pravda. Má dokonce jeden z výraznějších hudebních motivů, Howard Shore ztratil svou můzu a kouzelná hudba z Pána prstenů se vytrácí. Hobit totiž nemá žádnou ústřední melodii, jako byla v LotRu hymna Společenstva. Používá střípky z LotRa a přidává k tomu vlastní kudrlinky, bohužel to ale nezní zdaleka tak dobře, jak by mělo. Co naplat, když skladatel nechá zaniknout nejlepší skladbu z Neočekávané cesty a jindy už ji nepoužije. Zpět ovšem k filmu, stejně jako v prvním díle je zde k vidění velmi povedená vizualizace, Martin Freeman opět exceluje a Benedict Cumberbatch se začíná pomalu lépe uplatňovat jako dabér, jeho Šmak je v rámci možností skvělý. Medděd, Gandalf proti Azogovi, pavouci, scéna se sudy, finální naháněčka v Ereboru, vše jak má být. Jezerní město mi ovšem vadí, starosta a hlavně Alfrid jsou další odklon od předlohy a opět k horšímu, což ovšem ještě není nic v porovnání s tím, co Alfrid provádí ve trojce. Cením návrat Legolase, jehož se opět téměř veškerá fyzika ve filmu zalekla a utekla hodně daleko. Oproti Neočekávané cestě jde o menší stupínek dolů, ale na suverénních pěti hvězdách zůstaneme.