Beer Ceps

Na filmy takového typu nechodím často. A když už, tak mě musí něco velice přesvědčit. Zde tomu byla původní verze Raimiho, která ve mě probouzí nostalgii z dob minulých. To, že původní verze nebyla překonána zde nikoho asi nepřekvapí a proto by bylo lépe film brát, jako poctu a připomenutí, že na této půdě kdysi oral a pohřbíval těla Sam Raimi. Převážně co filmu chybí je Raimiho originální podání humoru v Gore scénách. (Ať už jde pobíhání useklé ruky, mlácení posedlé přítelkyně, chechtající se jelen nad krbem až po „Who is the laughing now!?“) O Gore scény tu není nouze, ale i z mystické části původní verze zbyl pouze rychlý pohyb kamery po lese. Pár věcí které bych vytknul (zvuky posedlé postavy připomínají predátora z roku 1987, patetické čumění na fotografie, řešení rodinných vztahů.) Nicméně celkový dojem nějak převelice nezhoršují, jelikož řezničinu jsem čekal a řezničinu jsem dostal.

Jediný člověk v Americe, který není rasista je němec... Skvělá parodie na vše, co spaghetti western představuje.

Euforie a nadšení vystřídalo znechucení a zklamání. Senilita Ridleyho Scotta dosáhla nejhoršího stádia, jinak si to neumím vysvětlit. Skot evidentně zapomněl, co dělalo vetřelce tak dokonalým a originálním filmem i po tolika letech. Když už chtěli natočit prázdnou bezduchou vyvražďovačku, která se pouze přiživuje na jménu kdysi kultovního snímku, mohli si pozvat Andersona, protože i ten jeho blbý AvP byl v mnoha ohledech lepší. Co více říct... Obrovské zklamání, které u mě nezná hranic. Můj slizký oblíbenec se musí obracet ve svém kokonovém hrobě. Tím ještě smutnější, že oba filmy pochází od stejného tvůrce.

"Mohu tě obejmout? Jen tak, kamarádsky." S třináctiletým odstupem jsem měl tu čest vidět tento vyhlášený skvost české kinematografie. Chtěl jsem se zasmát a pobavit, bohužel to mi nebylo dopřáno. Nevím, jestli je to tím dlouhým zpožděním a nebo tím, že jsem nebyl permanentně zhulený. Příběh je značně plytký a hudbu, kterou tu všichni chválí, jsem ani nepostřehl. Přesto vše nejsem zklamaný, akorát jsem si přál trochu více, Knoflikáři jsou bezpochyby lepší. Dvě hvězdy za scénu s japoncema a pár úsměvných chvilek s Trojanem.

Precizně prokreslené napětí, které vygraduje ke konci filmu do maxima. Zvrhlé, úchylné, napínavé, Lynch. Přes všechny pozitiva je ale konečná pasáž s rodinnou idylkou nadmíru přeslazená a kazí tím celý dojem. V tu chvíli Lynch musel onemocnět a předat kameru kolemjdoucímu, jinak si to neumím vysvětlit. P.S. Souhlasím s Hopperem, Heineken je sračka...

Když jsem viděl svůj první film od Lynche (Dune), tak mě příliš nenadchnul. Řekl jsem si, že pokud budu chtít pochopit Lynchovu tvorbu, budu muset začít hezky od začátku. A Short films of David Lynch je přesně ta startovní čára. Snímek nehodnotím jako výsledný dojem z krátkých filmů (ty jsem hodnotil zvlášť), ale jako vstupní dveře do surrealistické hlavy pana Lynche.

Zfilmovaná noční můra, která přetrvává i po probuzení. Pouze u dvou filmů mi z pohledu na dítě běhal takhle mráz po zádech, Eraserhead a Trainspotting. Welcome to Lynch's Nightmare.

Přitažlivě provedený vizuální obal nezachrání před nudným, někdy až stupidním obsahem.

Musím se přiznat, že se jedná o jeden z mála filmů, který jsem nedokázal dokoukat až do konce (a to je co říct). Snaha přiblížit pro šestnáctileté divačky metrosexuálního spider-mana jezdícího na skateboardu bylo po tři čtvrtě hodiny na mě příliš a řekl jsem si dost, jelikož jsem nehodlal testovat své dávící schopnosti.

Dvanáctého června 1991 rupnou jistému úředníkovi (Williamu Fosterovi) nervy... A kdy nastane tvůj den?