Beer Ceps

Když se řekne slovo dobrodružství, vybaví se mi Forrest Gump. Když se řekne slovo romantický, vybaví se mi Forrest Gump. Když se řeknou slova smutný a dojemný, vybaví se mi Forrest Gump. Když se řekne nejlepší film v historii kinematografie..... nemusím dodávat.

Kdybych si chtěl pustit film, jak parta kamarádů stanuje v lese, pustím si Zkrocenou horu :-).

Kdo by neznal vysunující čelisti a slizkou bradu netvora dnes již známého kultovního snímku Vetřelec. Vůbec mě nepřekvapuje, že tento film i po více než třiceti letech dokáže zaujmout fanoušky sci-fi filmů. Bezpochyby je to díky H. R. Gigerovi, který vytvořil nejen nezapomenutelnou podobu vesmírného netvora, včetně jeho životního cyklu, ale i interiér opuštěného korábu. Mnoho dnešních režisérů by si mělo vzít příklad z tohoto bezkonkurenčního snímku všech dob. P. S. Ještě u žádného filmu jsem neměl takové nutkání zapít to lehké škrábání na hrudníku pořádnou dávkou slivovice :-).

Uznejte, že myšlenka, kdy vám prostěradlo přikazuje, koho máte zabít je tak banální, až je perfektní. Jako spravedlnost s páskou přes oči střílím ty, co si to (podle vyšší vůle) zaslouží. Nebýt scény s vlakem padajícího ze skály dal bych plný počet. Tento efekt byl moc i na mě (ještě že Klaus, i když jenom na plakátě s ním spadl taky :-)). Nicméně jsem se u filmu skvěle bavil a vychutnával každý akční záběr a scéna s klávesnicí nebo (time to say goodbye) jsou perfektní a ano, ani já si neodpustím Shoot this motherfucker!!!

Bohužel Kult hákového kříže na mě působil dojmem dokumentu, nebo spíše TV filmu a to mi bránilo se ponořit hlouběji do děje a přiblížit se tak k hlavním postavám. Ale tím nemohu opomenout samotnou myšlenku filmu, která se zapřít nedá. Vše vyzdvihuje konec, který způsobí pomyslnou smyčku nekonečného smutku, utrpení a nenávisti Dereka (Edwarda Nortona). Nenávist je zhouba nejen pro ty které nenávidíme, ale i pro ty, které milujeme.

Těžko písmeny popsat snímek, který nám Lars předhodil. Opět nám dokazuje, že je mistrem svého řemesla, co se týče rozebrání lidské psychiky. Rodinu, která musí čelit jisté zkáze ztotožňující namodralá planeta Melancholia. Najdeme zde nespočet atributů. Například most, který nelze překročit a tím nám dokázat, že není možnost úniku. Nebo právě zmíněná rodina, která je jakoby zastupitelem celého lidstva (jejich vztahy mezi sebou a odlišnost různých lidí by způsobila jejich konec i bez pomoci vesmírného tělesa). Film není o planetě, která má zničit Zemi, ale o falešných nadějích a neodvratné zkáze, kterou každý z hrdinů přijímá po svém. „Země je zlo, není pro co truchlit“. A proto konec filmu na mě působil spíše optimisticky a klidně, jelikož součástí vzniku je i zánik. Překrásná balada či epitaf o planetě Zemi a jejím konci. Poetické ztvárnění lidské sebedestrukce.