baronGrga

Dokonalý mysteriózní horor, který z hroznů tradičního italského hororu vysbíral jen ty nejlepší plody a zamíchal je do inteligentní zápletky s dobrými herci a chytře stavěným dějem. Tony Williams svého diváka nenechává jen pasivně sledovat dění v Montclare, ale nutí jej zapojit se do hry plné skrytých nápověd a lámat si hlavu nad tím, kde se jej Williams snaží svést ze stopy a kde to s ním myslí upřímně. Do toho tepe Schulzova hudba, červené barety se topí v jezírkách, z napuštěných van zírají opuchlé oči, červené míče pleskají o hladinu a z fontánky s nahatými andělíčky začne crčet krev...

Pevně věřím tomu, že až se tohoto Taboadova filmu zhostí nějaký šikovný režisér a dá vzniknout dalšímu z jeho remaků, bude se na co těšit! Taboada si ve Veneno para las hadas opět hraje a do finále se nikterak nežene, dávaje si záležet na každém záběru, což trochu škodí právě tam, kde již divák očekává gradaci a vroucně se modlí, ať si již konečně děvčata seženou ropuší pacičku a začnou čarovat. Při sledování tohohle tandemu mimo jiné zavzpomínáte na mládence Macaulayho a Elijaha nebo třeba na vynikající Fuhrman, která dokazuje, že švihlé holčičky mají v hororech své místo. 70%

Más negro que la noche má kvůli svým starším filmovým sourozencům ztíženou startovní pozici. Očekává se od něj, že bude zase tak dobré, zase tak nesmírně působivé a oplývat zase tou neobyčejnou atmosférou (jakkoli se mi pro nadužívanost výraz "atmosférický" již delší dobu příčí, Taboada by z něj mohl mít ušitý kabát a neřeknu ani popel). A na to také příběh o kocouru černějším než noc dojíždí. Čtyři krásky v honosně zařízené vile, mlčenlivá služebná a sem tam stín či zanaříkání staré dámy sice může nadělat velkou parádu, ovšem těžit z toho celý film prostě nejde. 60%

Nebýt prvních dvou a posledních dvou minut, Whoever Slew Auntie Roo by se skvostně vyjímalo ve štědrovečerním televizním programu mezi My Fair Lady, Tetičkou a Sněhovou královnou. 50%

Nádherná ukázka hororu, který nejen že svírá žíly bez pomocné ruky krvelačných maniaků, duchů a jiných strašicích berliček, ale který má navíc nápad. Od začátku do konce promyšlený Long weekend přiková hned zkraje k obrazovce podmanivou hudbou, která se záhy změní v drásavou kakofonii, podtrhující stejně tak kakofonické souznění mladého páru i jejich fungování vzhledem k okolní divočině. Tísnivé finále (které si asi víc užije ten, kdo přesně ví, jaké to je ocitnout se sám mimo civilizaci) a poslední tečka s kamionem krav jen potvrzují, že maximum hvězd je v tomhle případě ctěnou povinností.

Kořen mandragóry, hostie, chlapec s lamím obličejem, počítač se zkázonosnou grafikou a krvežíznivá prasata z bran pekelných, toť receptura na démonické Evilspeak. Inkviziční entrée sice slibuje atmosféru více než chvalitebnou, impozantní obraz zádumčivých kacířů v kápi na pozadí burácejících vln a sborového Ave Satanas však bohužel bere za své, jakmile jejich místo zaujme všezvědovský počítač, který křesťanské psy sráží k zemi skrze rotující pentagram za hudebního doprovodu jak z pera Commandera Keena. 50%

Když se mládežníkům levicového smýšlení nelíbí diktát kapitalismu nové doby, hází do výloh fastfoodových řetězců dlažební kostky. Když se nová doba znelíbí Michaelu Douglasovi, bere na fastfoody samopal. Excelentní thriller, kde ze všech sil fandíte tomu, kdo je v tomhle příběhu "the bad guy". Michael Douglas navzdory názvu pozvedá Falling down na pětihvězdový stupínek.

Pro začátek si prosvištíme pár slovíček: klaustrofobie - strach z uzavřených prostor, pnigofobie - strach z udušení, tafefobie - strach z pohřbení zaživa, ofidiofobie - strach z hadů. Buried slibuje procvičení všech. A to je bohužel vše. Je jasné, že v tomhle filmovém experimentu, kterému nelze upřít body za odvahu, se velkých dějových zvratů nedočkáme. Paul během hodiny a půl udělá pár backspinů, počmáře rakev a ogratinuje hada. Jenže stejně jednotvárné jsou i dialogy, které si vystačí s omezeným repertoárem jako shit, fuck a I don´t know, což je bohužel stejně napínavé, jak kdyby Colin Farrell protelefonoval 90 minut s operátorkou okresního archivu v Ústí nad Orlicí. 50%

Walter Sparrow by rád měl na náhrobním kameni vytesáno "what if". Což mě přivádí k zamyšlení, o kolik lepší by bylo, kdyby Schumacher ubral pár dlouhých minut nekonečného dvacettrojkování a místo nich ještě trochu začaroval s velmi vyvedenou noirovou linkou o detektivovi Fingerlingovi, kvůli které nakonec přihazuji čtvrtou hvězdu. 70%

La corta notte delle bambole di vetro, neboli přiléhavěji La corta notte delle farfalle (The Short Night of the Butterflies), bohužel nedokázala vybočit z průměru. Detektivka o kataleptickém novináři, jeho dívce s typickým českým jménem "Mira" a hudebním spolku pochybné pověsti z matičky měst (plné chorvatských sanitek, venkovních kavárniček v italském stylu a pouličních zpěváků anglických písní) hřeší na zdlouhavý děj, nepřesvědčivé herce a navzdory očekávání nijak výjimečnou hudbu, a tak jediné, kvůli čemu nakonec boduje, jsou ony českému diváku příjemně povědomé obrázky. 60%