dzira

Velikonoce 1997. Již čtvrtým měsícem probíhají v Bělehradě protesty proti Slobodanovi Miloševićovi. Mezi jednotkami policie bránícími demonstrantům v průchodu městem je i skupina šesti policistů, přesouvajících se v mikrobusu podle rozkazů z vysílačky po ulicích. Únava, stres i osobní problémy stupňují jejich agresivitu vůči demonstrantům i vůči sobě navzájem.
Koncem listopadu 1996 proběhly v Srbsku komunální volby. V největších městech Srbska v nich zvítězila opoziční koalice Zajedno (Společně), ale vládnoucí režim Slobodana Miloševiće odmítl výsledky voleb uznat. Pro Miloševiće, který ještě 3. listopadu vyhrál parlamentní volby, to byla první prohra, která ukázala, že nedávno sjednocená opozice jej může porazit. Tyto události odstartovaly v Bělehradě masivní protesty, kterých se účastnilo někdy i 300 000 demonstrantů. Přestože se po dvou měsících podařilo docílit uznání výsledků voleb a opozice získala pod svou správu 6 velkých měst včetně Bělehradu, protirežimní demonstrace pokračovaly dále.
Děj filmu Kordón se odehrává během čtyřiadvaceti hodin těsně před Velikonocemi 1997. Policie již několik dnů brání demonstrantům v průchodu centrem města. Také jednotka složená z šesti policistů se v malém policejním autobusu přesouvá po městě podle rozkazů z vysílačky a zasahuje proti demonstrantům na různých místech. Po nepřetržité několikadenní službě je již vidět jejich únava. Stres, protichůdné rozkazy, rozdílné povahy i názory členů týmu stupňují jejich podrážděnost, která se mění v agresivitu namířenou jak vůči demonstrantům, tak vůči sobě navzájem. Situaci gradují i různé osobní problémy, které jednotlivé policisty během neúměrně dlouhé služby dostihují. Morálku ve skupině se snaží udržet velitel, který asi jako jediný věří, že hájí správnou věc. Postupem času je ale jasné, že i on ztrácí nad situací kontrolu…
Goran Marković filmem Kordon navázal na svůj dokument Poludeli ljudi (1997), kterým zdokumentoval atmosféru tehdejších protirežimních protestů. Díky práci na tomto dokumentu měl k dispozici velké množství autentických záběrů z tehdejších demonstrací. Právě jejich hojné využití a velmi umné prostříhání s hranými scénami, které jsou od reálných záběrů k nerozeznání, dělá z filmu Kordón svého druhu výjimečné dílo.

Asi dvanáctiletý Pero (Slavko Štimac) vyrůstá na maloměstě bez otce v rozpadajícím se domě s věčně opilou matkou. Je tak odkázán sám na sebe a na ulici se živí drobnými krádežemi. Když je již po několikáté zadržen, je postaven před soud. Soudce rozhodne o jeho umístění do diagnostického ústavu v Bělehradě. Tam jej doprovodí dobrosrdečný policista Cane (Ljubiša Samardžić), který ví, že je Pero v jádru dobrý kluk. V den Perova příjezdu do diagnostického ústavu zde nastupuje do zaměstnání také nový vychovatel Žarko (Bekim Fehmiu), který dostane na starost právě Perovu skupinu. Žarkův přístup k výchově a vzdělávání je diametrálně odlišný, od přístupu ostatních zaměstnanců. Jeho lidské, takřka kamarádské chování k svěřencům, je jim brzy trnem v oku. Také Fikret (Branislav Lečić), téměř plnoletý mladík, se staví proti Žarkovi, protože cítí, že ohrožuje jeho roli obdivovaného vůdce skupiny.
Žarko má s kluky trpělivost i poté, co na začátku opakovaně zneužijí jeho důvěry. Postupně si získává jejich důvěru. Také Pero začíná ve skupině záhy hrát výraznější roli. Díky jeho dobrosrdečné bezprostřední povaze dokonce přiměje promluvit Lupčeho (Aleksandar Berček) – staršího kluka, který mlčel od chvíle, kdy byl umístěn do ústavu. Když je Lupče s Perem obviněn z krádeže většího obnosu peněz, postaví se Žarko za ně, proti řediteli i kolegům.

Vystudovaný právník Drago (Miki Manojlović) neměl z čeho zaplatit nájem. Odhodlal se k zoufalému činu – přepadl s dětskou pistolí obchod. Za to si odseděl tři roky. Snímek Štěstí pro tři začíná jeho propuštěním z vězení, po kterém se chce bezprostředně vrátit do rodného Osijeku. Nejbližší vlak mu ale jede až za několik hodin. Drago tak má čas vyhledat svou bývalou partnerku Ninu (Dubravka Ostojić), která pracuje v uměleckém ateliéru v centru města. Setkání s ní nedopadne podle jeho představ. Nina udržuje vztah s postarším zámožným stranickým funkcionářem Ivanem, který ji zajistil práci v ateliéru.
Po neúspěšné návštěvě Niny se Drago vrací k nádraží. Zde narazí na dvě mladé dívky, které právě odněkud přijely autobusem. Jedna se snaží odvést druhou domů, ta je ale natolik opilá, že nemůže chodit. Drago jim pomůže a kvůli tomu mu ujede vlak. Nemá peníze na hotel, a tak poprosí střízlivější z dívek Zdenku (Mira Furlan), jestli by u nich v bytě nemohl přenocovat. Ráno odchází na nádraží, ale nakonec se rozhodne neodjet a znova jde za Ninou. Po dalším neúspěšném setkání se večer vrací ke Zdence. Zdenka je mladá nesmělá dívka a Drago ji učaruje. Její zkušenější spolubydlící Jagoda (Ksenija Pajić) jí vyčítá, že u sebe ubytovala neznámého člověka. Zdenka si od ní nechce nechat poradit. Podobně hluchá je i k nešikovným, ale upřímným vyznáním lásky od hlídače Joza (Bogdan Diklić) z továrny na výrobu bot, ve které s Jagodou pracují.
Rajko Grlić ve filmu Štěstí pro tři rozvíjí vztahové drama, jenž ve druhém plánu rozkrývá problémy jugoslávské společnosti konce osmdesátých let. Vykresluje tíživou situaci lidí žijících ve státě, který se začíná pomalu rozpadat. Jugoslávský samosprávný socialismus mele z posledního a všem aktérům tohoto melodramatu, ať vystudovali práva, pracují u pásu v továrně nebo jsou vrcholnými stranickými funkcionáři, může přinést štěstí pouze opravdová láska.

Bosna a Hercegovina se v roce 1941 stává součástí Nezávislého státu Chorvatsko – fašistického kvazistátu, fakticky ovládaném Němci. V multietnickém Sarajevu probíhají represe proti Srbům a Židům. Mustafa se tuto situaci snaží využít ve svůj prospěch a dělá vše pro to, aby se vlichotil do přízně německých důstojníků. Díky tomu se dostává k velkému majetku po deportovaných spoluobčanech a ve městě získává značný vliv.  Zároveň se ale dostává do sporu se svým otcem, který jej považuje za ostudu rodiny. Zbytek rodiny – bratr, sestra i matka zastávají opačný postoj. Snaží se svým srbským a židovským sousedům pomáhat a poté, co Němci deportují jejich starého rodinného přítele – žida Alaje, ukryjí u sebe jeho dceru Lunu. Když na to Mustafa náhodou přijde, je zbytku rodiny jasné, že Luna není v bezpečí. Mustafův bratr Ibrahim plánuje s Lunou utéct. Mezitím se ale Musatfa před Němci o Luně prořekne a ti okamžitě zorganizují domovní prohlídku v domě jeho otce. Lunu sice nenajdou, ale při přestřelce Mustafova otce zabijí. Když se Mustafa ráno vrací se svými německými přáteli z celonočního flámu, uvidí na hřbitově pohřeb svého otce. Něco se v něm náhle zlomí a odhodlá se k zoufalému činu…

Boki a Pajko jsou strážníci na malém městě někde na jadranském pobřeží. Přestože se jedná o ospalou díru, kde se nic neděje a většinu práce odvede malý svědomitý Pajko, Boki všem vypráví, jak je jeho práce nebezpečná a jak neustále plní různé speciální tajné úkoly. Úspěch s nimi slaví hlavně u žen. Na jednom záletu, kde se v drahém hotelu snaží oslnit krásnou německou turistku, jej zatknou kolegové z blízkého většího města. Na stanici zjistí, že se podobá rakouskému zločinci, se kterým si jej spletli. Místního policejního inspektora napadne, že Bokiho použije jako návnadu, aby polapil celý nebezpečný mezinárodní gang. Boki je nadšený, že má konečně speciální úkol a vrací se do hotelu, kde se má setkat se zbytkem gangu. Jak se má takový tajný agent chovat zná pouze z komiksů, takže svou nešikovností způsobuje jednu pohromu za druhou. A to ještě netuší, že mu inspektor zamlčel jeden detail – všichni členové gangu jsou homosexuálové… Naštěstí je na blízku Pajko, aby ho vytáhl z maléru…

Tři povídky o mladých lidech, kteří hledají v Jugoslávii konce osmdesátých let své místo v životě.

Amsterdam (režie: Predrag Velinović)
Trojice mladíků ze sídliště tráví společně čas. Společně popíjejí, spravují staré auto, sní o holkách a o tom, jak vydělat peníze a žít lepší život v lepším místě. Zpět do reality je vrátí povolávací rozkaz na vojnu.

Povinná kravata (režie: Ivan Markov)
Jiná trojice mladíků po škole brigádničí ve skladu. Jednomu z nich matka zajistí místo číšníka v restauraci, kde pracuje. Ještě než nastoupí do nového zaměstnání, ukrade matce klíč a v noci s přáteli restauraci navštíví, aby zde zapili svůj splín.

Absolutní hudební sluch (režie: Janko Baljak)
Vystudovaný nezaměstnaný paleontolog chodí s dívkou ze stejného domu. Ta se s ním v poslední době vídá méně, protože se připravuje na státnice na lékařské fakultě. Čas, ve kterém nemůže být se svou dívkou, si krátí tak, že pro ni šije šaty. Pak se dozví, že dívka přijala místo v nové nemocnici na opačné straně Srbska.

Bogdan (Ljubiša Samardžič) žije v Bělehradě sám se svou malou dcerou. Neustále střídá různá zaměstnání, ale v žádném se mu nedaří udržet. Také ve vztazích měl smůlu. Z americké matky jeho dcery se vyklubala narkomanka, která je brzy po porodu opustila. Nyní se po dlouhé době ukázala v Bělehradě. Co bylo účelem její návštěvy, zjistí Bogdan příliš pozdě. Když mu jeho otec v parku hlídá dceru, matka ji unese a odveze do New Yorku. Bogdan chce svou dceru za každou cenu získat zpět. Naštěstí má přítele, který mu zaplatí cestu a dokonce se do Ameriky vydá s ním. V New Yorku jim s hledáním pomáhá další přítel, emigrant, který se tu živí jako taxikář. Najít dceru v mnohamilionovém městě se ale ukáže obtížnější, než pověstné hledání jehly v kupce sena…

Malé město na pobřeží Jadranu žije svým životem. Jeho obyvatelé mají své zvyky a způsoby a netouží po žádných novotách. Přesto se někteří snaží jít s dobou. Třeba místní ředitel hotelu Roko (Boris Dvornik). Ten chce ve městě nastartovat upadající turistický ruch zřízením nudistické pláže. Do toho řeší jak zaměstnat vesnické příbuzné své ženy, kteří za nimi přijeli z Dalmatského Záhoří. V mikrokosmu malého města žije mnoho dalších postav, mezi nejzajímavější patří třeba místní doktor, který si užívá penze a především snílek Tonči zvaný Servantes (Ivica Vidovic). Ten se do městečka právě vrátil a tvrdí, že žil mnoho let v Čile. Pořádný rozruch vyvolá také krásná švédská turistka, do které se zamiluje jak Roko, tak Servantes. Ona ale myslí na obdařeného muže z nudapláže. K velkému Rokovu překvapení jím není nikdo jiný než jeho vesnický příbuzný Ikan.

Mladá studentka tráví prázdniny u jedné stařenky na venkově v Černé Hoře. V podhůří hledá klid při pasení stáda ovcí. Její samotu na rozlehlých pustých pláních ale narušují přelétávající stíhačky, které nad ně nalétávají stále častěji. Ukáže se, že vojenské stroje disponují technikou umožňující pořizovat kvalitní a detailní snímky. Brzy se na pláni objeví mladý letec, který dívce přiveze aktuální vydání novin. Když se dívka podiví, jak ví, jaké noviny čte, ukáže jí její  fotografie, které pořídil z letadla. Další dny letec přijíždí znova a znova a jejich nesmělé kontakty se promění ve vášnivý láskyplný vztah. Když se za letcem vydá na leteckou základnu, zjistí, že tam žádný takový letec není. Byl to všechno jen sen?

Píšou se 20. léta 20. století. Na malém městě kdesi v Srbsku žijí dvě mladé učitelky. Věnují se své profesi, ale společně sní o velkém světě a cestování. Když je škola uzavřena kvůli epidemii spály, získávají pro naplnění svých snů nečekaný prostor. Jako na zavolanou se v městečku objeví skupina bělehradských umělců, kteří objíždí venkov se svou dadaistickou estrádou. Děvčata neváhají a přidávají se k nim. Skupinu doplní ještě „nejsilnější muž na celém Balkáně“ se svou asistentkou a vyráží na turné, ve kterém propagují umění všeho druhu, myšlenky na světovou revoluci a další věci, které jsou obyvatelům městeček a vesnic, do kterých zavítají, zcela cizí.
Název filmu je inspirován slavným obrazem „Vor Medúzy“ francouzského romantického malíře Théodora Géricaulta. Stejně, jako trosečníci na voru nedoplují všichni k cíli, ani hrdinové filmu se nedočkají úspěchu a mnozí nedožijí konce cesty.

V roce 1991 se schyluje k rozpadu Jugoslávie. Padesátník Aleks (Svetozar Cvetkovic) je talentovaný spisovatel, který se uzavřel před světem v malé černohorské vesničce na pobřeží Jadranu. Živí se redigováním cizích textů a vztahy udržuje snad jen s místním lékařem, který mu dodává léky. Jednoho dne k němu přijede mladá žena jménem Dita. Tvrdí, že je sestrou ženy, se kterou se před lety pravidelně scházel. Ta nedávno zemřela a u Dity zůstala její pětiletá dcera Romi. Otec Romi není známý a podle Dity by to mohl být právě Aleks. Snaží se jej přesvědčit, aby se Romi ujal, ale o tomto nápadu nechce samotář Aleks ani slyšet a Ditu s Romi vyžene. Večer zjistí, že Dita odjela a Romi nechala před jeho domem. Aleks se rozhodne Romi odvést do dětského domova. Cestou se ale rozhovoří o svém dětství a uvědomí si, že má s Romi mnoho společného. Současnost se tak prostřednictvím Aleksova vyprávění prolne s minulostí.
Aleks vyrůstal v době 2. světové války se svou matkou v domě u jejích rodičů. Když se narodil, byla Jelena příliš mladá a on byl nechtěným dítětem. Otce mu nahradil německý důstojník Werner, který byl v době okupace ubytovaný v jejich domě. Pro malého Alekse to byla jediná osoba, kterou měl rád. Werner byl velmi vzdělaný a citlivý člověk, který nad jejich rodinou držel ochrannou ruku, přestože věděl, že Jelena pracuje pro odboj.  Situace nebyla jednoduchá ani pro Jelenu, protože se do Wernera zamilovala. Na jednu stranu pro ni byl okupantem, na druhou stranu vnímavým milujícím mužem, jakého doposud nepotkala. Ve chvíli, kdy se do vsi blížili postupující partyzáni, musel Werner urychleně vyřešit těžké dilema. Má vzít malého Alekse s sebou, nebo jej má zanechat v nastalém válečném chaosu s jeho nezodpovědnou matkou?
Když Aleks přiveze Romi do dětského domova, v televizi právě běží první záběry z počínající války v Jugoslávii a on je postaven před podobné rozhodnutí jako před lety Werner.

Hlavní hrdina filmu, ve kterém nepadne jediné slovo, prchá městem před neznámým pronásledovatelem a je postřelen. Sanitka jej doveze do nemocnice, kde umírá, aby záhy obživl. Film je roztříštěný do krátkých fragmentů poskládaných možná nahodile, možná zcela promyšleně. Jejich časovou posloupnost nelze spolehlivě určit. Mísí se v nich realita se sny a představami hlavního hrdiny, přičemž není jasné ani to, co je skutečnost a co blud. Jeho úzkostné stavy se střídají s touhou vypátrat svého nepřítele. Ten se může ukrývat kdekoliv a může mít jakoukoliv podobu. Je to soused z protějšího domu, neznámý střelec, před jehož výstřely průběžně uskakuje nebo nějaká choroba rozežírající jeho organizmus? Ukrývá se snad v jeho bytě plném starožitností a nejrůznějších artefaktů? V bělehradských ulicích nebo v bažinaté krajině kdesi za městem? Kdo je hlavní hrdina, co způsobilo jeho hrůzu?

Jugoslávie, 1978. Na rozdíl od Československa svázaného normalizací je zdejší společnost relativně svobodná. Otevřené hranice nebrání pronikání západních vlivů. Se západní hudbou, stylem oblékání a dalšími pro nás nedostupnými komoditami sem proniká ve větší míře také obchod s drogami. Mladík Maks (Aleksandar Berček) žije bohémský život. Jezdí v novém BMW, na diskotékách balí holky a vystupuje velmi sebevědomě. Jeho bohatství ale pochází hlavně z dealování drog. Poté, co se seznámí s Mirou (Vladislava Milosavljevic), kterou přebere svému bráchovi, začíná přemýšlet o tom, že by se měl usadit. Mira tuší, že se Maks živí nepoctivě, a má o něj strach. Když se jim narodí syn, slíbí Maks Miře, že udělá ještě poslední kšeft a začne žít spořádaným životem. V té chvíli jej ale udají feťáci, kterým prodával drogy, zatkne jej milice a je odsouzen na tři roky do vězení.
Zde potká zkušeného kriminálníka Džeka (Velimir 'Bata' Zivojinovic) a postupně se z nich stanou nerozluční přátelé. Během této doby vychází najevo, že je Maks synem významného stranického funkcionáře. Ten se k němu sice příliš nezná, přesto mu nakonec zařídí víkendovou dovolenou. K tomu dojde ve chvíli, kdy je na svobodu předčasně propuštěn také Džek. Ředitel věznice mu naznačí, že je to ze zdravotních důvodů. Jak vážná jeho nemoc je, mu ale neřekne. Maks si půjčí od svého známého mercedes a chce najít Miru se svým synem. Ti se během jeho pobytu ve vězení někam odstěhovali. S Džekem se vydají na cestu, která se změní v divokou víkendovou jízdu.
V hospodě, kde zpívá Džekova přítelkyně Zorica, vyprovokují rvačku. Zorica se mezitím, co byl Džek ve vězení, živila prostitucí, a tak není divu, že se potkají s jedním z jejich věrných klientů. Toho Džek nejprve nekompromisně vyhodí, pak mu ale paradoxně zachrání život, když jej odveze „vypůjčeným“ policejním autem do nemocnice. Tím ale jejich dobrodružství nekončí.  Za peníze ukradou z jedné svatby nevěstu. Setkají se s Maksovým bráchou, který je závislý na drogách, i s jejich otcem, jenž má výčitky svědomí, že místo rodiny upřednostnil politickou kariéru. Když se Maks po všech popsaných peripetiích konečně setká s Mirou, jeho víkend na svobodě končí. Ovšem úplně jinak, než si představoval.

Čtyřicátník Saša Belopoljanski je nezaměstnaný architekt. Se svou ženou Ivankou a dětmi žije v domě své matky. Pro Sašu je nejdůležitější hodnotou vlastní svoboda. Jako by zůstal uvězněn v 68. roce, kdy se aktivně účastnil studentských nepokojů a odmítal vstoupit do světa dospělých. Nechce se nechat zaměstnat a vymlouvá se, že pro architekty není místo. Necítí žádnou zodpovědnost ani k manželce ani k rodině. Udržuje vztah se středoškolačkou Vanjou i dalšími dívkami. Vyrábí figurky, které se různě pohybují, když se tahá za provázky. Říká jim „mrdalice“ (mrdati = hýbat se) a považuje je za velké umění. Kromě něj ale jeho výtvory nikdo nebere vážně. Když jej Ivanka odmítne dále finančně podporovat, je nucen vzít místo aranžéra v galerii, které mu protekčně zařídila Ivančina matka. Zlom v jeho životě nastane, když jej jedna z jeho náhodných známých seznámí se svým manželem, městským architektem Vidmarem. Ten mu nabídne dobře placené místo vedoucího projektu obytného domu pro stranické funkcionáře. Naivní Saša příliš pozdě pochopí, že se z něj stala loutka podobná jeho „mrdalicím“, a že je to Vidmar, kdo tahá za provázky tak, aby na něj přehodil odpovědnost za četné podvody, ke kterým při stavbě došlo.

Spisovatel a profesor Mišel Babić přednáší na fakultě žurnalistky předmět masmédia. Jeho přednášky, na kterých prezentuje své svobodomyslné a neortodoxní postoje, se u studentů těší velkému zájmu, což naopak trápí vedení univerzity. Prorektor se rozhodne na nepohodlného profesora získat kompromitující materiály, aby nad ním získal moc a v případě potřeby jej s jejich pomocí mohl usměrnit. Pro tento delikátní úkol zneužije mladou studentku žurnalistiky Unu, které nařídí, aby s profesorem udělala interview do studentského časopisu a přitom z něj za pomoci svého šarmu získala materiály, které budou použitelné proti němu. Una disponuje kromě mládí a krásy také inteligencí a drzostí. Nebojí se prorektorovi odmítnout, jeho prsty jsou ale velmi dlouhé. Ví, kde přitlačit, aby nahnal strach a dosáhl svého. Una je tak nucena zhostit se úkolu, který jí dal. Sám profesor jej Uně nevědomky značně zjednoduší, když ji pozve do podkrovního bytu půjčeného od přítele. Zde se Una nechá svést a pilně nahrává, co profesor říká. Una je pro něj objektem sexuální touhy, ale i vnímavou a chytrou posluchačkou. A Una náhle neví, co si v nastalé situaci počít. Sama se do Mišela bezhlavě zamiluje a vyhledává jeho společnost. Stále nedokončený rozhovor je tak pro oba záminkou k dalším setkáním. Una i nadále nahrává, co profesor říká. Ne proto, aby nahrávky předala proděkanovi, ale proto, že je Mišelem a jeho myšlenkami fascinována. Oba vědí, že jejich vztah nemá budoucnost a snaží se z něj vycouvat. Zároveň jsou k sobě stále přitahováni.  Mišel se na Unu pokouší neúspěšně zapomenout v náručí jiné mladé dívky, a když to Una zjistí, vzpomene si na svůj úkol od prorektora...

Příběh tří přátel se odehrává v Bělehradě v době občanské války v Jugoslávii. V tomto čase, kdy se zdá, že je vše ztraceno a nikoho nečeká nic dobrého, se každý z nich snaží svým způsobem dát svému životu smysl a perspektivu. Mladý architekt Nikola, bývalý závodník na motorových člunech, nemůže získat legální práci, a tak pracuje na černo pro souseda a jeho bláznivou ženu. Pop dělá nejrůznější drobné kšefty, často za hranicemi zákona, a Stole si krátí čekání na vysněné místo asistenta na fakultě hazardem. Mnoho času tráví spolu a vzájemně si dodávají sílu a naději. V jedné chvíli se vše konečně začíná obracet k lepšímu, jejich štěstí ale zmaří nečekaný brutální čin. Náhlá smrt jednoho z nich připraví pozůstalou dvojici o chvilkovou iluzi, že se v jejich zemi, v přítomnosti zdeformované vlnami nacionalismu, násilí a divoké ekonomické transformace, dá žít normální život.

Na konci března 1999 v průběhu bombardování Svazové republiky Jugoslávie vstane spisovatel a vysokoškolský profesor Miki z mrtvých. Není asi důležité, jestli doslova, nebo jen obrazně. Po procitnutí opouští Bělehrad, kde zanechá ženu se synem a v následujících čtyřiceti osmi hodinách navštíví ve svém rodném městě řadu lidí. Setkává se postupně s kamarády z dětství – Kolem, doktorem, kterého opustila žena s dětmi, Ralem – policistou, který o něm ví víc, než je mu příjemné, se spolužačkou z gymnázia Džojou, které v minulosti nedokázal říct, co k ní cítí, se svým nemocným otcem a dalšími. Z rozhovorů s nimi si divák může postupně poskládat portrét Mikiho osobnosti. Umožní mu také pochopit situaci, ve které se nachází, on – prozápadní demokraticky smýšlející intelektuál i všichni ostatní obyvatelé Svazové republiky Jugoslávie, kterých se nikdo neptá na jejich názory a politické přesvědčení. Bombardování se týká všech bez rozdílu a paradoxně v nejhorší situaci se nacházejí právě Miloševičovi odpůrci, kteří jsou vystaveni jak totalitním metodám jeho režimu, tak vojenské agresi NATO. Klíčovou scénou snímku, jenž vyúsťuje do neodvratné tragédie, je Mikiho vypjatá výměna názorů s otcem, který představuje vše, čím Miki z hlouby duše pohrdá.

Životopisný film Sny, život, smrt Filipa Filipoviće je portrétem významného jugoslávského revolucionáře, politika a spoluzakladatele Komunistické strany Jugoslávie, jejího dlouholetého vrchního sekretáře a významného činovníka Kominterny (Komunistická internacionála – mezinárodní komunistická organizace založená v Moskvě v roce 1919) Filipa Filipoviće.
Filip Filipović se narodil v roce 1878 v srbském Čačaku. Film nás ale zavádí na konec jeho života do Moskvy, ve které Filip Filipović prožil posledních čtrnáct let svého života. V roce 1938 vrcholí Stalinova Velká čistka. Filip Filipović sedí v potemnělém pokoji a krátí si čekání na zatčení psaním pamětí a vzpomínkami na prožitý život a vykonanou práci. V četných flashbacích doplněných Filipovičovými komentáři jsou ve filmu zobrazeny nejdůležitější epizody jeho života.
Filip Filipović je ve filmu zpodobněn jako poctivý člověk, který myslel vše, za co bojoval a v co věřil, upřímně a nezištně. Z dnešního pohledu můžeme jeho přesvědčení vnímat jako naivní, ale v době jeho života byly Marxovy či Leninovy myšlenky na světovou revoluci, ze které vzejde nový spravedlivý řád, pro mnoho lidí zcela logicky velmi přitažlivé. Filip Filipović na svou naivitu doplatil, když byl, podobně jako dalších více než 600 000 stranických funkcionářů, spisovatelů, důstojníků a vzdělanců, v rámci Stalinovy Velké čistky popraven.

V době, kdy Američani a s nimi celý svět hovoří o přistání na Měsíci jako o největším úspěchu lidstva, učiní jeden starý profesor v Gornji Dobravě, zapadlé vsi kdesi v Jugoslávii, objev, proti kterému by se americké dobrodružství na Měsíci mohlo jevit jako dětská hra. Pokud by se o něm dozvěděl zbytek světa. Po celoživotním hledání nalezl v rozvalinách římského chrámu náhrobní kámen, který zakrývá vstup na onen svět. Osud ale nechtěl, aby si profesor užil slávy. Z rozrušení ze svého fenomenálního objevu dostává na místě infarkt. Jeho asistent Petar jej ještě stihne přivést domů. Přivolané lékařce ale nezbývá nic jiného než konstatovat profesorovu smrt. Smrtí profesorovo bytí nekončí. Přichází do záhrobí, kde potkává svou zesnulou ženu a několik dávno mrtvých přátel. Události ve světě živých mezitím dostávají rychlý spád. Ve vedlejším domě probíhá rušná svatba a sousedka okamžitě využívá situaci, která se nečekaně naskytla. Přesvědčí profesorova syna Ivana, aby jí prodal jeho dům pro novomanžele, navzdory otcovu přání zřídit v něm muzeum. Ivan přijme od sousedky peníze a rozsáhlou archeologickou sbírku svého otce nechá vyhodit. To neunese Petar, který předpokládal, že se stane správcem muzea, a oběsí se. Za nedlouho se tak znova setká se svým milovaným profesorem na onom světě. Když od něj profesor uslyší, co se doma stalo, rozhodne se využít svého objevu a vrátit se do světa živých. Po chvíli následují jeho příkladu i další nebožtíci, kteří rovněž nejsou spokojení s děním  mezi jejich živými blízkými. Jejich cesta z onoho světa je plná nečekaných setkání a nebezpečí. To nejhorší je ale čeká na jejím konci.

Děj snímku Úplněk nad Bělehradem se odehrává v roce 1991, v době, kdy jugoslávská armáda mobilizuje stále další a další mladé muže a posílá je do války v Chorvatsku. Na frontě a v bojích o Vukovar jich spousta umírá, a tak není divu, že se mnoho potenciálních branců schovává před vojenskou policií. Ta se snaží dělat svou práci co nejefektivněji, a proto přistoupí na brutální metodu násilných odvodů uprostřed noci. Hlavním hrdinou snímku je mladý novinář Maks (Dragan Bjelogrlić), který se snaží službě v armádě za každou cenu vyhnout. A to i přesto, že pro své chování nenachází pochopení u vlastního otce (Velimir Živojinović), který se na rozdíl od něj přihlásí na jako dobrovolník. Maks  se hlásí na další studium a v práci se nechá přeřadit na noční směnu, aby jej vojenská policie neodvedla v noci z domu. Místo dostává po kolegovi, který údajně padl na frontě. Na noční směně se potkává se známým kolegou đorđem a stařičkou redaktorkou, kterou doposud nikdy nepotkal, protože ona pracuje pouze v noci. Poté, co je jeho kolega odveden z noční směny a záhy také umírá, nabídne mu stará novinářka, že může přespávat v jejím starobylém domě u hřbitova. Zároveň jej pověří uspořádáním své rozsáhlé knihovny, plné vzácných knih. Maks je jí vděčný za to, že mu poskytla dokonalý úkryt před vojenskou policií. To ale ještě netuší, že se ocitl v mnohem větším nebezpečí. Stařenka je totiž upírka a její dům je upírské doupě, ve kterém se brzy potká se svými mrtvými kolegy… Nebo to jsou jen jeho představy způsobené panickou hrůzou z toho, že bude odveden do války?