Barghest

Nejdřív jsem nechápala, co na tom sakra všichni vidí. Teď, když je za mnou všech devět řad, můžu říct, že už to chápu. Prvních pár řad je bravurně vybroušená vtipná řachanda, pak ale začne úroveň klesat a o poslední řadě se dá říct, že to byl prostě fail, který nikdy neměl vzniknout. Až na ten konec, který se mi na rozdíl od většiny bavil. Dobrému dojmu napomáhá nápaditost scénáristů, která se sice po pár sezónách vyčerpala, ale co už. A taky ústřední postavy a skvěle zvolení herci. Teda až na toho ústředního, protože Ted Mosby mi vždycky přišel jako naivní zoufalec, co by občas zasloužil deset deka bumdotlamy. A přeobsadit! Oblíbené postavy: Marshall Eriksen

Nejdřív jsem tak trochu doufala, že tenhle film není až tak špatný, jak hlásaly všechny ty negativní recenze, ale on je vlastně ještě o fous horší.

Nečekaně mrazivé vztahové drama, u něhož si asi nemálo diváků (včetně mě) řekne, že jeho nenormální a lehce ujetá rodinka je vlastně ještě úplně v cajku. Děj houstne s každým vytaženým kostlivcem a že nebude jen jeden, se dá čekat hned od začátku. Stejně si ale člověk na konci řekne že Tracy Letts si to psaní snad musela nějak zvráceně užívat. Korunním klenotem tohohle filmu je sevřené prostředí, vytvářející sevřenou atmosféru a hlavně herci v čele s Julií Roberts a lehce démonickou Meryl Streep, která hraje tak přesvědčivě, že má člověk občas chuť jí ošmirglovat ksich o asfalt.

Joel Edgerton se teda nezdá. I když snímek má své mouchy, na režijní prvotinu dalšího profláklého hollywoodského ksichtu je nebývale zdařilý, o to víc, že ho nejen režíroval a hrál jednu z hlavních postav, ale napsal si i scénář. Ale teď k těm negativům. První půlka je překvapivě nudná, protože je příliš dlouhá, pomalé budování atmosféry je příliš pomalé a samotná atmoška by mohla být mrazivější, aby to diváka přikovalo do sedačky. Dialogy v průběhu celé stopáže působí občas trochu těžkopádně a třeba postava Robyn, i když ji hraje půvabná a talentovaná Rebecca Hall, by mohla být načrtnuta trochu více do hloubky. V půlce se totiž film překlápí ze vztahového dramatu do lehce paranoidního thrilleru a prim začne hrát ústřední mužská dvojice. Pak už nám začne ona zpočátku vytýkaná atmoška housnout, děj nabývá nečekaného směru a taky přijde pár zvratů, z nichž ten nejzásadnější mě zastihl celkem nepřipravenou. Jestliže u první půlky filmu jsem měla chuť poslat tenhle film k šípku, od té druhé už se odejít prostě nedá. Jako film je Dárek jen lehce nad průměrem, ale jako režijní debut skýtá naději do budoucna a já jsem rozhodně zvědavá, co nám Joel naloží příště.

„You can take down a man, but you can’t take down an idea.“ Předně je třeba říct, že Deep Web se nezabývá temnou částí internetu obecně, jak by se mohlo z názvu zdát, ale odsoudit ho za to mi nepřipadá úplně fér. Propírá hlavně kauzu okolo Hedvábné stezky a skrz ni se dostává k vážnějším důsledkům a hlubším tématům, než by člověk zprvu čekal. Pokládá mnoho otázek, ale nesnaží se na ně najít jednoduché odpovědi, protože ty ani neexistují. Na Ulbrichta, DPR a Hedvábnou stezku se dá pohlížet z mnoha úhlů a samotný Ross Ulbricht se tu profiluje jako nečekaně ambivalentní a zajímavá osobnost. Deep web tak rozhodně není banální podívanou na jedno skouknutí, na které by člověk za chvíli zapomněl. Ze scénáře je cítit, že autorům šlo hlavně o to, aby donutili diváka nesežvýkat jednostranné soudy médií a tiskových mluvčí, ale o celé problematice začít přemýšlet a hledat vlastní pohled na věc. A to se jim – aspoň u mě – podařilo beze zbytku.

Druhý film, u kterého jsem režisérovi nadávala do zmetků, nikoliv však z nespokojenosti. První byl Nolanův Počátek (Ano, TEN konec!). Villeneuve má totiž díky své brilantní režii diváka na lopatě prakticky od začátku a dokáže udržet napětí po celých na thriller netradičních 160 minut. I když Zmizení není thriller v tom klasickém slova smyslu, protože je kombinován s hutným psychologickým dramatem. Šedivé americké předměstí, všudypřítomné bláto, déšť, podmračené nebe a podmračení sousedé vytvářejí dokonale bezútěšnou atmosféru, která se obejde téměř bez hudby. Herci jsou samozřejmě fantastičtí, především ústřední trio Jackman – Gylenhaal – Dano. Hlavně díky nim si člověk jejich postavy oblíbí, i když všichni tři jsou vlastně docela zmetci. Vynášení do nebe si zaslouží také pochmurná Deakinsova kamera a scénář, který se u mě párkrát postaral o docela horké chvilky. Villeneuve, cos mi to provedl? Teď z toho nebudu spát, jak mi ten film šrotuje v hlavě.

Mezi projekcí filmu a tímhle komentářem už nějakej čas uběhl a jediné, co mi zůstalo v paměti, je naprosto fantastický Steve Carell. Budiž to mým nejvýmluvnějším hodnocením.

...aneb v hlavní roli zrádná Hora osudu. První polovina filmu plyne v překvapivě pomalém tempu. Je to hlavně seznamovačka s hrdiny, nakoukneme do základního tábora a zjistíme, že kocovinu v Himálaji nezpůsobuje jen horská nemoc. Až jsem si říkala, že tomu krafání a ploužení se po táboře nějak chybí dynamika, a začala se trochu obávat o zbytek zprvu nadějného filmu. Jenže lišák Kormákur to má chytře vymyšlené a vystavěné, což člověku dojde teprve poté, co ho kinosál přežvýká, vycucne a vyplivne na ulici. Ve druhé půlce se rozpoutá to pravé horské peklo a i člověka, který už o téhle výpravě něco slyšel, může zastihnout nepřipraveného. Když začne jít opravdu do tuhého, až tehdy si divák uvědomí, jak moc to všechno režisérovi žere a jak moc si tu bandu zarostlých kamzíků v šusťáku oblíbil. A i když ví, jak to dopadne, nemůže si pomoct a sám je z té škodolibé střechy světa sundává div ne očima. Když k tomu připočtu fantastické herce v čele se sympaťákem Jasonem Clarkem, krásnou kameru a uchu lahodící Marianelliho hudbu, vyleze mi z toho hodně neobjektivní, ale přesto zaslouženálplná palba. P.S.: Doteď mi nejde na rozum, proč netopýra v BvS nedostal právě Josh Brolin. Má na něj šarm, ksicht i charisma. A narozdíl od Batfleka kopu hereckého talentu.

V prvím díle byla s Jackem ještě sranda. Je to až skoro zázrak, že se podle atrakce v Disneylandu podařilo natočit dobrý rodinný film. Piráti jsou krystalická dobrodružná podívaná, plná zajímavých postav, v níž se nezapomíná ani na akci, ani na romantiku. I když je pravda, že obsadit Orlanda Blooma do role zaláskovaného naivky byl aspoň podle mě krok vedle. Proti ostatním ovšem nelze říci půl slova. Jo a Zimmerův soundtrack je naprosto excelentní. P.S.: Sorry, Jacku, ale já měla vždycky radši nonšalantního Barbossu.

Čistokrevný film pro holky. Dokonce i pro ty, co nerady nakupujou. Scénář se sice ubírá stokrát prošlapanou cestou a narativní oblouk neskýtá pražádná překvapení, přesto jde o zábavnou podívanou s mile trhlou Islou Fisher v hlavní roli. Občas jsem se dokonce řehtala nahlas. Co víc může člověk od podobné podívané očekávat?