kaylin

Parádní osmdesátkové akční béčko. Nic světoborného, ale ta atmosféra a feeling jsou prostě cool.

Britsko-německo-maďarská koprodukce dala vzniknout filmu, který nemá velké, natožpak přehnané ambice. Prostě je to film, který pojal teambuilding po svém, především takovým způsobem, aby to divák bavilo. A myslím, že tohle je aspekt se filmu podařilo naplnit a docela mu pomáhá. Je to odlehčené a má to zajímavé a vtipné. Na začátku jsem si myslel, že to bude vyvražďovací nuda, postupem času mě to začalo prostě bavit.

V konečném důsledku tedy platí doporučení se americko-bulharskému filmu „Bílí zabijáci“ raději vyhnout, protože zde není nic, co by vás mohlo nadchnout, co by mohlo opodstatnit hodinu a půl – hodinu a půl! – kterou budete sledování snímku věnovat. Věnujte ji raději něčemu jinému, ani na ty žraloky zde totiž moc nenarazíte, překvapivě jsou jen podružnou částí špatného filmu.

Japonský snímek „Kyofu kikei ningen: Edogawa Rampo zenshu“ překvapí tím, jak je natočen a jaké scény se zde objevují. Jako kdyby se zvláštní šílenství koncentrovalo a natočilo film. Film, který na první pohled nedává smysl, ale nakonec se ukáže, že to až tak šílené není. Velmi povedený kousek, který není pro každého, ale dovede skvěle dosednout na vaši temnější stranu.

Na snímku „Herkules ve středu Země“ je krásné, že zde jsou pěkné trikové scény nebo prostě momenty, kdy si budete říkat, že je fajn, že Mario Bava to podsvětí pojal po svém, temně, ale přitom měl skvělou představivost. Třeba jen do rozseknutí kořenů je vizuálně zajímavé. Výprava filmu je velmi dobré, přebíjí příběh, který není nijak skvělý, i humor, který se do děje zbytečně dostává.

Americká akční žánrovka „6-Headed Shark Attack“ přinese to, co od ní očekáváte. Jednoduchou zábavu, ale s tím, že herci se vás snaží přesvědčit, že i pro podobné filmy je třeba něco obětovat. Teď nemyslím čest, nebo něco, ale ten čas, kdy jsou zde scény, které skutečně chtěly po hercích trochu víc. A v rámci možností to předvedly. Neoriginální, prvoplánové, ale snesitelné.

Spojení William Castle, Robert Bloch a Joan Crawford skvěle zafungovalo a já jsem snímek „Strait-Jacket“ sledoval s potěšením, že se dívám na něco, co je dobré, co se skutečně snaží o to, aby byl divák minimálně napjatý. Jasně, je vidět, že se William Castle hodně inspiroval v obraznosti filmu „Psycho“ – ono se srovnání nabízí i díky Blochovi – ale i tak film „Strait-Jacket“ jako horor výborně funguje.

Já jsem se u snímku „Hunters“ prostě nudil. Přišlo mi to nesmírně ubíjející, jako kdybych se i v další scéně díval jen na to samé, na co jsem se díval ve scéně předchozí. Jen trochu jiné postavy, jen trochu jiné násilí. Hodně krve, hodně špíny, hodně nahoty, sem tam zajímavý nápad, nijak zvlášť skvělé provedení a hlavně obraz, který tvůrcům zastře, že to je vlastně pořád hlavně amatérská zábava.

Americký snímek „Nahá kořist“ je ukázkou toho, že i s nízkým rozpočtem je možné natočit snímek, který bude celkem ucházející a budete z něj mít pocit takový, jaký byste mít měli – tedy nepříjemný pocit, že se sami stáváte myší, na kterou kočka pořádá lov. Tohle se podařilo do filmu promítnout, jen je škoda dlouhého úvodu, který by bylo možné zakomponovat jako flashbacky do útěku mladé ženy. Anebo vynechat.

Indonéský snímek „Sebelum Iblis Menjemput“ chce být na jednu stranu atmosférickým, na stranu druhou i celkem brutálním hororem. Myslím, že mu vychází především ta brutální stránka, kdy v některých scénách, i pokud zavřete oči, budete mít velmi nepříjemný pocit v žaludku pouze z toho, co vlastně slyšíte. V tomhle směru je to dobré, dějově bohužel nijak objevné.