Enterprise

Na německé poměry nadprůměrný film, vyprávějící příběh o mladé holce (a zanícené fotbalistce) na kterou dopadne těžká rána osudu a ona se musí (i přes počáteční sebedestrukční pocity) naučit žít se svým fyzický hendikeptem. Film obsahuje hodně úsměvných momentů - dialogy mezi otcem a dcerou, "námluvy" v podání Kena Dukena. Karoline Herfurth sice pohybové nadání má, ale fotbalistkou asi nikdy nebude, proto i scény ze zápasů jsou natočeny, tak jak jsou natočeny. Celkový výsledek - slušně strávená hodina a půl.

Všichni tady jásají a vynášejí Nebe do nebes, ale ve mě ten film nic nezanechal. Všechny ty emoce jako by skončily někde na půl cesty a ke mně dorazil jen studený chlad. Tím nechci říct, že by samotný film byl špatný, ale čekal jsem něco víc osobního, emociálního.

Kdo tohle neviděl, jako by nikdy nežil. Ještě když jsem byl školou povinný, pouštěl jsem si tenhle film na videu snad každý měsíc a kdykoliv jej dnes vidím v televizní nabídce, vím na co se budu večer dívat. Samozřejmě s odstupem dvaceti let by se daly vytknout určité věci, ale čert je vem, tohle je prostě klasika. Johne, Johne, do jakých sraček ses to dostal ...

Jean - Paul Belmondo jako donchuan i tvrdý polda, který si při řešení případů jde svou vlastní cestou. Celý film s jeho hereckým výkonem stojí a padá (ostatně jako většina filmu, kde hraje hlavní roli), ale úplně se zde nemůžu ztotožnit s jeho postavou, tak jak pro něj byl napsaný scénář a i děj mi celkově připadá místy naivní, místy nereálný a místy trochu utahaný.

Určitě nezapomenutelná komedie, která se na vánoce objevuje se stejnou pravidelnosti jako kapr ve vaně. Ještě před deseti roky bych dal plný počet, srdce by možná dalo plný počet i dnes, ale mozek si nakonec prosadil svou. Po patnáctém zhlednutí film se mi zdá film už lehce okoukaný.

Jeden z večerníčků, který nikdy nezestárne - pro malé, mladé, dlouho mladé i přemládlé.

Tento film zbyl v počítači v měřícím voze jako poslední, který jsem neviděl a protože jsem od něho už dopředu nic neočekával, zkoukl jsem jej spíše z nouze než ze zájmu. Opravdu nerad dávám jakémukoliv filmu známku "odpad" a tak trochu alibisticky dávám půl hvězdičky sám sobě, že jsem jsem se obětoval a dokoukal až do konce a půl hvězdičku za celkem hezkou Hannu Verboom. Tím veškerá pozitiva končí ...

Kdykoliv vidím tento film, vybaví se mi jediná myšlenka - kde by byl svět bez Frenka Drebina. První díl trilogie Bláznivá střela (i jeho druhé pokračování) je naprosto odzbrojující parodií a zároveň etalonem, podle kterého posuzují všechny novější parodie, a přiznejme si, že pro většinu z nich to srovnání nedopadne (a ani nemůže dopadnout) dobře. Naprosto nekomplikovaná dějová linie umožňuje člověku vychutnat si postupně navazující scénky, které nejsou nijak skečovité a nápaditě zapadají do dějového schématu filmu. Ve filmu se pořád něco děje a někdy ani není možné pochytit všechny gagy, které se ději na pozadí hlavního děje. Třešničkou na dortu je pro mě procítěný zpěv americké hymny v podání „zasloužilého umělce“ Enrica Palazza. Kdybych byl akademický umělec (jako že nejsem), postavil bych Leslie Nielsenovi sochu v nadživotní velikosti. Film sice není lékem na nesmrtelnosti, ale rozhodně nejúčinnějším lékem proti blbé náladě. Pro mne jednoznačně TOP 10.

Asi k žádnému jinému filmu či seriálu se nehodí vystižněji heslo pravící, že na bitevním poli přežívají nejsilnější, na panovnickém dvoře ti nejchytřejší. Své o tom v televizním zpracování dvoudílného románu Roberta Gravese, vypráví i Claudius, popisující svůj strastiplný život na římském císařském dvoře poznamenaný vrozenými fyzickými a duševními vadami, které ale dokázaly skrýt jeho bystrý intelekt. Pod záštitou své „nesvéprávnosti“ dokázal přežít všechny intriky a travičské skryté vlohy své babičky Livie, strýce Tiberia, násilnickou a sexuální zvrhlost synovce Caliguly, jehož krutovládu ukončili až příslušníci jeho vlastní pretoriánské gardy, kteří Claudia (který se shodou náhod schovával za závěsem) prohlásili za císaře. Seriál britské BBC brilantně popisuje paranoidní atmosféru prvního císařství, kde nebylo prakticky nikomu dopřáno zemřít s pocitem klidného stáří (té pocty se dostalo jen babičce Livii). Protože je prvoplánovaně určen po širší okruh diváků, nezachází oproti filmu Caligula do detailního popisu sexuálních zvrhlostí (které ale byly jinak v té době na denním pořádku) a spíš se staví na konverzační rovině a patří ke špičce svého žánru (bohužel ČT si to asi nemyslí, dávno, dávno tomu, co jsem ho viděl naposledy).

Neoficiální pocta všem průkopníkům a nadšencům stojícím u zrodu aviatiky nabízí úsměvný pohled na přípravy a průběh leteckého závodu Londýn – Paříž. Režisér Ken Annakin si šikovně pohrává s povahovými rysy pilotů, kteří reprezentují určitou charakteristickou národnostní povahu – americkou lehkovážnost, německé puntičkářství, italský vrozený smysl pro zmatky. Celé to vůbec nepůsobí jako prvoplánovaná klišovitost, a naopak to divákovi umožňuje, aby si mezi adepty bojujícími o zaslouženou slávu vybral svého oblíbeného hrdinu. Nakonec ani není důležité, kdo závod vyhrál, protože v tomto závodě neexistují poražení. Celková stopáž filmu balancuje trochu na hraně, ale v dnešní uspěchané době je potřeba i trochu zvolnit a vychutnat si dobře odvedenou práci.