Enterprise

Úprava profilové stránky

Úprava profilové stránky

Úprava hlavní stránky

Neil Simon (1927 - )

Úprava profilové stránky

 Lewis Gilbert (*1920)

 "Film ALFIE vyšel studio Paramount zhruba na částku, která odpovídala účtům za doutníky pro jejích vedoucí pracovníky"

 Lewis Gilbert se narodil šestý březnový den roku 1920 v londýnské čtvrti Hackney, situované ve východní části města. Jeho rodiče patřili do druhé generace varietních umělců, takže si malý Lewis užil spoustu cestování, se zálibou sledoval vystoupení svých rodičů a později se i aktivně zapojoval do některých scének. Šťastné dětství ale bohužel nemělo dlouhého trvání, protože jeho otec zemřel na tuberkulózu, když bylo chlapci sedm let. Rodina se ocitla finančně na dně a tak chlapec vypomáhal rodinnému rozpočtu menšími rolemi v celé řadě dnes už zapomenutých filmu meziválečného období. Ke konci třicátých let odmítl možnost studovat na prestižní umělecké škole a vydal se na režisérskou dráhu. První neocenitelné zkušenosti získal jako asistent Alfréda Hitchcocka během natáčení filmu JAMAICA INN (1939), posledního filmu "mistra hororů" před jeho odchodem do Hollywoodu. Během druhé světové války se podílel na výrobě dokumentárních filmu o britském královském letectvu (RAF) a vypomáhal Williamu Keighley, velícímu důstojníkovi filmové sekce americké 8. letecké armády dislokované ve Velké Británii.

 Po válce se Lewis Gilbert podobně jako mnoho jiných začínajících režisérů věnoval tvorbě nízkorozpočtových filmů často podle svých scénářů či autorských předloh. Mezi diváky i filmovými kritiky získaly největší ohlas zejména filmy vycházející ze skutečných příběhu hrdinů druhé světové války. Do této kategorie patří zejména válečný film REACH FOR THE SKY (1956) o legendárním britském stíhacím pilotovi Douglasi Baderovi, který se během druhé světové války proslavil jako velitel 242. stíhací eskadry, přestože mu v roce 1931 byly po letecké havárii amputovány obě nohy, CARVE HER NAME WITH PRIDE (1958) popisující neobyčejný život Violetty Szabo, členky protifašistického odboje v okupované Francii a agentky Oddělení pro zvláštní operace britské zpravodajské služby MI6, nebo POTOPTE BISMARCK (1960) o první (a poslední) plavbě německé bitevní lodě Bismarck vstříc dělům britské Home Fleet.

 Zásadním milníkem režisérovi kariéry se stal film ALFIE (1966), nabízející divákovi sondu do života sebestředného cynika, který proplouvá životem čistě pro své vlastní potěšení a jako traktor zanechává široké brázdy v srdcích žen. Hlavní "hrdina" Alfie komentuje své jednání a pronáší životní moudra přímo do kamery, což je technika, kterou režisér (byť v menší míře) uplatnil později i ve filmu Shirley Valentine. Film nakonec neproměnil žádnou z pěti nominací na Oscara, ale objevil pro svět filmu herce Michael Caina a při minimálních finančních nákladech se stal v Anglii druhým nejvýdělečnějším filmem roku (po bondovce Thunderball). Všechno ale nebylo tak dokonalé jak by se na první pohled zdálo. Tato spolupráce s filmovým studiem Paramount s sebou přinášela i další smluvní závazky. I přes výhrady proto Lewis Gilbert usednul na režisérskou sedačku připravovaného filmu THE ADVENTURERS (1969), který skončil dokonalou katastrofou. Krom toho, režisér musel odstoupit z projektu filmové adaptace divadelního muzikálu OLIVER! (1968), což později označil jako svou největší profesní chybu.

 Rozhodně se ale nedá nazvat chybou režisérův příspěvek do série o agentovi britské tajné služby Jamesi Bondovi. Lewis Gilbert přijal nabídku režírovat film ŽIJEŠ JENOM DVAKRÁT (1967) až po osobním rozhovoru s producentem Albertem R. Broccolim. V pátém filmu série odlétá James Bond do Japonska vypátrat, kdo vysílá do vesmíru raketoplán, který požírá americké a sovětské družice a přivádí tak svět na práh třetí světové války. Oproti dřivějším komorněji pojatým bondovkám, je ve filmu patrná režisérova záliba ve velkolepých bojových scénách, tak příznačná i pro další jeho filmy o agentu 007. Film sklidil ve světě pozitivní ohlasy a jeho premiéru si nenechala ujít ani britská královna Alžběta II. I pro členy produkce měl název filmu symbolický význam, protože pár hodin před odletem z první inspekční cesty po Japonsku zrušili letenky zpátečního letu do Hong Kongu a vyhnuli se tak tragédii, když Boeing 707 se krátce po startu dostal do silných turbulencí a havaroval na úpatí posvátné hory Fudži (zemřelo všech 124 cestujících a členů posádky). Do role Blofelda byl původně obsazen Jan Werich, ale producenti a režisér filmu jej během natáčení přeobsadili Donaldem Pleasencem, protože se jim nezdál v roli nemilosrdného šéfa SPECTRE dostatečně děsivý.

 James Bond : "Mohl bych Vás nějak zahřát ?"

Major Amasová : "Se mnou si nedělejte starosti, pane Bonde. Absolvovala jsem kurz přežití na Sibiři."

James Bond : "To ano, stejně jako hodně vašich krajanů".

(film ŠPION, KTERÝ MĚ MILOVAL - neúspěšný pokus o aplikaci teorie sdílení tepla ve studené válce)

 Na svou další šanci stát se součástí bondovské historie čekal režisér dlouhých deset let. Producent Albert R. Broccoli počítal, že režisérský post v připravované desáté bondovce ŠPION, KTERÝ MĚ MILOVAL (1977) obsadí Guy Hamilton, se kterým spolupracoval na předchozích filmech Žít a nechat zemřít a Muž se zlatou zbraní. Ten ale od projektu ustoupil kvůli jiným pracovním závazkům. Lewis Gilbert pozorně sledoval předchozí dva filmy, kde roli agenta Jejího veličenstva ztvárnil Roger Moore. Byl si vědom, že scénář těchto filmů byl psán až příliš na tělo Seana Conneryho, místo aby využil herecké přednosti Rogera Moore, tj. galantní vystupování a suchý anglický humor. Dále se zaměřil, aby byl ve filmu více využit akční potenciál Bondgirl. Britskému agentovi s povolením zabíjet tak pomáhá při pátrání po dvou ztracených jaderných ponorkách sovětská agentka "trojité X" major Amasová v podání americké herečky Barbary Bach. Film byl velmi kladně přijat diváky i kritiky také díky bondovu protivníkovi - zabijákovi s ocelových chrupem s výstižným jménem Čelisti a vychytanému Lotusu Esprit v ponorkové úpravě. 

 "Bondovka ŠPION, KTERÝ MĚ MILOVAL byla nejlepším filmem mé režisérské kariéry."

 Podle schváleného harmonogramu pro druhou pětiletku 70. let měl být dalším přídavkem do série o agentu č. 007 film Jen pro tvé oči. Davové šílenství kolem prvního filmu sci-fi ze série Hvězdné války (a tři čtvrtě miliardy dolarů na kontě společnosti 20th Century Fox) bylo ale dosti silným argumentem, aby i James Bond pozměnil plány a nejprve ve filmu MOONRAKER (1979) vycestoval mimo zemskou atmosféru vypátrat, kde se ztratil raketoplán přepravovaný z USA do Velké Británie. Přestože kritika přijala film rozporuplně (kritizováno bylo až příliš zřejmé vykrádání Hvězdných válek a parodující výstupy znovu objeveného zabijáka Čelisti), dobré načasování filmu v době vrcholícího sci-fi boomu bylo nakonec odměněno a Moonraker byl dlouhou dobu nejvýdělečnějším filmem celé bondovské historie (předstihl jej až o šestnáct let později film Zlaté oko).

 Pro našeho diváka určitě není bez zajímavosti, že se režisér pokusil americkému publiku přiblížit ve filmu OPERACE  „DAYBREAK" (1975) historické souvislosti a průběh atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. V 80. letech se Lewis Gilbert zaměřil na filmová zpracování úspěšných divadelních her oslavujících ženskou samostatnost a snahu najít sama sebe. Film RITA (1983) vypráví příběh chudé kadeřnici z liverpoolské dělnické třídy, která nenalézá u svých nejbližších pochopení pro svoji touhu vzdělávat se. Profesora Franka Bryanta, pod jehož rukama se dívka mění ve vzdělanou ženu, si zahrál Michael Caine, jenž svůj herecký výkon ve filmu považuje za nejlepší z celé své bohaté herecké kariéry (zlý jazykové tvrdí, že roli věčně opilého profesora ani nemusel hrát). Neméně kvalitní byl i další jeho projekt SHIRLEY VALENTINE (1989) o ženě, která se pokouší dostat se z vleku života druhých a najít svůj vlastní smysl života. Posledním jeho filmovým počinem před odchodem do filmového důchodu bylo komediální drama TŘI SESTRY A JEDEN POHŘEB (2002).

 Lewis Gilbert byl od roku 1951 ženatý s Hyldou Tafler. Jejich šťastné manželství skončilo v roce 2005 úmrtím jeho ženy. Jako ocenění za celoživotní službu a přínos pro britský filmový průmysl je nositelem řádu C.B.E. (komandér Řádu britského impéria).

Pro zpracování biografie jsem zatím viděl následující filmy :

Žiješ jenom dvakrát

Alfie

Shirley Valentine

Špion, který mne miloval

Moonraker

Rita

John Guillermin (1925 - )

"Měli jsme štěstí, mrtvých není ani dvě stě. Ale přijde den a taková past zabije tisíce lidí. A my budeme polykat kouř a vynášet mrtvé, dokud se nás nezeptáte, jak stavět."

film SKLENĚNÉ PEKLO (1974)

 Londýnský rodák John Guillermin se řadí mezi nejrespektovanější režiséry vysokorozpočtových katastrofických a válečných filmů druhé poloviny dvacátého století. Nepřehlédnutelný chlapík s dýmkou, který vyžadoval od všech zainteresovaných stran maximální profesionalismus, rozhodně nemůže říct, že by Praha patřila mezi jeho oblíbené destinace, protože se zde stal přímým aktérem jedné z nejabsurdnější události čtyřicetileté historie studené války.

John Guillermin se narodil v Londýně dne 11. 11. 1925 francouzským rodičům. Po skončení vojenské služby u britského královského letectva (RAF) se přestěhoval do Francie, kde se věnoval tvorbě dokumentárních filmů. Na konci čtyřicátých let přesunul své působiště za velkou louži do Hollywoodu, kde studoval filmovou techniku a metodiku používání ruční kamery. Později se vrátil zpátky do Anglie a v raném stádiu své kariéry režíroval filmy podle svých autorských předloh nebo scénářů. První hmatatelný úspěch zaznamenal až s mysteriózním kriminálním filmem TOWN ON TRIAL (1957), ve kterém známý anglický herec John Mills ztvárnil roli superintendenta Hallorana pátrajícího po vrahovi mladé dívky v prostředí místního tenisového klubu. 

 Režisérova filmografie přelomu 50. a 60. let je sice charakteristická širokým spektrem produkovaných žánrů, byly to ale především válečné filmy natočené v 60. letech, které katapultovaly režiséra z pomyslné druhé ligy mezi uznávanou elitu. První zahřívacím kolem jeho válečné anabáze byl film I WAS MONTY´S DOUBLE (1958), natočený podle autobiografické knihy M. E. Cliftona Jamese, popisující dezinformační kampaň britské zpravodajské služby, která krátce před plánovaným vyloděním v Normandii vysílá dvojníka maršála Montgomeryho (hraje ho sám autor knihy M. E. Clifton James) na okázalou cestu do severní Afriky. V roce 1964 ve válečném filmu PUŠKY V BATASI (1964) převedl na filmové plátno román The Siege of Battersea  britského spisovatele Roberta Hollese o skupině britských vojáků, která se ocitla uprostřed protivládního povstání v nově vytvořeném africkém státu (pravděpodobně Keni). Postupně zvyšující se laťku kvality svých filmů potvrdil dalším válečným filmem MODRÝ MAX (1966) z období konce první světové války, popisující trnitou (a někdy i bezohlednou) touhu německého letce Bruno Stachela dosáhnout na nejvyšší německé vojenské vyznamenání Pour le Mérite.

 Po skončení natáčení Modrého Maxe se John Guillermin vrhl do dalšího ambiciózního projektu. Ve válečném filmu MOST U REMAGENU (1969) zfilmoval obsazení neporušeného mostu přes Rýn, který umožnil americkým jednotkám získat klíčové předmostí na východní straně řeky a pronikat dále do srdce Třetí říše. Předlouhou filmu se stala stejnojmenná kniha oficiálního amerického válečného historika Kena Hechlera, jejíž nudnou realitu březnových dnů roku 1945 si ale scénáristé po „hollywoodsku" trochu zdramatizovali. Americká produkce si vybrala k natáčení filmu reálie Československa a to zejména ze tří klíčových důvodů. Most u vesnice Davle odpovídal svým tvarem Ludendorffovu mostu u Remagenu, česká strana mohla nabídnout filmařům kvalitní zázemí barrandovských ateliérů a umožnila jim použít opuštěné budovy starého Mostu pro reálnou demonstraci spojeneckého náletu a dobývání města americkými tankovými jednotkami. Osm amerických tanků M24 Chaffee zapůjčených od rakouské armády (tady bych opravil mýtus o "historickým rekvizitách", protože tento druhoválečný tank se tehdy nacházel ve výzbroji armád mnoha zemí, které jej v 50. letech získaly levně z arzenálu americké armády) a stovky českých komparzistů v amerických uniformách a s americkými zbraněmi se však staly jednou ze záminek účelové propagandy k srpnovému vstupu "spřátelených" armád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, který měl reformnímu křídlu KSČ ukázat, kudy vede správná (a nejkratší) cesta k socialismu. Sovětské velení nejprve důrazně nesouhlasilo s jakýmkoliv dalším pokračováním natáčení filmu. Protože vážně hrozilo, že by agentura Československý film v důsledku nesplnění smlouvy musela filmařům zaplatit penále a náklady spojené s přesunem výroby filmu do Itálie a Německa (cca 1 milión dolarů), dohodly se nakonec všechny zainteresované strany na kompromisu a filmařům bylo nakonec umožněno během 21 natáčecích dnů dokončit tzv. minimum exteriérových scén mostu u Davle, avšak pouze s českým komparzem a pod dohledem vyšších důstojníků sovětské armády.

Čerstvé zážitky ze srpnových událostí v Československu notně zchladily režisérovu chuť po dalších válečných dobrodružstvích. V následujících letech se John Guillermin zaměřil na filmy s katastrofickou tématikou, jejíž zlatý rozkvět nastal na počátku sedmdesátých let po uvedení filmů Letiště (1970) nebo Dobrodružství Poseidonu (1972). Pro první nakouknutí pod pokličku tohoto žánru si vybral film SKYJACKED (1972) o únosu dopravního letadla americkým válečným veteránem, který pod hrozbou výbuchu bomby donutí kapitána letadla, aby přeletěl do sovětského vzdušného prostoru a přistál v Moskvě.  

 O dva roky později se John Guillermin ujal režie filmu "The Tower" podle stejnojmenné knihy Richarda Martina Sterna. Ještě v přípravné fázi projektu producenti studia Warner Bros. zjistili, že konkurenční studio 20th Century Fox chystá film s prakticky identickou tématikou na motivy knihy "The Glass Inferno" od autorské dvojce Thomas N. Scortia a Frank M. Robinson. Protože nemělo smysl mrhat penězi a časem na dva podobné projekty, došlo poprvé v historii Hollywoodu ke vzájemné spolupráci dvou velkých filmových studií. Režie chystaného filmu se ujal John Guillermin, zatímco specialista na katastrofické filmy od "Foxů" Irwin Allen byl producentem filmu a režisérem akčních scén. Film SKLENĚNÉ PEKLO (1974) popisující požár v nově otevřeném mrakodrapu v San Franciscu, v jehož nejvyšším poschodí probíhá otevírací party, dnes řadí k nejslavnějším katastrofických filmům světové kinematografie, přičemž nemalou měrou se pod to podepsal vynikající výkon Steva McQueena jako velitele hasičů a Paula Newmana jako architekta mrakodrapu, který záhy zjišťuje, že v rámci úspor došlo při stavbě budovy k úpravám oproti původní projektové dokumentaci. V mimořádně silné konkurenci filmů jako Kmotr II, Čínská čtvrť nebo Vražda v Orient expresu si tvůrci odnesli tři Oscary - za kameru, střih a nejlepší filmovou píseň.

Po úspěchu Skleněného pekla režisér kývl na nabídku studia Paramount Pictures, aby režíroval film KING KONG (1976), remake slavného stejnojmenného katastrofického filmu z roku 1933 o přerostlém gorilím samečkovi z Ostrova Lebek, jehož zasáhnou šípy Amorovy při pohledu na trosečnici Dwan (Jessica Lange), kterou mu místní domorodci přinesou jako rituální obět. Film sice sklidil rozporuplné recenze, ale patřil mezi divácky nejnavštěvovanější filmy roku. Velmi pozitivní ohlasy získala televizní adaptace slavného románu SMRT NA NILU (1978) od královny detektivek Agáthy Christie, ve které se v hlavních i vedlejších rolích objevila celá plejáda tehdejších hvězd (David Niven, Mia Farrow, Jane Birkin, Bette Davis, Maggie Smith, Olivia Hussey, Angela Lansbury, George Kennedy a další). Slavného belgického detektiva si zde zahrál známý anglický filmový a divadelní herec Peter Ustinov. 

"Letěli jsme pro slona, ​​nosorožce, pět lvů, čtyři leopardy, čtyři šimpanze, pět koní a šestnáct ptáků. Jednalo se patrně o největší přepravu zvířat zpátky do Afriky a obstarat si veškerá potřebná povolení pro tranzit do a ze země byl nadlidský úkol."

("zvířecí manager" Hubert Wells vypráví o komplikacích během natáčení filmu SHEENA) 

John Guillermin si v sedmdesátých letech získal nálepku experta na režírování katastrofických scénářů, který si ale v následujícím desetiletí vlastními přešlapy dokonale zrežíroval svůj vlastní pád. První živelnou pohromu s sebou přinesl dobrodružný film SHEENA (1984) vyprávějící o dívce, které se v mládí ujal africký domorodý kmen a pomocí telepatických schopností dokáže ovládat zvířata, s nimiž bojuje proti proradnému civilizovanému světu. Samotný scénář si předhazovalo několik filmových studií, až nakonec studio Columbia našlo odvahu pustit se do realizace tohoto projektu. Bohužel velmi slabý až úsměvně naivní scénář nedokázala zastínit ani velmi úsporně oblečená, neoblečená Tanya Roberts v roli nebojácné dívky. Film si vysloužil pět nominaci na Zlatou malinu a před vítězstvím v kategorii nejhorší film či nejhorší herečka roku jej zachránil jen zkušenější kolega Bo Derek, který se zase jednou rozhodl zrežírovat svou oblíbenou pohádku o kozách (své manželky) a jeho film Bolero suverénně zvítězil ve většině vyhlašovaných kategorií. Ještě větší katastrofou skončila režisérova snaha navázat na svůj deset let starý úspěšný snímek o obřím gorilím samci King Kongovi ve volně navazujícím filmu KING KONG ŽIJE (1986), kde se zázračně uzdravený gorilí "drobeček" tentokrát zamiluje do samičky svého druhu. Film se i přes velkou reklamní propagací stal kasovním propadákem (ze zainvestovaných 18 milionů dolarů se filmařům vrátilo pouze necelých 5 milionů dolarů) a připsal si i jednu nominaci na Zlatou malinu za nejhorší vizuální efekty.

Většina herců a členů filmového štábu respektovala režisérovu preciznost a vynikající práci s kamerou, ale zároveň ho v rozhovorech či memoárech popisují jako mimořádně kritického, popudlivého až pedantského režiséra (i nad obvykle hollywoodské poměry) s nimž se jen velmi obtížně spolupracuje. Producent David L. Wolper, který s ním spolupracoval při natáčení filmu Most u Remagenu, jej dokonce popisuje jako "nejobtížnějšího režiséra, se kterým jsem kdy pracoval". Ve dvou případech byl režisér po neshodách s producenty vyhozen před samotným natáčením. Ještě v přípravné fázi filmu BITVA O MIDWAY (1976) jej producent Walter Mirisch nahradil Jackem Smightem, protože John Guillermin požadoval více času na přípravu a pořízení více letadel než kolik umožňoval rozpočet filmu. V podobném duchu se neslo i jeho krátké angažmá při natáčení filmu SAHARA (1983), kde jej po neshodách s producenty nahradil Andrew V. McLaglen. Režisér své vyhození ale tentokrát nemusel nikterak litovat, protože film samotný se stal obrovským propadákem (při odhadovaných nákladech 25 milionů dolarů činily tržby v kinech pouze 1 milion dolarů) a herečka Brooke Shields návdavkem "vyhrála" Zlatou malinu v kategorii Nejhorší herečka ve vedlejší roli.

John Guillermin se v červenci roku 1956 oženil s britskou herečkou a spisovatelkou keňského původu Maureen Connell. Z jejich vztahu vzešly dvě děti, Michelle (*1959) a Michael-John (1963-1989). Samotné manželství skončilo později rozvodem.

"Tohle je zlato, pane Bonde. Celý život miluji jeho jasnou barvu, zářivost a božskou tíhu. A vítám každý podnik, který rozmnoží můj majetek."

Auric Goldfinger - GOLDFINGER (1964)

Gert Fröbe je jednou z mála typicky německých hereckých osobností, která dosáhla širšího mezinárodního uznání. Za svou čtyřicetiletou aktivní hereckou kariéru čítající více než 125 filmů ztvárnil široké spektrum charakterových postav, od žoviálních a brutálních důstrojníků, přes gaunery a policejní komisaře, až po vrahy a roztomilé dědečky. Přesto pro velkou část filmové veřejností zůstává herec, jehož sté výročí narození si v těchto dnech připomínáme, natrvalo spojen s postavou geniálního zločince Aurice Goldfingera.

Gert Fröbe se narodil jako Karl Gerhart Fröbe dne 25. 2. 1913 v městečku Planitz, které se v roce 1944 oficiálně stalo součástí saského města Zwickau. Již ve školním věku několikrát vystupoval v rádiu jako talentovaný houslista, ale postupem času se u něj začala projevovat láska k divadlu. Na počátku 30. let začal pracovat v městském divadle ve Zwickau jako jevištní technik a navštěvoval hodiny herectví u Ericha Ponta, který v mladém herci rozpoznal talent pro komediální i dramatické role. Po té, co byla v září 1944 všechna divadla nacisty uzavřena, byl Gert Fröbe povolán do německé armády, kde sloužil až do konce války.

V atmosféře krutého poválečného vystřízlivění se k herci přiklonila paní štěstěna, když mu spadla do klína hlavní role Otta Normalverbrauchera v jedné z prvních poválečných filmových projekcí, satirickém filmu BERLINE BALLADE (1948), který popisuje návrat bývalého vojáka Wermachtu do válkou zničeného Berlína a jeho každodenní konfrontaci s nemilosrdnou realitou. Film slibně nastartoval herci filmovou kariéru a v následujících deseti letech se objevil ve zhruba čtyřiceti filmech západoněmecké produkce (za zmínku stojí třeba drama ROBINSON MUSÍ ZEMŘÍT (1956) nebo DÍVKA ROSEMARIE z roku 1957), případně amerických filmech, které se natáčely v Západním Německu (např. německého důstojníka ve filmu režiséra Anatole Litvaka DECISION BEFORE DAWN (1951) nebo policejního agenta ve filmu režiséra Elia Kazana MUŽ NA LANĚ  z roku 1953). Na počátku 60. let  ve filmech DIE TAUSEND AUGEN DES Dr. MABUSE (1960), IM STAHLNETZ DES Dr. MABUSE (1961) a DAS TESTAMENT DES Dr. MABUSE (1962) jako kriminální komisař Kras/Lohmann pronásleduje tajuplného megalomanského zločince doktora Mabuseho.

Jakkoliv byla hercova filmografie v padesátých let bohatá na titulní a vedlejší role, jeho popularita doposud nepřekročila hranice naších západních sousedů. Zásadním milníkem hercovy kariéry se stalo až ztvárnění postavy sadistického vraha, který si na dětech vybíjí svůj komplex ze života s dominantní manželkou, v kriminálním filmu STALO SE ZA BÍLÉHO DNE (1958) natočeného podle novely švýcarského spisovatele Friedricha Dürrenmatta. Byla to právě role pana Schrotta z Graubindenu, která zaujala producenty Harryho Saltzmana a Alberta R. Broccoliho, když hledali vhodnou tvář pro roli "milovníka zlata" Aurice Goldfingera, hlavního padoucha a protivníka Seana Conneryho v pořadí třetí bondovce GOLDFINGER (1964). Film trhal ve své době kasovní rekordy. Jen během prvních dvou týdnů od premiéry vydělal 2,9 milionů dolarů (celosvětově pak přes 120 milionů dolarů) a postava Aurice Goldingera v podání Gerta Fröbeho je v padesátileté historii bondovek řazena filmovými fanoušky mezi nejlepší protivníky Jamese Bonda. V originální anglické verzi filmu byl hlas Gerta Fröbeho namluven Michaelem Collinsem, protože producenti považovali hercovu angličtinu za špatnou a pro anglicky mluvící publikum nesrozumitelnou. Jen malou kaňkou na úspěchu filmu, byl jeho krátký zákaz promítání v Izraeli, když herec během rozhovoru pro britský deník Daily Mail v roce 1965 připustil, že byl od roku 1937 členem nacistické strany NSDAP. O osm týdnu později byl ale zákaz zrušen, protože na obranu herce vystoupila židovská rodina, která na izraelské ambasádě ve Vídni potvrdila, že během nacistické éry herec ukrýval ve svém bytě dva její členy před Gestapem.

"Jsem statný muž a můj smích odpovídá mému zevnějšku. Je absurdní, že od té doby, co jsem hrál v bondovce Goldfingera, mě někteří lidé stále chtějí vnímat jen jako chladného, nemilosrdného zločince - muže bez legrace"

I když se po smrti Goldfingera staly bondovky pro herce uzavřenou kapitolou, tvůrci na něj nezapomněli a v následujících letech byl obsazen do stěžejních rolí ve dvou filmech, na kterých se podíleli velcí muži bondovské historie. Pod režisérskou taktovkou Terence Younga si zahrál plukovníka Steinhägera z nacistické tajné služby Abwehru ve špionážním filmu TROJITÝ KŘÍŽ (1966) a v hudebním muzikálu CHITTY CHITTY BANG BANG (1968) natočeného podle knihy Iana Fleminga, pak zlého barona Bombursta z Vulgárie, který chce ukrást pohádkový automobil vynálezce Cartacuse Pottse. 

"Není nic, co by německý důstojník neuměl. Dejte mi příručku ! Tady, číslo jedna - nasedněte si"

plukovník Manfred von Holstein - BÁJEČNÍ MUŽI NA LÉTAJÍCÍCH STROJÍCH (1965)

Z dalších filmů anglické produkce vyšla nejúspěšněji spolupráce s režisérem Kenem Annakinem. Zatímco ve válečném velkofilmu NEJDELŠÍ DEN (1961) popisujícím vylodění spojenců v Normandii si herec střihl jen drobný štěk, v komedii BÁJEČNÍ MUŽI NA LÉTAJÍCÍCH STROJÍCH (1965) dokonale zvládl roli zkostnatělého prušáckého plukovníka Manfreda von Holsteina, jehož vojenský dril a přístup dle hesla "všechno najdu v příručce" je neustálým předmětem naschválů ze strany francouzských aviatiků. Spolupraci si pak ještě jednou zopakovali v komedii NA ŘVOUCÍCH STROJÍCH DO MONTE CARLA (1969), kde se Gert Fröbe objevil jako uprchlý trestanec Horst Müller, který má ve svém závodním autě propašovat do Monte Carla zásilku šperků.

Výraznou stopu zanechal herec i v zemi galského kohouta, kde se před reflektory kamer několikrát potkal s vycházející hvězdou francouzské kinematografie Jean-Paul Belmondem. Za zmínku stojí jeho postava milionáře Lacharda v komedii BANÁNOVÁ SLUPKA (1963), majitele spediční filmy Castigliana, kterému Bebel ukradne kamion ve filmu 100 000 DOLARŮ POD SLUNCEM (1964), šéfa pašeráků zlata v krimikomedii ZÁHADNÝ KONTRABAND (1964) nebo německého generála Dietricha von Choltitze ve válečném dramatu PARIS BRÛLE-T-IL? (1966) popisující průběh osvobozování Paříže v srpnu roku 1944. Spolu s Jeanem Gabinem si zahrál dvojici mafiánů v kriminálce RVAČKA V PANAMĚ (1966), pátera Hoffmanna v kontroverzním historickém filmu LUDVÍK II. (1972) o tragickém životě bavorského panovníka Ludvíka II. Ke konci své bohaté filmové kariéry se v komedii RÁNA DEŠTNÍKEM (1980) objevil jako obchodník se zbraněmi Otto Krampe zvaný Velryba, na jehož vraždu si mafiánští bossové omylem vybrali neúspěšného herce a o poznání úspěšnějšího milovníka žen Pierra Richarda.

Po smrti své čtvrté ženy (rok 1968) herec na několik let omezil svá filmová angažmá a později se soustředil převážně na domácí filmovou scénu. Jeho první rolí v německém filmu po více než desetileté pauze se stala postava lupiče v pohádce DER RÄUBER HOLZENPLOTZ (1974) natočené na motivy stejnojmenné knihy Otfrieda Preußlera (rodáka z Liberce). Objevil se rovněž jako starý stavitel hrází, po jehož smrti převezme řemeslo jeho ambiciozní švagr ve filmu JEZDEC NA BĚLOUŠI (1978). Po třináctileté pauze herec oprášil svou spolupráci s režisérem Terencem Youngem v německo-americkém thrilleru POKREVNÍ PŘÍBUZNÍ (1979), kde jako kriminální inspektor Max Hornung vyšetřuje podezřelou smrt prezidenta farmaceutické firmy a varuje dědičku (Audrey Hepburnová) přes možnými podezřelými z řad jejich příbuzných. Naposledy se herec představil divákům v televizním seriálu DIE SCHWARZWALDKLINIK, kde si v epizodě HOCHZEIT MIT HINDERMISSEN zahrál stoletého staříka Theodora Katze. Vysílání epizody v televizi ZDF se ale už herec nedožil.

V polovině 80. let bojoval herec několik let s rakovinou, která značně vyčerpala jeho organismus. I když tělo nakonec nad zákeřnou nemocí zvítězilo, den po návratu na divadelní jeviště, postihl herce srdeční infarkt, na jehož následky pak v mnichovské nemocnici o pět dnů později dne 5. září 1988 ve věku 75 let umírá.

Podobně jako byla bohatá hercova filmová kariéra, nezůstával Gert Fröbe výrazně pozadu ani v počtu uzavřených manželství, které se nakonec zastavilo na čísle pět. Z prvního manželství s Clarou Peterovou se narodil syn Utz. V letech 1953 až 1959 byl herec ženatý s filmovou kritičkou Hannelore Görtzovou, krátce po rozvodu se pak oženil s herečkou a zpěvačkou Tatjanou Iwanowou a adoptoval jejího syna Andrease Seyfertha, který se později prosadil jako fimový a divadelní herec. Počtvrté se herec v roce 1962 oženil s rozhlasovou žurnalistkou Beate Bachovou. Po její smrti (rok 1968) se pak sblížil s manželčinou přítelkyní Karin Kuderer-Pistoriusovou, se kterou se oženil v roce 1970 a toto manželství vydrželo až do hercovi smrti.

Zajimavosti :

 - scénář jeho role ve francouzsko-japonském katastrofickém filmu SMRŠŤ (1955) představoval 52 vět v japonštině, které si na slovo přesně pamatoval herec až do své smrti

- herec byl rovněž respektovaným recitátorem lyrické poezie, zejména básní Christiana Morgensterna a Joachima Ringelnatze

- Gert Fröbe se objevil v roce 2000 na pamětní poštovní známce německé pošty

- Gert Fröbe měl vážné výhrady k finálnímu scénáři, kde Goldfinger používá k likvidaci svých nepřátel nervový plyn, protože by to vzhledem ke skutečnosti, že je německým občanem, mohlo v divácích evokovat dvacet let staré vzpomínky na metody konečného řešení židovské otázky v nacistických koncentračních táborech

 V rámci zpracovávané biografie jsem zatím shlédl následující filmy

Goldfinger

Báječní muži na létajících strojích

Stalo se za bílého dne

Na řvoucích strojích do Monte Carla

100 000 dolarů pod sluncem

Rána deštníkem

Rvačka v Panamě

Banánová slupka

Záhadný kontraband

Yanti Somer (1947/1948 - )

"Dostala jsem spoustu dopisů od svých obdivovatelů. Mnozí ani nevědí, jak se jmenuji, ale viděli mne ve filmu a tak napsali na adresu produkční společnosti s dodatkem ... pro holku z Trinity (filmu Malý unavený Joe)"

(Yanti Somer v interview z roku 1973 vypráví o jednom z aspektů získané popularity)

Nestává se moc často, aby prakticky jediné osobní informace o herečce v nekonečném světě internetu vycházeli ze dvou rozhovorů, které před čtyřiceti roky poskytla pro dva italské časopisy. Ale Yanti Somer byla narozdíl od svých kolegyň v tomto směru jiná, držela si odstup od herecké branže, neměla ve svém římském bytě připojený telefon a ve svém volnu spíš než obcházením večírků relaxovala při malování obrazů. Proto asi ani nepřekvapí, že po skončení své filmové kariéry na počátku 80. let se herečka vypařila se se stejnou důkladností jako onen bájný štěchovický poklad. Ale pojďme po pořádku.

Finská herečka Yanti Somer (během své kariéry používala rovněž pseudonymy Xanti Valio a Yanti Valio) se narodila někdy v letech 1947 až 1948 jako Kirsti Somersalo. Její rodiče, kteří se oba živili jako malíři, se nedlouho po narození dcery rozvedli. Po střední škole se vydala mladá Kirsti do světa, konkrétně do Paříže, kde pracovala jako modelka a rovněž začala koketovat s herectvím. Svůj filmový debut si prožila ve filmu režiséra Erica Le Hunga DELPHINE (1967) pod pseudonymem Xanti Valio, později pod pseudonymem Yanti Valio se objevila v menších rolích ve filmech LES CHEMINS DE KATMANDOU (1969) a thrilleru LE TEMPS DE MOURIR (1970).  O poznání většího pracovního vytížení se ale dočkala až jako přítelkyně „velkého náčelníka“ Pierra Briceho v krimi LES COUPS POUR RIEN (1970), kde se poprvé objevila pod jménem Yanti Somer, které jí pak provázelo po celou její filmovou kariéru.

V roce 1970 Yanti Somer přesměrovala své modelingové aktivity do Itálie, nejprve na pár měsíců do Milána, aby nakonec zakotvila ve "věčném" Římě. Během modních přehlídek si jí všimli filmový agenti, kteří jí nabídli, aby se zúčastnila konkurzu na hlavní ženskou roli v připravovaném spaghetti westernu MALÝ UNAVENÝ JOE (1972). Film byl volným pokračováním úspěšného westernu PRAVÁ A LEVÁ RUKA ĎÁBLA (1970) a režisér Enzo Barboni hledal nevinnou, naivní blond dívku s velkýma modrýma očima podobající se Gisele Hahn, která hrála manželku Joa Trinityho (Terence Hill) v prvním díle. Yanti Somer si zde zahrála dceru dvou kočovných Mormonů, kterým Trinity společně se svým bratrem pomáhá z nesnází (a samozřejmě se do dívky zamiluje). Protože film dopadl ke spokojenosti všech zúčastněných stran, dohodli se producenti a režisér filmu s herečkou na další spolupráci i v nově připravovaném spaghetti westernu PODIVNÉ DĚDICTVÍ (1972). Slovo dalo slovo a tak výsledný film o mládenci (Terence Hill), který se na základě otcova posledního přání vydává na Divoký západ, aby se zocelil ve správného muže a za pomocí otcových přátel si vybojuje srdce místní dívky Candice (Yanti Somer), dnes patří do zlatého fondu světové kinematografie a řadí se mezi nejzdařilejší parodie na spaghetti westerny.

Svou další roli v sociálně politickém dramatu CONTRATTO CARNALE (1973) získala herečka za trochu dramatických okolnosti, když jí jeden z producentů filmu probudil uprostřed noci a přesvědčil jí, aby ihned odletěla do Ghany a nahradila tam herečku, která se pohádala s režisérem.  V následujícím filmu NÁVRAT BÍLEHO TESÁKA (1974) se pak objevila jako sestra jednoho ze zlatokopů.

Po několika letech půstu, kdy byla obsazována pouze do rolí doprovodných postav, se herečka objevila v hlavních rolích až v sérii nízkorozpočtových sci-fi filmů režisérského "všeuměla"  Alfonsa Brescia, který se snažil ukrojit svůj díl slávy z nevídaného úspěchu Hvězdných válek. Během tří let vychrlilo jeho studio hned čtyři filmy - ANNO ZERO - GUERRA NELLO SPAZIO (angl. WAR OF THE STARS) (1977), BATTAGLIE NEGLI SPAZI STELLARI (angl. WAR OF THE PLANETS) (1977), LA GUERRA DEI ROBOT (angl. WAR OF THE ROBOTS) (1978) a SETTE UOMINI D´ORO NELLO SPAZIO (angl. STAR ODYSSEY) (1979), které (ač to pravděpodobně nebylo primárním cílem jeho autorů) patří k tomu nejhoršímu, co v rámci žánru sci-fi bylo vytvořeno.

Nebudu se zde pouštět do přehnaných spekulací, ale nedá mi to, abych zde neuvedl komentář autora recenze k filmu STAR ODDYSEY na jednom zahraničním filmovém serveru, který v rámci recenze uvedl, že pokud existuje nějaký film, který spolehlivě urychlí konec filmové kariéry herečky, tak je to právě tento. Buď jak buď, po skončení této sci-fi série se Yanti Somer ztratila z očí filmové veřejnosti a krom menší role sekretářky kněze Johna Flahertyho (Christopher Reeve) ve filmu MONSIGNOR (1982), o ní už více jak tři desetiletí neexistují prakticky žádné ověřené informace, což jen přiživuje různým nezaručeným spekulacím. Podle jedné z nich žije v Římě, po svatbě získala manželovo jméno a narodili se jim dvě děti, podle další se přestěhovala do Spojených států amerických a žije v Hollywoodu.

Během své italské filmové anabáze Yanti Somer několikrát odmítla učinkování v erotických filmech, nebránila se ale nafocení série uměleckých fotek. V listopadu 1974 mohli ženskost herečky ocenit čtenáři americké verze časopisu Playboy.  

Julie Hagerty (1955 - )

"Ó proboha, automaticky pilot začiná zplaskávat !"

 (Elaine Dickinsonové - Připoutejte se, prosím !)

Julie Hagerty se narodila 15. června 1955 v Cincinnati, třetím největším městě amerického státu Ohio. V patnácti letech podepsala smlouvu s agenturou Ford Models a během letních prázdnin si v New Yorku přivydělávala jako modelka. Po vystudování střední školy se v roce 1972 přestěhovala do New Yorku natrvalo, začala navštěvovat lekce herectví u Williama Hickeye a zároveň pracovala v divadelní společnosti The Production Company, kterou v newyorské čtvrti Greenwich Village vedl její starší bratr Michael (1951 – 1991, zemřel na AIDS). Svůj divadelní debut si prožila v roce 1979 ve hře Mutual Benefit Life a ve stejném roce si zahrála hluchou herečku Corinnu ve hře Johna Guareho The House of Blue Leaves.

Do světa filmu nakoukla Julie Hagerty poprvé ve filmovém muzikálu ALL THAT JAZZ (1979), kde si zahrála pouze malou roli, která ale nakonec byla vystřižena z finální verze filmu. O rok později jí režisérské trio ZAZ (Jerry Zucker, Jim Abrahams a David Zucker) ve filmu PŘIPOTEJTE SE, PROSÍM ! obsadilo do role Elaine Dickinsonové, letušky a přítelkyně bývalého námořního pilota Teda Strikera, který jako jediný může přistát s letadlem po té, co oba jeho piloty postihly silné žaludeční potíže. Film slavil obrovský úspěch, zařadil se v té době mezi tři nejvýdělečnější komedie filmové historie a stal se odrazovým můstkem boomu moderních parodií z přelomu 80. a 90. let minulého století. Pozitivní kritika, vysoká návštěvnost a v nespolední řadě i 83 milionů a nějaké drobné za tržby na účtech produkční společnosti, byly dosti pádným argumentem ke vzniku jeho pokračování PŘIPOUTEJTE SE, PROSÍM! 2 (1982), kde si Julie Hagerty zahrála stejnou postavu, tentokrát letušku prvního komerčního raketoplánu letícího na Měsíc, který však jeho palubní počítač žene vstříc sluneční výhni.

 Po slibně nastartovaném zatáčku kariéry byla Julie Hagerty převážně obsazována do hlavních ženských rolích v divadelních filmových komediích. V komedii Woodyho Allena SEX NOCI SVATOJANSKÉ (1982) jako zdravotní sestřička Dulcy, v jejíž náruči umírá profesor filosofie Leopold Sturgis během víkendové setkání šesti přátel na osamělé venkovské farmě, v road komedii ZTRACENI V AMERICE (1985) jako Linda Howardová, která se svým manželem rozhodne vytrhnout svůj stereotypní život ze zaběhnutých kolejí a vydávájí se v karavanu užívat si krásu bezstarostného života.  TOHO DOKTORA CHCI ZA ŽENU (1987). Posledně jmenovaný film skončil znatelným neúspěchem a stal se i pomyslným zlomovým momentem hereččiny kariéry, protože v následujících letech byla obsazována už jen do vedlejších rolích v celovečerních a televizních filmech.

Julie Hagerty se v průběhu své kariéry objevovala po boku mnoha známých osobností filmového plátna. Na konci sedmdesátých let byla přítelkyní režiséra Boba Fosseho, v polovině osmdesátých let jejímu kouzlu podlehl režisér Albert Brooks. V roce 1986 se herečka vdala za Petera Burkiho (manželství skončilo v roce 1991 rozvodem). Od roku 1999 je herečka podruhé vdaná za divadelního producenta Richarda Kagana.

V rámci kompletizace této biofrafie jsem zatím viděl následující filmy :

Připoutejte se, prosím !

Připoutejte se, prosím ! 2

Sex noci svatojánské

A co Bob ?

Fraška

U-Turn

Doktorem proti své vůli

Šerif

Konečný stav biografie Alda Macccioneho

Aldo Maccione (1935 - )

Milý Bruno, měl jsi počkat až skončí Mike. Ale byla to jeho chyba, nemá padat tak pomalu. Padá bez zájmu, bez temperamentu - musíme to předělat." 

(Sergio Campanese - ZVÍŘE)

Italský herec Aldo Maccione si během své čtyřicetileté filmové kariéry zahrál ve více jak padesáti filmech francouzské či italské produkce.  Jeho jméno se objevilo v mnoha hlavních rolích a dokonce i v názvech několika filmů,  přesto se ale stalo jeho filmovým osudem, že svůj komediální talent nejvíce uplatnil ve vedlejších rolích po boku slavných francouzských herců sedmdesátých a osmdesátých let minulého století jako byly Pierre Richard, Jean-Paul Belmondo nebo Pierre Mondy.

Aldo Maccione se narodil 27. listopadu 1935 v italském Turíně. Na konci 50. let, po té co vyhrál v jedné zábavné rozhlasové soutěži, získal stálé angažmá v turínském divadle a několik roků působil jako imitátor tehdejších předních hollywoodských filmových hvězd jako byly Jerry Lewis nebo Clark Gable. Později se přestěhoval do Paříže, kde se přidal ke svým krajanům vystupujícím jako umělecká skupina Brutos, kteří v divadla Olympia během přestávek bavili svými gagy diváky. Po rozpadu skupiny v polovině šedesátých let, založil podobně zaměřenou skupinu Tentos se kterou vystupoval několik roků v Barceloně.

V roce 1970 herce oslovil režisér Claude Lelouch, se kterým se znal ještě z působení v divadle Olympia, a po vzájemné dohodě jej obsadil do jedné z vedlejších rolí ve filmu ROŠŤÁK (1970). Svou spolupráci si zopakovali i v komedii DOBRODRUŽSTVÍ JE DOBRODRUŽSTVÍ (1972), kde se Aldo Maccione po boku slavnějších kolegů Lina Ventury nebo Charlese Dennera podílel na únosech prominentních osob. Daleko významnější dílem do mozaiky hercovi rozvíjející se filmové kariéry se stala role kulometčíka Tassina ve francouzské válečné komedii KAM SE PODĚLA SEDMÁ ROTA ? (1973), kde spolu s Pierrem Mondym a Jeanem Lefebvrem ztvárnili trojici spojařů, kteří se uprostřed chaotického ústupu francouzských jednotek před postupující německou armádou, snaží dostat zpátky ke svoji ztracené rotě. Komedie získala velký mezinárodní úspěch, ale pro samotného herce přinesla později i trpké zklamání, když jeho roli v dalších dvou pokračování válečné série ztvárnil Henri Guybet.

V následujících letech herec vcelku rovnoměrně rozděloval své role ve filmech italské a francouzské produkce, kde získával převážně role svůdníků vyznačujících se charakteristickou italskou elegantností a přímočarostí (pro tento druh postavy se v té době vžilo označení „Aldo de classe“). V rodné Itálii slavil úspěch především v komediích po boku Renato Pozzetta (DUE CUORI, ONE CAPPELLA (1975), FICO d´INDIA (1980), SONO FOTOGENICO (1980) nebo Edwige Fenech (40 GRADI ALL´OMBRA DEL LENZUOLO (1976), TAXI GIRL (1977), POLIZIOTTA A NEW YORK (1981), ale byly to zejména role ve francouzských bláznivých komediích, které Alda Maccioneho v mezinárodním kontextu nejvíce proslavily. Zde je na místě zmínit zejména slavnou komedii Clauda Zidiho ZVÍŘE (1977), kde si zahrál režiséra Sergio Campanese, „ubohého Itala ztraceného uprostřed Paříže“, který bezostyšně nadbíhá Raquel Welchové, snoubence Jean-Paul Belmonda. Úspěšná se rovněž ukázala jeho herecká spolupráce s Pierrem Richardem, kterému nejprve ve filmu JSEM NESMĚLÝ, ALE LÉČÍM SE (1978) pomáhá jako učitel v léčení citové nesmělosti a nabývání sebevědomí, získat srdce neznámé krásky, později ve filmu TO NE JÁ, TO ON (1980) si zahrál záletného herce Aldo Barazuttiho, pro kterého má Pierre Richard napsat scénář k jeho novému filmu.

V osmdesátých letech se Aldo Maccione plně koncentroval na svou hereckou kariéru ve Francii. Po sérii hořkých neúspěchu se rozhodl omezit role filmových svůdníků a zaměřoval se i na dramatičtější role. Mezi léty 1991 až 1995 se objevil ve čtyřech filmech televizního seriálu ALDO TOUS RISQUES a v roce 1994 si po dvanáctileté pauze znovu zahrál v italském filmu, konkrétně komedii PERDIAMOCI DI VISTA!. Zatím poslední dílem hercovi bohaté filmové kariéry byla role ve francouzské komedii REKONSTRUKCE (2005).

Zhoršující se hercův zdravotní stav v posledních letech omezil jeho vystupování ve filmech prakticky na minimum a byl i hlavním důvodem, proč se na počátku února 2010 rozhodl po pár dnech odejít z televizní reality show La Ferme Célébrités. Alespoň malou náplastí se tak pro herce stalo ocenění za celoživotní hereckou kariéru, které získal v listopadu 2010 na filmovém festivalu v Monte Carlu.

Finální verze biografie Charlese Gérarda. 

Charles Gérard (1. 12. 1926) 

„Obědváme spolu dvakrát nebo třikrát týdně a nemáte ponětí, jak ženy stále přitahuje“

(Charles Gérard o svém příteli Jean-Paul Belmondovi)

Dlouholetý blízký přítel Jean-Paul Belmonda na filmovém plátně i v civilním životě, stejně jako přítel a oblíbený herec vedlejších rolí slavného francouzského režiséra Clauda Leloucha, za tím vším se skrývá nezaměnitelná postava francouzské kinematografie – herec Charles Gérard.

Francouzský herec a režisér arménského původu Charles Gérard, se narodil jako Naubar Agjenor v Marseille prvního prosincového dne roku 1926. Do světa filmu poprvé nakoukl jako člen filmového komparzu už v druhé polovině čtyřicátých let, později v padesátých a šedesátých letech se přesunul na režisérskou židličku a podílel se na realizaci asi 10 filmů a krátkých dokumentů ze kterých je nejznámější krátký film BEBELOVA PARTA (1966) o Jean-Paul Belmondovi.
Zásadním milníkem jeho filmové kariéry ale stala jeho blízká spolupráce s francouzským režisérem Claudem Lelouchem, který si jej vybral do jedné z vedlejších rolí ve filmu ROŠŤAK (1970). V následujících čtyrech desetiletích se Charles Gérard objevil ve dvaceti celovečerních filmech slavného režiséra mezi které patří třeba dobrodružná komedie DOBRODRUŽSTVÍ JE DOBRODRUŽSTVÍ (1972), kde se vydal na dlouhou pouť od drobného šizení zákazníků při tankování aut až ke koordinovaným mezinárodním únosům významných osob, ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK (1973), kde hrál komplice Lina Ventury při plánování a následném přepadení klenotnictví, drama EDITH A MARCEL (1983) nebo KRÁSNÝ PŘÍBĚH (1992). Není bez zajímavosti, že jejich dlouholetá spolupráce bude pokračovat i v novém režisérově filmu LES CHEMINS DE L´ORGUEIL, který by se měl příští rok objevit ve francouzských kinech.

„Jsou dvě kategorie lidí – vyživující a vyživovaní. Ti, co dávají a ti, co berou.“

"Možná budu mít něco za čtrnáct dní. Na fazolovém tržišti budou potřebovat automobilového kaskadéra."

Hyacinthe – ZVÍŘE (1977)

Herecké obsazení ve filmech Clauda Leloucha sice tvoří podstatnou část filmografie Charlese Gérarda, přesto je ale herec našemu televiznímu divákovi znám především jako věrný společník Jean-Paul Belmonda v jeho filmech z druhé poloviny 70. let. Přátelství obou herců se datuje už od počátku 50. let a tato jejich vzájemné symbióza se úspěšně promítla i na filmovém plátně. Poprvé si spolu zahráli v komedii NENAPRAVITELNÝ (1975), kde se snažili ukrást slavný triptych malíře El Greca z muzea Senlus, o rok později se objevil jako taxikář ve filmu TĚLO MÉHO NEPŘÍTELE (1976). Nejznámější a nejvýraznější roli herec ztvárnil ve slavné komedii Clauda Zidiho ZVÍŘE (1977), kde si jako agent (impresário) Jean-Paul Belmonda dokáže poradit kombinací šikovnosti a prolhanosti s každou krizovou situací. Později se ještě potkali v úspěšné krimikomedii POLICAJT NEBO ROŠŤÁK (1979), kde hrál vysloužilého policistu, který pomáhá Belmondovi v přístavním městě Nice v boji proti zkorumpovaným policistům a místní mafii, a v komedii KAŠPÁREK (1980), kde poprvé (a naposledy) stanuli jako protivníci každý na opačné straně barikády. Na počátku 80. let jejich přátelství utrpělo vážnou ránu, když herec prozradil určité detaily z belmondova života bulvárnímu tisku. Později se sice herci opět usmířili, na své společné setkání před kamerou si ale museli počkat do filmu MUŽ A JEHO PES (2008), kde si Charles Gérard zahrál drobnou roli tuláka.

 Herecká kariéra Charlese Gérarda samozřejmě nebyla ohraničena jen rolemi ve filmech Clauda Leloucha a Jean-Paul Belmonda, naopak jeho nezaměnitelná tvář s výrazným nosem se objevila v mnoha dalších filmech, jejichž všeobecná známost ale většinou nepřekročila hranice země galského kohouta. Z úspěšnějších filmů stojí za zmínku drama TOHLE SE STÁVÁ JEN DRUHÝM (1971) nebo komedie HRAČKA (1977), kde si jako fotograf zahrál po boku začínajícího novináře Pierra Richarda.

 Charles Gérard je velkým fanouškem tenisu a patří téměř každoročně mezi pravidelné návštěvníky French Open na kurtech Rollanda Garrose. Není proto velkým překvapením, že se v roce 1979 podílel jako režisér na vzniku dokumentu mapujícího historii tohoto slavného turnaje.

Nikdy bych nevěřil, že najít alespoň pár osobních informací o určitém herci je až tak komplikovaná záležitost. Ale Dominic Barto je asi výjimkou, veškeré informace, které jsem získal a které se netýkají jeho rolí ve filmech, se dají v klidu napsat do čtyř bodů :

- narodil se někde v Pennsilvanii

- v mládí byl boxerem

- v sedmdesátých letech žil v Itálie a na konci sedmdesátých let se přestěhoval zpátky do USA

- po ukončení herecké kariéry se přestěhoval na kdesi na Dálný východ

Ale nakonec se povedlo a biografie je na světě.

Dominic Barto

„To byl šéf. Upozornil mě zdvořile, že když tu sochu nedostaneme zpátky, tak nás předhodí svým dobrmanům. Přiletí prvním letadlem i s těma bestiema.“

Morgan - ŠIMON a MATOUŠ (1975)

V dnešní době, kdy jsme zahlceni informacemi a detaily ze životů herců prakticky do nejintimnějších podrobností, existuje stále mnoho známých osobností, které si cení natolik své soukromí, že se o nich ví velmi málo nebo řečeno bez velké nadsázky - prakticky nic. Jedním z nich je i Dominic Barto, u nás známý především jako představitel padouchů v krimikomediích a spaghetti westernech italské produkce.

Dominic Barto si v mládí vydělával na živobytí v ringu jako profesionální boxer. Boxerská kariéra ale není věčná a proto v druhé polovině šedesátých let, kdy jeho profesionální boxerská dráha už byla za zenitem, vyzkoušel své štěstí ve filmové branži. Po několika menších štacích ve filmech, které skončily kdesi v zapomnění, na sebe poprvé upozornil v italském westernu PRAVÁ A LEVÁ RUKA ĎÁBLA (1970), kde se objevil jako nemluvný pistolník Mortimor, pomocník majora Harrimana. Samotná jeho role v tomto filmu sice byla velmi okrajová (ostatně neřekl zde jediné slovo), jeho charakteristická, ostře řezaná tvář se ale v herecké branži zapsala do podvědomí a herec se v následujících letech stal oblíbenou postavou zejména italských krimikomedií a westernů.

„Lidičky, to je ohromný pocit. Po dlouhé době jsem zas někoho okradl a bez jediný rány.“

Opičák Smith - PODIVNÉ DĚDICTVÍ (1972)

Hodně mu pomohla zejména role v úspěšném italském westernu PODIVNÉ DĚDICTVÍ (1972), kde co by Opičák Smith dostal se svými dvěma kamarády Bullem a Holly Joem do vínku přetěžký úkol - přeměnit neposkvrněnou romantickou duši Terence Hilla do podmínek divokého západu. Zahrál si také roli zlodějíčka a informátora Buda Spencera ve filmech POLICAJT DRÁBEM (1973) a POLICAJT Z HONGKONGU (1975) a v drobných rolích se rovněž objevil ve filmu HRABĚ MONTE CHRISTO (1975) nebo westernu JINÝ MUŽ, JINÁ ŠANCE (1977). Většina diváku si ale pamatuje Dominica Barta zejména jako Morgana, šéfa povedené bandy zločinců ve dvojdílné krimikomedii ŠIMON A MATOUŠ JEDOU NA RIVIÉRU (1975) a ŠIMON A MATOUŠ (1975), kde dostával pravidelné nakládačky od Paula L. Smitha a Antonia Cantafora, kteří zde hráli věrné kopie Buda Spencera a Terence Hilla.

V druhé polovině sedmdesátých let se jeho filmová kariéra v Itálii postupně dostávala do slepé uličky a proto se herec nakonec vrátil zpátky do Spojených států. Nedosáhl sice už nikdy na žádnou zásadnější roli, ale přesto jej pozornější diváci mohli zaregistrovat jako sovětského průvodce Silvestra Stalloneho ve filmu ROCKY IV (1985) a také ztvárnil drobnou roli ve filmu ČEST RODINY PRIZZIŮ (1985). Zahrál si rovněž v epizodních rolí v některých tehdy natáčených seriálech, např. HUNTER nebo MĚSIČNÍ SVIT. Prakticky na konci své filmové kariéry se ještě jednou potkal s Terence Hillem ve filmu LUCKY LUKE (1994) a také v několika epizodách stejnojmenného seriálu.

Dominic Barto ukončil hereckou kariéru polovině devadesátých let a od té doby žije kdesi na Dálném východě.