campix

Pokračování úspěšných filmů většinou nejsou zrovna trefou do černého a u Horrible Bosses 2 to platí dvojnásob. Co kdysi fungovalo, již podruhé naprosto nefunguje a je na čase aby to hollywood pochopil. Máme tu další pokračování, které se řadí do průměru až podprůměru svého žánru a nesahá první dílu ani po kotníky. Jennifer Aniston je jako obvykle super, ale jinak nemohu říct, že by celkem zajímavý cast fungoval nějak dohromady. Sudeikis, Pine i Waltz jsou na facku a vrchol všemu dává Charlie Day, kterého opravdu nemůžu vystát a slovy nedokáži vyjádřit, jak mě jeho slovní interakce většinou se svými kumpány štvala. Nebavil jsem se a další pokračování snad už radši ne.

Vaughn se naprosto vymyká všemu co filmový průmysl momentálně nabízí a každý jeho nový film je pro mě velice očekávaným počinem a Vaughn je pro mě takovou definicí moderní zábavy. Každá jeho novinka je naprostou bombou a nesmírně sympatické je, že nikdy nedělá pokračování, ale snaží se zpracovat pokaždé novou látku a za to ho velice uznávám. Kingsman je taková menší bomba, kterou jsem neprávem podceňoval a nakonec jsem rád, že jsem se pletl. Pocta britským špionážním filmům a zároveň menší utahování z USA, ale všechno v rámci mezí a ve skvělém tempu. Firth a Samuel L. Jackson naprosto dokonalí. Takhle si prostě představuji moderní zábavu. Vynalézavé, zábavné a vkusné.

Linklaterův třídílný epos dokonale kopíruje vývoj manželství a tak i náladu přinášející sebou jednotlivé jeho části. Před úsvitem je přesně tak kouzelný a romantický jako začátky vztahů bývají. Ukecanost je zde na příjemné hladině a neustále rozhovory mezi hlavními protagonisty nespadnou do nudného žvatlání jako tomu je například u finálního zakončení této trilogie. Linklater si potrpí na dlouhodobé projekty a tady je přesně vidět, že mu to vychází. Romanticky kouzelné.

Asi byla velká chyba, že jsem si přečetl zde oficiální text distributora, který absolutně nehledí na to, že Under the Skin je velice mysteriozní podívaná plná tápání a dějových událostí, které rozhodně nejsou řečeny takzvaně na plnou hubu. Toto pátrání mi bylo upřeno, ale i tak jsem se ztrácel v místy až hypnoticky nasnímaných scénách s perfektně padnoucí hudbou a téměř po celou dobu nahou Scarlett Johansson. Under the Skin je pro normálního diváka celkem těžko stravitelná záležitost, jelikož si těžko užijete tento film pokud se nedostanete na stejnou vlnu jako jeho tvůrce. Já jsem se naladit nedokázal.

White line je taková česká odpověď na zahraniční dokumenty jako Art of Flight a jemu podobné. Rozhodně sice nedosahuje jejich kvalit, ale je to celkově hodně sympatický počin. Některé záběry jsou téměř srovnatelné s daleko kvalitnějšími dokumenty a díky tomu, že stopáž je celkem rozumná, tak se docela i pobavíte. Některé výpovědi ''volnomyšlenkářských'' freeriderů jsou sice více než úsměvné, ale dokresluje to náladu, která obklopuje tyto sportovní odvětví. Sympatický počin, ale ke svým větším zahraničním bratříčkům má hodně daleko.

Letošním filmový rok zakončený, tak nějak symbolicky předáváním slavného plešouna jde hodnotit veskrze pozitivně pokud odhlédneme od celkem rutinní a ničím nepřekvapujícím ceremoniálem, a bude nás zajímat především kvalita nominovaných filmů, jelikož v tomto aspektu letos akademie výrazně potěšila a i většina filmů z oskarového období překonala kvalitou díla posledních let z tohoto období. Nejvíce cen si rozdělili Grand Hotel Budapest a Birdman a můžeme říci, že celkem zaslouženě, stejně jako ostatní výherci jednotlivých oceněních. Bez větších překvapení, ale o to zaslouženější ocenění. Co se týče ceremoniálu, tak Neil Patrick Harris je výborná volba, bohužel po výborném nástupu jde kvalita a atraktivnost show výrazně dolů. Objevilo se sice pár zajímavých momentů ( ukecaný tvůrce Idy, Travolta vs Idina Menzel nebo Iňarritovo poselství), ale celkově monumentální 3 hodinová podívaná docela nudila.

Japonská pohádka převedená do animovaného filmu s animací, která se zásadně liší od trendů, které udávají mistři japonských animáků Miyazaki a Ótomo a je tak příjemným svěžím větrem na poli animace. Co ale Tale of Princess Kaguya v mých očích velmi sráží je celková stopáž filmu strašlivě utahaný děj. Nestalo se ani, že by mě animace natolik uhranula, jako se mi to u japonských animáků občas stává. Je to velice zajímavé, ale ne tolik hravé a kouzelné. Nedokázal jsem prostě proplout pod povrch a docela jsem se i nudil.

Typický feel-good film. Sice nedosahuje autenticity a kvalit Carneyho Once, ale i tak je to v záplavě nudných romantických komedií, docela příjemná záležitost s velice zajímavou hudbou, ale ne až tolik zajímavým dějem. Herecké obsazení je sympatické a celkově děj plyne tak nějak pohodově a bez jediného zádrhelu. Nic tak speciálního, ale kéž by bylo víc filmu jako je Love Song.

Variace na Šípkovou růženku, kterou tak dobře známe, jenže z trošku jiné pohledu. Nejnákladnější Disneyovka všech dob. A na grafické stránce je to opravdu vidět, ale ta zdaleka není všechno a tak mi v hlavě po shlédnutí zůstali jenom lícní kosti naší drahé Angeliny, které si pro sebe ukradli celý film. Opravu roztomilé a graficky krásné, jenže z mého pohledu Maleficent nepřináší nic tak převratného, a peníze opravdu na všechno nestačí.

Zprvu jsem byl k Mandarinkám velice skeptický, jelikož nejsou ze zrovna filmově atraktivní krajiny, jenže dokázali se nominovat přes spoustu velice kvalitní filmu a něco na nich přeci musí být. A ono taky je. Velice minimalistické drama odehrávající se pouze na jednom místě ve válkou ničené Abcházii s několika herci a celkově je děj velmi jednoduchý a komorní. Je také všem velice intenzivní s takovým tím lidským přesahem, kde musí národnost a náboženství stranou. Opravdu krásný velký-malý film.