giordano

Nebýt úchvatné kamery, při které se člověku občas zamotá hlava, charakteristické a velice vhodně zvolené hudby a nádherného kontrastu postmoderní urbanistické Šanghaje s malým chudým domkem na argentinském venkově, nebylo by to zdaleka ono. Dokonce i samo čínské velkoměsto nabízí svůj interní kontrast par excellence. Nejprve vidíme ranní shon lidí spěchajících za prací, hlava na hlavě a všichni zahalení v nepropustné mlze dusivého smogu, pak putujeme chudší částí města, úzkými uličkami s oprýskanými domky pokrytými shnilými dřevěnými trámy a prostěradly, typickým slumem, nad kterým majestátně vykukuje jeden mrakodrap za druhým, symboly hospodářského zázraku kapitalisticko-komunistické mocnosti. Hořkost nade vše. Zbylé části dokumentu bohužel trochu zaostaly za touto linií protipólu Šanghaje s Entre Rios. Za zmínku snad stojí jen ony přírodní scenérie, které jsou skutečně líbivé. Kromě části ve Španělsku, ve které jediné se neobjevuje člověk, si všimněme, jak dokumentem smutně i vesele pajdá, skotačí, putuje nebo jen tak líně leží odvěký lidský společník - pes.

Nestává se u mnoha filmů, aby se mi po shlédnutí změnila nálada a rozpoložení o 180 stupňů k lepšímu. Amélie to dokazuje vždy, už nevím ani pokolikáté. Skvělý příběh nonkonformní, trochu zvláštní dívky a její hry s lidskými pocity a osudy, k tomu přidejme okouzlující atmosféru sladké Paříže, krásnou a stylovou hudbu Y.Tiersena a vzniká jeden z mých nejoblíbenějších filmů vůbec. Je t´aime, Amélie!

Po Sluhovi dvou pánů jsou Macháčkovi Naši furianti mým nejoblíbenějším televizním zpracováním divadelní hry. Příběh je vlastně klasickou sondou do duše českého maloměšťáčka, krásné zpracování lidských nešvarů jako jsou předsudky, pýcha a ješitnost. Především bych ale ocenil geniální herecké výkony, kvůli (nebo díky) nimž se zdráhám podívat na ostatní zpracování téhle hry klasického českého dramatika Ladislava Stroupežnického. Tato výjimečná generace herců Národního divadla je již pryč nebo pomalu odchází a já jsem moc rád že existuje "vynález" s názvem DVD, díky němuž tito Velikáni jsou a zůstanou nesmrtelní.

George Voskovec: "(...) Ta roztržka.. Nejsme tady přece od toho abychom se bili, neseme zodpovědnost. Domníval jsem se vždycky že tohle je podstata demokracie (...), že jsme sem byli všichni povoláni, abychom tady rozhodovali o vině či nevině člověka (...), náš rozsudek nás nic nestojí a nic nám nevynese (...)" Prostě geniální a nesmrtelné, třikrát BRAVO a pětkrát HVĚZDA :-)

Unikátní snímek, kde jsme nejprve vtaženi do ponuré atmosféry cízího velkoměsta, seznamujeme se s Bobem (další úžasná role Billa Murrayho), natáčejícího reklamu na whiskey pro japonskou tv, dále s dle mého názoru neslučitelnou manželskou dvojicí - mladou intelektuálkou Charlottou (krásná a velmi přitažlivá Scarlett Johansson) a jejím manželem Johnem (Giovanni Ribisi), což je pravý Charlottin opak. Všichni jsou ubytováni v tokijském mnohapatrovém hotelu. Jelikož je John neustále na cestách jako profesionální fotograf, Charlotta, stejně jako Bob, se velmi nudí a tak spolu začínají podnikat různé akce po Tokiu a náramně se při tom baví a krátí si tak dlouhé chvíle, které musí oba jinak sami přetrpět v hotelových pokojích. Postupně se z těchto dvou stanou velcí přátelé a právě ono jejich sbližování a vzájemné porozumění a souznění je nádhernou páteří celého filmu.

Tedy čekal jsem ledacos, ale po shlédnutí předposledního Buñuelova díla musím říct, že jsem absurdnější snímek ještě neviděl, o to víc jsem s ním až na některé výhrady spokojen. Asi jsem měl před shlédnutím tohoto snímku trochu víc nastudovat Buñuelovu tvorbu, abych pochopil smysl některých scén, byl to totiž koncert jedné bizarnosti za druhou. Nekonvenční dílo zdánlivě nesourodých a nesmyslných příběhů se nade mnou vznáší jako přízrak svobody.

Vánoční koleda je krásná povídka. I přesto, že byla vydána již v roce 1843, její poselství je nadčasové a hluboké zvlášť v dnešní silně konzumní společnosti, kde začíná převládat touha po moci a penězích. Každý člověk by si měl uvědomit, že je na světě jen dočasně a zvážit životní priority a vztah k ostatním lidem dřív, než bude pozdě. Zpracování filmu mě velice potěšilo a režisér Zemeckis má u mě další plus.

Malíř a lakýrník Augustin Bouvet (Bourvil) jako bodrácký ňoumík a dirigent pařížské opery Stanislas Lefort (de Funès) jako arogantní cholerik je brilantní komická dvojice v (po mém soudu) nejlepší francouzské komedii všech dob. Setkání těchto dvou v tureckých lázních a jejich "anglická" konverzace, nacistická oslava narozenin a prohození hotelových pokojů jsou nezapomenutelné scény a spolu s celkovým příběhem tvoří právě tento skvost. Velký flám je Velká paráda.

Úžasný herecký koncert Christopha Waltze, kdy jsem hltal každý jeho pohyb, jeho grimasu či gesto. Navíc onen multilingvistický prvek mu sedl jako p*del na hrnec. Určitě bych ocenil i výkon Augusta Diehla a jeho roli úlislého a odporného gestapáka, který vypadal opravdu realisticky. No a americký akcent ve slově "arrivederci" v Pittově podání mě definitivně poslal do kolen. Bravo Quentin!

Výjimečný pořad bez větších známek ideologizace, jakých je v současné dokumentární tvorbě čím dál méně. S některými subjektivními hodnoceními historiků by se samozřejmě dalo trochu polemizovat, ale ti 3 hosté včetně moderátora pana Kučery se většinou slušně a věcně usměrňují a jsou zářným příkladem demokratické diskuse, z nich by si měla vzít příklad velká část naší politické reprezentace. Pokud se kvalita pořadu a zvaných hostů z akademického zázemí příliš nezmění, 5 hvězd si u mě zaslouží.