IviDvo

Ačkoli je to film z roku 2011, stylizací, kamerou a vyprávěním připomíná filmy z devadesátých let, což je docela příjemná změna. Už dlouho jsem nenarazila na nějaký skutečně hluboký, dramatický a dojemný romantický příběh, který by mě nějakým způsobem zasáhl... ani zde se tak nestalo, i přes to, že herecké výkony jsou tu velmi dobré. Možná mám raději klasické postupné vyprávění, kde si k hrdinům můžu postupně vybudovat vztah, kde jim fandím, aby se dali dohromady a aby spolu zůstali. Tady, tím přeskakováním z minulosti do přítomnosti, celé to vykreslení vztahu hlavních hrdinů postrádá náboj a pak taky celá hlavní zápletka nakonec působí jako vedlejší...

Hrát 11 postav tak, že Vám vlastně nedochází, že je všechny hraje jedna jediná herečka... to dokáže Tatiana Maslany. Když na tenhle seriál koukám, mám prostě pocit, že tu je tak strašně moc postav... a přitom je takřka všechny hraje Tatiana... za to klobouk dolů, protože to zvládá famózně. Příběh mě stále baví, ale to nejlepší je skutečně to její herectví. Chystá se pátá série a já se nemůžu dočkat až Tatianu zase uvidím na obrazovce.

Na filmu se mi líbily snad všechny scény, kromě těch, kde je vetřelec... což je u filmu jménem "Vetřelec" asi trochu průšvih... Vizuálně všechno krásně funguje, výborná kamera, skvělá scenérie, i vizuální efekty jsou parádní... Velký vetřelec super... ale ti bílí hybridi byli zbyteční, i když asi chápu, že se snažili přijít s něčím novým. Mohl to být skvělý film, ale je tam bohužel až moc "to snad nééé" momentů, kde jsem si skoro vykroutila oči (hlavní cenu zde získává pak "zrození"). Nebylo to ale tak špatné jako Prometheus, takže zvyšuji o jednu hvězdičku. Herci byli výborní, i když mě trochu překvapil výběr dvojky "Princ a pruďas", což ale není výtka... naopak... hercům tu nemůžu nic vytknout... za to Scotta bych se strašně ráda zeptala, jestli je se svým "dílem" skutečně spokojený.

Jeden velký kolotoč všemožných emocí s tím, že ty temnější rozhodně převládají. A přitom jsem se, paradoxně, už dlouho takhle u filmu nenasmála... černý humor je tu dotažený do dokonalosti. Pro lepší zážitek doporučuji si o rodině Beksińskich před filmem nic nevyhledávat. Tohle je jeden z těch filmů, o kterých si řeknete jak je úžasný a strašný zároveň... a pár dní ho nedostanete z hlavy. Soundtrack je neskutečně povedený, stejně tak jako výběr herců, kteří se dokonale podobají skutečným protagonistům. A pak celé to zpracování uplývajících let - tak propracované detaily jsem už dlouho neviděla.

Francouzům se zase něco povedlo... a to, vzbudit v člověku snad všechny možné emoce. Budete se smát, budete dojatí a budete taky zuřit vzteky a bude se Vám chtít vraždit... Ten vztek ve mě asi převládá. Někteří lidé - v tomto případě matka Glorie, v sobě nemají ani špetku studu. Že jí není hanba... za to koule má pořádný, když si tam prostě nakráčí a nárokuje si něco, na co nemá absolutně žádné právo... nebo teda podle francouzské justice asi teda má... Jo to by se jí líbilo... odložit dítě, nechat ty nejnáročnější léta výchovy na otci a pak si tam po letech nakráčet a "kukuč, jsem tvoje maminka, tak teď si tě beru, ju?". Jako krásný film... s důležitým poselstvím... ale, jsem naštvaná prostě :)

Po delší době zase film, kde počínání hrdinů není úplně předvídatelné, a takové mám ráda. Úvod je velmi povedený, ty delší stopáže, kde se vlastně nic neděje, kde pozorujete Katherine jak kouká z okna, usíná na pohovce, ty dokonale vykreslují tu šílenou nudu, kterou zažívá. Do toho ta kamera a krásná scenérie : anglický venkov druhé poloviny 19. století, který je ale zároveň tak strašně depresivní, že já osobně : mít za manžela slizkého podivína, s ještě odpornějším tchánem, zavřená furt doma a jediné kam se venku dá jít je do toho hnusného počasí... no já bych si hodila mašli. Hlavní hrdinku tedy logicky musíte hrozně litovat... alespoň tedy do určité doby, pak byste jí tu mašli totiž rádi uvázali sami.

Jsou dvě kategorie herců. Ti, kterých si všimnete a časem zjistíte, že jste je vlastně už v nějakém filmu viděli, ale jejich herectví nebylo natolik výrazné či zajímavé abyste si je zapamatovali. James McAvoy pro mě představuje tu druhou kategorii herců. Jsou to ti, kteří Vás něčím dostanou hned poprvé, co je vidíte. A i když je to úsměvné, McAvoy si mě získal svou rolí pana Tumnuse v Narnii. Už dlouhá léta patří mezi mé oblíbence... a po SPLIT prohlašuji, že je bůh. To, co se svým obličejem a hlasem dokáže je obdivuhodné. Dokáže být roztomilý, slizký, děsivý, ale i citlivý. Chvílemi z něho máte strach a husí kůži a v další scéně Vás dojme k slzám. Prostě herecký koncert. Až po druhém shlédnutí jsem dokázala patřičně ocenit hloubku celého příběhu a význam poslední osobnosti. Ne, že by to poprvé nebylo pochopitelné, ale podruhé už můžete víc vnímat detaily a souvislosti... a hlavně si naplno užít to dokonalé herectví McAvoye. Herečky si vedly také velmi dobře... moc se mi líbila postava milé psycholožky, jejíž osud může být akorát trochu předvídatelný. A dobrá byla i Casey, jenom teda... chudák holka. Konec může působit trochu přehnaně, ale mě osobně to vůbec nevadilo. Nesmím opomenout krásný ústřední hudební motiv, který se hned stal součástí mého soundtrack playlistu. Výborný zážitek.

Okej, všichni dobře víme, že je naprostá blbost, aby astronautka utajila těhotenství a dostala se na Mars... ale budiž, to bychom pak neměli film, a asi by to byla trochu škoda... neříkám, že to musíte bezpodmínečně vidět... ale bylo to takový slaďoučký a dojemný... asi na to zrovna byla nálada. Vizuál je krásný, celý score a soundtrack je povedený, a hlavně Asa Butterfield mě v této roli strašně moc bavil. A ta otázka, co mi bude dlouho zvonit v uších... "What's your favorite thing about Earth?".

Mělo by se to spíš jmenovat 117 minut nudy... Jediné na co se snad dá koukat je Dornanovo tělo.... a ani to film nezachrání. Ráda bych Dakotu viděla jinde, v nějaké hlubší roli, protože mě její herectví baví... je takové nenucené a přirozené... Jednou za čas mi nevadí se podívat na něco nenáročného, ale tohle bylo o ničem. První díl byl teda o hvězdičku zábavnější...

Výborně gradující thriller, který vás nenechá vydechnout a u kterého díky všem těm zvratům nevíte jak to celé skončí. To postupné odhalování pravdy pomocí časových skoků mě bavilo a nebylo nijak zvlášť matoucí... bylo to tak akorát, aby to posílilo napětí a divákovu zvědavost. A hlavně, Duris a Le Bon jsou výborní, věříte jim každý pohled, každou vrásku, každou slzu. Snímek by si zasloužil určitě více diváků.