Marigold

Pro mě naprosto nestravitelná směsice patosu, debilních dialogů a pseudo-artového obrazu, který kromě sytých barev a zpomalovaček nenabízí nic zajímavějšího než cihličky vymakaných sparťanů a sem tam pěknou kompozici. Snyder je absolutní maniak, kterého víc než narativ samotný rajcují různé efektíčky, doplňky a kudrlinky, kvůli kterým z mého pohledu film nemá tempo, výbušnost a ani zbla smyslu. Komiksově úderné kecy o svobodě a budovatelské proslovy ve stylu poslední bitva vzplála mě nekonečně iritují a akční scény nudí svojí sterilitou a absencí slušného choreografického nápadu. Ať se na to dívám, jak se na to dívám – vskutku idiotské dílo, dobré tak pro výrobu bojovných hesel hokejových týmů...

Velmi příjemná a nevtíravá agitka za mír, kterou Wise a kameraman Leo Tover navíc naplnili i velmi pěkným vizuálním provedením a zejména skvělým světelným designem kosmické lodi. Jakkoli může budit přímočaře sdělené poselství filmu úsměv na líčkách, nedá se mu upřít a) famózní Michael Rennie v roli kosmického pacifisty Klaatua b) hodně dobrý a místy příjemně vtipný scénář c) dobrý a chytře zrealizovaný úmysl d) vynikající atmosféra, zdaleka ne pouze daná nostalgickým nádechem. Pokud se ve sci fi 50. letech nachází film stejnou měrou úsměvně naivní a přitom inteligentní, je to právě "Den, kdy se zastavila Země". Jakkoli možná ta slova zastarávají, jejich naléhavá upřímnost zůstává. A stejně tak i velmi dobrý film.

Líbil se mi lehce šibeniční humor a milý stařecký mentorský tón, který film táhne po většinu času, ale ať se na mě Italský hřebec nezlobí, ten poslední zápas stojí za prd. Chyběla mu jasná motivace, zaujetí, silný soupeř i nějaké rozumné rozuzlení, na konci filmu visí skutečně jen tak pro parádu. Do té doby má poslední Rockyho dobrodružství všechny atributy, které proslavily jedničku (byť už jaksi ošmatané a ošuntělé)... hraje víc na struny jednoduché, ale chytlavé psychologie a na stále funkční Stalloneho dvouksichtové herectví. Bavil jsem se dobře, ale boxerský film, který mě nedostane závěrečným fightem, pokládám za lehce podměrečný.

Tohle se fakt nepovedlo. Vizuálně chudé, myšlenkově retardované, sem tam se zableskne slušnou atmosférou, ale jinak obloha šedá a nezaprší z ní. Mračící se Reeves a jeho Golem přinášejí jakési poselství z hvězd, ale ocitají se s ním uprostřed záplavy klišé tradičních katastrofických filmů, včetně prachpitomé rodinné krize krásné astrobioložky. Výsledkem je zmatené ježdění z místa na místo a nudné plácání o lidstvu za zvuku Bacha a kulometné kanonády US ARMY. A když už není o čem, je tu rozuzlení jak z tripu praštěného hipíka. Tady nejde o jednoduchost myšlenky, ale prostoduchost podání. Derricksonovi slušně podjely nohy – a jeho verze sci-fi klasiky není ani sexy podívaná, ani film se solidní ideou. Je docela na pováženou, že z hlediska vyváženosti a podání jednoduché agitující myšlenky nedokáže nová verze ani zdaleka konkurovat originálu.

Vezměte Hugha Granta, dejte mu sladkou limču na tác a instruujte ho, aby mi namluvil, že se jedná o prvotřídní ležák. Sežeru mu to. V tomhle filmu není jediná nota, která by nebyla kradená odjinud, přesto jsem ho sledoval s neobyčejným zaujetím a reagoval přesně tak, jak jsem měl. Jestli existuje mezi herci špičkový popíkař, je to právě Hugh. A Drew Barrymore působí opravdu velice velice roztomile.

He?!

Téma šílenství naťuknuté zvnějšku a v širších souvislostech např. ve filmu Jako v zrcadle se tu mění v pád do temnoty lidské duše, žánrově prostou historku o jednom zešílení. Rámec vyprávění je postavený na nekomplikovaném "dle deníku malíře", druhým vypravěčem je pak malířova žena... a vzhledem k tomu, že jedním z ústředních motivů filmu je mentální i fyzické podobání se dlouholetých partnerů, ocitá se divák na lopatě nespolehlivých vypravěčů. A ti s ním vymetou skutečně hromsky. Co je skutečnost a co chorobný sen nelze dost dobře určit, protože není u koho hledat pevný horizont. Jeden drastický výlev stíhá druhý, zvuk skřípe a rve uši. Bergman pálí ze všech hlavní, největší kalibr je totálně zexpresivnělá vizualita a právě sžíravá audio stopa. Hodina vlků není ničím víc než bizarním pokus navodit v divákovi dojem ztráty vlastního horizontu vnímání. Kde je hranice reality a začíná noční můra? Hledat v tomto filmu nějaké hlubiny smyslu je zbytečné, je to velice nedějový a na vybroušené formě postavený existenciální horror, neustávající obrazové blití ztýrané mysli malíře a jeho ženy. Žádné umění pro umění, avšak už vůbec ne film pro blby. Spíš esteticky radikální záchvat obrazotvornosti a na Bergmana dost nesdílný a nic neřešící snímek. Ale sejmul mě jak smečka vlků v bílé pustině.

Spojte si obrazy ponížení z Večera kejklířů s půdorysem a filozofií Tváře a dostanete hrubý nárys toho, o čem je Obřad. Satyrický obraz umění jako něčeho na hranici pouťové atrkace a skutečné magie, cosi na hranici nadpozemského obřadu a nízkosti lidského těla. Neradostný obraz střetu umělce a státního aparátu jako zarputilá mlata dvou šarlatánských a zakomplexovaných světů. Na Obřadu je velmi sympatická jeho absolutní redukce kulis. Vše se odehrává jakoby v jednom prostoru, interiéry jsou nahrazeny minimem rekvizit a univerzálním plátnem. O to více pozornosti se věnuje hercům, o to více vyniká iluzornost problémů a konstruovaného světa. Trio úspěšných divadelníků na straně jedné, ubohý soudce na straně druhé. Není ke komu pociťovat sympatie. Jen závěrečný rituál budí náznak naděje – lze-li dosáhnout uměním takového efektu, pak dozajista musí nějaký vnitřní smysl a sílu mít. Ale jeho fasáda je plná špíny, nízkosti a opovržlivosti. Bergmanův skepticismus ke světu vlastnímu i světu těch druhých sílil. Televizní formát ho vybudil k naprostému minimalismu, úspornosti a zkratkovitosti. Stále sílí důraz na zvukovou složku, zatímco obraz jakoby se podřizoval skvělému herectví ústředního kvartetu. Asi mám přeci jen raději Bergmana estéta než strohého skeptika...

Izolovaný švédský ostrov, na kterém doznívají pravidelné rytmy tradičního života. Bergman evokuje jakousi starosvětskou idylu nejen pohodovými a vtipnými rozhovory s místními samorosty, ale i výrazně vizuálně stylizovanými (často barevnými) momentkami ze života ostrova. Drsná krajina, rodící ovce, ovce porážené... Je znát, jak moc byl švédský solitér fascinovaný pohanským rytmem existence. Jeho protest proti kapitalismu je jaksi krotký, naivní, ale v jádru neobyčejně upřímný a pro našince velmi pochopitelný. Do jisté míry se totiž Bergmanovi podařilo na obrazu malého ostrova zobecnit příchod tržního kapitalismu do života prostých lidí. Možná režisérovy závěry budí náznak pobavení, mně se však jeho první dokument o Fårö velice zamlouval po stránce technické i obsahové.

Nezvykle výpravný a extrovertní Bergmanův film. Jeho vyhrocená reflexe dopadu války na manželský pár, který žije v izolaci severského venkova, je vlastně z diváckého hlediska netypicky přístupná a otevřená. Výjevy válečných hrůz nepotřebují žádné extrémní stylizační doplňky, valící se kolony vojsk postrádají znepokojující anonymitu siluet tanků z Mlčení. Tušená válka naplno vtrhává do života postav, není důležité určit kdo s kým a proti komu, je důležité postihnout nápadnou změnu v chemii páru. Zpočátku dominantní Eva se mění v pasivního následovníka muže Jana, jehož slabota a zbabělost se vlivem válečných hrůz mění v jakousi hanebnou formu brutality. Muž zvíře vládne světu, zatímco jemný ženský princip se v houštině výbuchů a utrpení stahuje do trpitelské oddanosti. Nesmírně působivé, poněvadž navzdory jednoznačnému poselství dokázal Bergman uchovat složitý vnitřek postav. Metafora hanby je mimochodem bergmanovsky úchvatná – zlého snu, který nepatří ani jedné z postav a ten kdo se z něj probudí, měl by pociťovat nekonečnou hanbu. Jak vidíme, v tomhle ohledu se nic nezměnilo. Hanbu nevidět.