Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Akčný
  • Dráma
  • Dobrodružný
  • Komédia
  • Sci-Fi

Recenzie (1 613)

plagát

Ouija: Zrodenie zla (2016) 

Šablonovité rozvržení postav, nuceně vysvětlovaný děj a teenagerovské ladění k závěru kupodivu vystřídala poměrně solidní gradace, která vyvolala i větší než malý závan filmového strachu. Zajisté nejde o žádné velké umění ani o originální počin přepisující hranice žánru či snad dokonce využívající logiku, ale v rámci svého zacílení snímek předpokládaný úkol splnil.

plagát

Spider-Man: Paralelné svety (2018) 

Tamtamy nelhaly a bezdomovec opravdu nebyl první... Samozřejmě se zde zbytečně drnká na rodinné struny a humor působí, jako by byl postavený z lega, ale jinak snímek vyznívá soudržněji nežli jeho hraný bratranec, a ke všemu je vlastně scénář jednoznačně zábavnější, zvyknete-li si na přehnanou animaci a její komiksově papírovou stylizaci. Jenomže jsem si již jist, že se ve Spider-versu ztrácím a bohužel si připadám jen jako dojený dobytek.

plagát

Zátopek (2021) 

Byl jsem překvapen, protože tento typ filmů většinou nevyhledávám. Ačkoli jsou hlavní kulisy známy a závěr jistý, podařilo se však tvůrcům ze závodních záběrů vykřesat nečekaně vysokou dávku napětí. V kontrastu k tomu mne proto mrzí, že mezidobí působí prázdně, povídání o politice neúderně a nekoncepčně a mnohé motivy se vytrácejí do ztracena, aniž by měly hlubší vliv na výstavbu filmu. Zajisté nelze opomenout důkladnou výpravu a vynikající herecké výkony a dlouho ve mně zůstanou pocity, které určitě jindy zažívají fanoušci, taktéž neznající skutečnou povahu svých idolů, ale stoprocentní výsledek to není.

plagát

Na veliké řece (1977) 

Formálně je vše shodné s předchozím dílem, což není překvapivé vzhledem k podmínkám natáčení, nicméně přesto posuzovaný díl vyznívá lépe: Tam, kde byl úvod spíše sledem jednotlivých, pouze volně propojených scén, rozehrává velká řeka klasický dějový oblouk s poměrně nečekaným, genderově nevyváženým (jak se moderně říká) vyústěním. Navíc tu opět působí nálada dobrodružného poznávání neznáma a v určitém smyslu přirozeného souboje s bezprostředním nebezpečím.

plagát

Spider-Man: Bez domova (2021) 

Snímek drží pohromadě, příběh vzdor své náctileté naivnosti dává smysl a technické stránce nelze nic vytknout, pominu-li skutečnost, že jsem se již dávno přestal snažit, abych se vyznal v akčních sekvencích generovaných počítačem, a jednoduše si vždy jen počkám, kdo bude v další scéně zraněn, přemožen či zabit. Objev všech slibovaných postav a herců je splněným fanouškovým snem (W. Dafoe všechny přehrává o celou třídu), nebo lépe řečeno vzpomínkovou procházkou notně přestárlého pamětníka, jak jsem zjistil, a tak bych vlastně měl být veskrze spokojen. Jenže... téměř z každého záběru jsem měl nutkavý pocit, že je vše narafičeno přesně tak, jak divák očekává a že je všecičko připraveno pouze tak, aby se naplnily pokladny kin a kapsy producentů. Vím, že na podobném principu stojí a padá celé MCU a že nejde o nic zvláštního, a vlastně snad ani škodlivého, leč tak absolutní poklonkování všeobecnému publiku mne roztrpčilo, protože přišlo přesně to, čeho jsem se obával po Endgame: Už není cesta, jak udělat film větší, autoři tedy zkusili recyklovat, a tentokrát nikoli jen zápletky a fikční prvky, ale rovnou i prvky naší skutečnosti včetně herců, žvýkajíce každého do jakéhosi meta-světa. Kam se vydá zábavní průmysl po této zkušenosti, je otázkou.

plagát

Love, Death & Robots (2019) (seriál) 

Velice různorodá série sází na - alespoň v mých očích - neotřelé způsoby animace a drsné, až prvoplánově krvavé příběhy, v nichž se může plně rozvinout potenciál zcela generovaných prostředí i postav. Minimální stopáž nutí soustředit se pouze na to nejdůležitější z vyprávění, a koncentrovanost zážitku je tak místy až dechberoucí. Vzhledem k mým zkušenostem s animovanými snímky mi samozřejmě nejvíce učarovaly fotorealistické epizody (Secret War, The Drowned Giant, Sonnie's Edge), ale většina příběhů má myšlenku i nápad a vyloženě slabý díl jsem nenašel.

plagát

Duna (2021) 

Vědecko-fantasticky velkolepé v první polovině, rodinně intimní v druhé, jako celek pak snímek působí z hlediska stylu přímočaře a sebejistě ve svém minimalismu, na čemž má lví podíl hudební stránka. K takovému dojmu se přidává ohromující zjev technologií budoucnosti, ač film ani zdaleka nevysvětluje vše a spoléhá se především na zápletku o vyvoleném mesiášovi pouštních kmenů, přičemž velkou roli hraje právě tvárnost a jiskřivost písečných přelivů a jejich skoro až conanovská nesmlouvavost. Vzácný to případ fungujícího propojení autorské vize, co se formy týče, a příběhového bohatství obsahu.

plagát

Ako si nezobrať princeznú (2021) (TV film) 

Hlavním důvodem, proč se lidé dívají na staré pohádky (a na pornografii), je, že v zásadě nechtějí nic nového. V okamžiku, kdy tedy chcete aktualizovat žánr pohádky (a pornografii) musíte se vydat trochu jiným směrem, a sice přidat buď na humornosti, nebo na fantastice. Dovolím si vyslovit dík současným tvůrcům za to, že se vydávají spíše směrem k fantasy, respektive k sci-fi zápletkám, mohu-li být důsledný, a že po povedené Princezně zakleté v čase přichází další dílko s podobným motivem. Zajisté tu nejde o klasickou pohádku, protože princ nikoho nezachraňuje, protivně se tvářící princezna nečeká na vyvoleného a arcilotr je vlastně nešťastný otecko, ale výsledkem je zábavný snímek s několika dobrými nápady a sympatickou stopáží. Jen nesmíte domýšlet zápletku o cestování časem do důsledků... a pohádka to prostě není.

plagát

Šogun (1980) (seriál) 

Celou dobu jsem se těšil na politickou linku a vojenské šarvátky, ne-li bitvy samurajů, až mi příběh utekl a mně došlo, že se vlastně jedná o milostný příběh cizince a domorodé ženy obohacený o poznávání japonské kultury a něco málo nindžů. To však nic nemění na celkové kvalitě počinu, jeho výpravě, hudebním doprovodu, hereckých výkonech a dnes už neviděné práci se střídáním jazyků a jejich překladem. Zmrzí pouze zbytečně uspěchaný závěr, ale na finálním dojmu ze seriálu už to nic nezmění.

plagát

Osada Havranů (1977) 

Dejme tomu, že se spíše než o skutečný film jedná o volnou ilustraci ke knihám E. Štorcha, o ilustraci bez větších ambicí, efektů i výpravy (soudím, že jinak to v době vzniku ani nešlo) určenou primárně pro vzdělávání mládeže. Jenže vzdor svému určení i minimální práci s postavami jde o dílko povedené, dovedně kouzlící onu správnou atmosféru, a dokonce křesající jakési emoce.