Una111

Nový film režiséra Jaroslava Šilara "Tajemná radost, Matka Rosa Vůjtěchová" rozhodně stojí za shlédnutí!

https://www.novinky.cz/kultura/filmy-serialy/clanek/zemrel-herec-ian-holm-z-pana-prstenu-a-vetrelce-40328199?fbclid=IwAR1vusufrhQmc3VY8pBmwsT5UV6ucsYZcqqk0TTPN_y7E-QpSwMzxpf7bf4

Neškodí si připomenout...

 To se může stát jen v roce 2020, aby se vražda nenarozeného dítěte oslavovala jako projev existence ženských práv. Tak jako včera na Zlatých glóbech, kdy tak učinila herečka Michelle Williams.

Tuto herečku známe například z homosexuálního melodramatu Zkrocená hora, nebo filmu Dawsonův svět. Na předávání cen v podstatě řekla, že za svou kariéru je vděčná tomu, že mohla podstoupit potrat.

“Jsem vděčná za volby, které jsem zvolila, a vděčná za to, že žiji v době v naší společnosti, kde existuje možnost volby, protože jako ženám a dívkám se našim tělům stávají věci, které naší volbou nejsou,” řekla.

Těmi věcmi, které se dívkám a ženám stávají, myslela Williams těhotenství, a tou volbou, za kterou je tak vděčná, je potrat. Tedy vražda nenarozeného dítěte. A možnost takové volby v dnešní společnosti pokládá Williams za progresivní.

“Nebyla bych schopná to udělat bez využití mého ženského práva volby. Volby zvolit si kdy mít dítě, a s kým,” dodala. Není jasné, kdy Williams potrat podstoupila, ale na Zlatých glóbech už byla znovu těhotná. V očekávání svého druhého dítěte, kdy to první skončilo vyškrábnuté v nějaké klinice, aby si pokroková Williams mohla budovat svou kariéru.

Středoevropan se nepovažuje za každou cenu za konzervativní médium. Některé tradice je jednoduše třeba zničit a vyměnit. Věřím v legalizaci marihuany, svobodu zvířat, a dokud homosexuálové politicky neagitují, jsem ten poslední, kdo by proti nim štval. Ale ve volbě mezi právem nenarozeného dítěte na život a právem ženy na kariéru, budu vždy stát na straně dětí.

Zdroj:

https://stredoevropan.cz/2020/01/06/herecka-na-zlatych-globech-podekovala-za-svou-karieru-potratu-vlastniho-ditete/?fbclid=IwAR0jxT249xe76JiBvFyyKKJaribJ7xQeYFhFULzIExQWEiXPahjPMgZ6Djo

Všem přátelům a známým požehnaný nový rok 2020! Kéž alespoň není horší než ten, který právě odchází!

     Přeji všem svým přátelům a známým požehnané svátky Kristova narození a v novém roce hojnost Božího požehnání!

Totiž jeho katolícka viera. Nie je možné pochopiť autora Pána prsteňov bez viery, ktorá pre neho bola zásadnou vecou v bežnom živote, no tiež inšpirácia jeho diel.

Fanúšikovia Pána prsteňov, a to sú stovky miliónov ľudí na celom svete, sa potešili filmu Tolkien - o autorovom živote. Mnohí robili všetko pre to, aby ho mohli vidieť ešte v predpremiére. Po jeho zhliadnutí ho môžem stručne okomentovať slovami: dve hodiny, ktoré som mohol využiť lepšie.

Áno, film je dobre urobený, herci sú špičkoví, rekonštrukcia je presná, atď., atď. Najprv však uveďme, čo v ňom najviac chýba: náboženstvo. Presnejšie povedané, katolícka viera, ktorá v Tolkienovom živote mala kľúčovú úlohu a bola inšpiráciou pre celé jeho dielo. Biopický film (takto nazýva žáner) hovorí iba o mladom Tolkienovi a končí tam, kde by vlastne mal začať: od vydania Hobita v roku 1934, a tým od začiatku Tolkienovej spisovateľskej dráhy. Toto všetko tam však chýba v súlade s trendom, ktorý dnes prevláda vo filmoch nakrútených podľa skutočných príbehov.

Matka bola „mučeníkom“ katolíckej viery

      Vieme, že udalosť, ktorá naozaj poznamenala Tolkiena, bola konverzia jeho matky Mabel, ktorú jej rodičia zavrhli preto, lebo konvertovala na katolicizmus, hoci umierala na cukrovku. Mabel Tolkienová sa stala katolíčkou v roku 1900 napriek búrlivým protestom zo strany jej baptistickej rodiny, ktorá ju preto prestala finančne podporovať, hoci bola vdova a sama sa starala o dve deti. Zomrela 34 ročná na akútne komplikácie diabetu, keď mal Tolkien dvanásť rokov.

      Po celý život ju považoval za mučeníčku pre svoju katolícku vieru. Vo filme je však iba jediná zmienka o katolicizme, aj tá vzbudzujúca skôr nevôľu a odpor v duchu najlepšej hollywoodskej tradície: otec Francis Morgan, kňaz, kedysi slúžiaci pod kardinálom Newmanom, ktorý sa po matkinej smrti ujal mladých Tolkienovcov a vychovával ich, vo filme nadával Johnovi R. R., pretože ho videl odchádzať neskoro v noci z izby Edith Brattovej (neskoršej manželky). A zakázal mu navštevovať ju, až kým nebude dospelý. No okrem toho, že Edith bola o tri roky staršia ako John R. R., a teda bola dospelá skôr ako on, spôsob zobrazenia epizódy (film je emócia) chce ukázať „pokryteckú bigotnosť“ pápeženeckého duchovenstva, ktorá bola a u mnohých ešte stále je zafixovaná v imaginácii anglosaskej verejnosti.

 Je zrejmé, že režisér (Dome Karukoski) a autori scenára mali konkrétny zámer. Alebo jednoducho znovu predložili iba to, čo sami pochopili. Čo však treba povedať, pre takú významnú osobnosť ako bol Tolkien, to nie je nič moc. Tolkien sa vo filme mimoriadne sužuje (podľa bežnej predstavy každého spisovateľa musí predsa niečo sužovať), zatiaľ čo v skutočnosti mal pokojný život, úspechy mu nepoplietli hlavu, mal jednu ženu-manželku (skutočne len jednu), deti, ktoré sa mu podarilo vychovať, miloval jednoduché veci a odpudzovali ho výstrednosti, mal krásnu akademickú kariéru a zomrel vo svojej posteli s úsmevom tak, ako žil.

Zúčastnil sa prvej svetovej vojny, ale v boji nebol nikdy nasadený. Vo filme ho však vidíme v zákopoch, kde hrôzy, ktoré vidí, mu vnuknú inšpiráciu pre postavy Nazgûlov a Saurona. Nezachádzajme však až do takých detailov. Problém bol, ak vôbec, už na začiatku: ako natočiť film o živote, v ktorom sa nikdy nič mimoriadne nestalo? Pozornosť však bolo treba zamerať na neskoršie obdobie: nie na prvých tridsať, ale nasledujúcich štyridsať rokov.

Vtedy bol Tolkien prorokom, ktorý v čase Mníchovskej krízy predpovedal: „Je možné, že za súčasnú krízu nesie Rusko väčšiu zodpovednosť než samotný Hitler.“

 Herci vystupujúci vo filme sú podobní: Nicholas Hoult (Bestia Blu v ságe Marvel X-Men), Lily Collins (dcéra Phila, bubeníka Genesis), Colm Meaney (otec Francis), Derek Jacobi (prof. Wright). Nedá sa však porovnať napríklad s filmom Krajina tieňov, ktorý režisér Richard Attenborough v roku 1993 natočil o živote C. S. Lewisa, Tolkienovho veľkého priateľa, ktorého hral Anthony Hopkins.

 Lewis o diele svojho kolegu napísal: „Tieto príbehy neboli napísané, aby odrážali reálnu situáciu vo svete. Naopak: skutočné udalosti sa začali príliš podobať príbehu, ktorý on vymyslel“.

 Ešte aj dnes sú v Oxforde katolíci pochovávaní v časti vyhradenej pre pápežencov na mestskom cintoríne vo Wolvercote. Tu leží Tolkien ("Beren") vedľa manželky ("Luthien").

 Foto: Nicholas Hoult, predstaviteľ hlavnej postavy - Tolkiena, zdroj: wikipedia.com

https://www.christianitas.sk/vo-filme-o-tolkienovi-chyba-to-hlavne/?fbclid=IwAR3EgSkNhVzlST6LPYi016RqnGQgufQJI6g8ATIhQtf_5ba2nzx9-hEP8Mw

Slyšel jsi už o dívce, která šlápla na chléb, aby si nezamazala střevíce, a jak zle se jí pak vedlo? Psalo se o tom a vyšlo to i tiskem. Pocházela z chudých rodičů, ale byla pyšná a domýšlivá, byl v ní, jak se říká, špatný základ. Když byla docela malá, působilo jí velké potěšení chytat mouchy, trhat jim křídla a dívat se, jak už jenom lezou. Chytila chrousta a chrobáka, každého z nich nabodla na špendlík, a pak jim přidržela zelený lupen nebo kousek papíru u nožiček; a ubohé zvíře se ho křečovitě drželo a všelijak se točilo a kroutilo, jen aby se dostalo se špendlíku. „Nyní chroust čte“, říkala malá Inger. „Podívejte se, jak obrací list!“ A jak potom dospívala, stávala se spíše horší než lepší.

 Ale hezká byla, a to bylo její neštěstí, jinak by jistě byla dostala víc zaslouženého bití než takhle. „Na hrubý pytel patří jedině hrubá záplata,“říkávala její vlastní matka. „Často jsi mi, když jsi byla malá, šlapala po zástěře, bojím se, až budeš starší, že mi budeš šlapat často po srdci.“ A to Inger vskutku dělala. Dostala se na venkov do služby k šlechetným lidem, chovali se k ní jako k vlastní a také ji tak oblékali. Vypadala pěkně a její pýcha rostla. Celý rok byla u nich ve službě, a tu jí páni řekli: „Milá Inger, měla bys přece také jednou navštívit svoje rodiče!“ Šla tedy, ale jen aby se ukázala, aby všichni viděli, jaká se z ní stala slečna. Ale když přišla za humna a viděla, jak si tam děvčata a mládenci u rybníčka povídají a jak tam její matka zrovna sedí na kameni a odpočívá s otýpkou klestí, které si nasbírala v lese, obrátila se zpátky. Styděla se za to, že ona, tak pěkně nastrojená, má za matku takovou otrhanou ženskou, která sbírá klestí. Vůbec ji nemrzelo, že se musí vracet, jenom se hněvala na matku. A tak uběhlo zase půl roku. „Milá Inger, měla bys přece některý den zajít domů a podívat se na svoje staré rodiče,“ řekla jí hospodyně. „Tadyhle máš velký pecen pšeničného chleba, vezmi si jej pro ně. Budou mít radost, až tě uvidí.“ A Inger si na sebe vzala svoje nejlepší oblečení a obula si nové střevíce. Podkasala si šaty a šla tuze opatrně, aby měla nohy pěkně čisté; a to jí jistě nemohl mít nikdo za zlé. Ale když přišla tam, kde stezka vede přes bažinu, a kus cesty bylo plno vody a bláta, hodila pecen do bláta; chtěla si na něj stoupnout a dostat se tak suchou nohou dál. Ale jak tak stála jednou nohou na chlebu a druhou zdvíhala, chléb s ní klesal hloub a hloub, až docela zmizela a na tom místě bylo vidět jen černou, bublající kalužinu. To je ten příběh.

 A kam se Inger dostala? Dostala se dolů k žínce z močálu, která vaří různé lektvary. Žínka z močálu je tetou rusalek, ty jsou dobře známé, jsou o nich napsány písničky a máme jejich obrázky, ale o žínce z močálu vědí lidé jen to, že když se v létě kouří z luk, to že ona vaří. Inger spadla do její varny a tam se nedá dlouho vydržet. Žumpa je nádherná komnata proti varně žínky z močálu! Každý sud tam páchne, až z toho lidé padají do mdlob. Sudy tam leží namačkány na sobě, a je-li někde mezi nimi nějaká skulinka, kudy by ses mohl protlačit, přece bys to nedokázal pro množství slizkých ropuch a tlustých slimáků, kteří lezou jeden přes druhého. Sem tedy spadla naše Inger. Všechna ta odporná živá havěť byla tak ledově studená, že Inger mrazilo ve všech údech, když se jí dotkla, a dokonce začala tuhnout. Byla jakoby přilepena k chlebu a chléb ji přitahoval, jako jantarový knoflík přitahuje kousek slámy. Žínka z močálu byla doma, její varnu si toho dne přišli prohlédnout ďábel a jeho prabába. Prabába je stará, velmi jedovatá ženština, která nikdy nezahálí. Nikdy se nevydá na cestu bez nějaké ruční práce. Také tady ji měla s sebou. Šila lidem do bot nepokoj, aby neměli žádné stání. Vyšívala lež a háčkovala neuvážená slova, která padla do země; všechno to bylo lidem ke škodě a ke zkáze. Ach ano, prabába dovedla šít, vyšívat a háčkovat! Spatřila Inger, podržela si brýle před očima a podívala se na ni ještě jednou. „To děvče má nadání,“ řekla potom, „vyprošuji si ji jako upomínku na návštěvu u vás! Může se stát vhodným podstavcem v předsíni mého pravnuka.“ A dostala ji.

Tak malá Inger přišla do pekla. Lidé se tam nedostávají vždycky přímo, ale mohou přijít oklikou, když mají nadání. Peklo mělo nekonečnou předsíň. Dostával jsi závrať, když ses díval dopředu, a stejnou závrať jsi dostal, když ses podíval dozadu. Stál tam zástup lidí prahnoucích touhou, kteří čekali, až se otevře brána milosrdenství. Čekali už asi dlouho! Velcí, tlustí pavouci jim lezli po nohou a opřádali je tisíciletými pavučinami. A ty pavučiny se jim vřezávaly do masa jako španělské boty a držely jako kovová pouta. A k tomu ještě přistupoval věčný neklid v každé duši, neklid trýznivých muk. Lakomec zapomněl klíč od své pokladny, věděl, že jej nechal v zámku. Vedlo by příliš daleko, kdybychom měli vypočítávat všechna ta muka a trápení, jež tady musili vytrpět. Inger hrozně těžce snášela, že tam musila stát jako podstavec. Byla jako přivázána nohama k chlebu. „To mám za to, že jsem chtěla mít čisté střevíce,“ říkala si v duchu. „Hle, jak na mne všichni civí!“ A opravdu, všichni se na ni dívali. Jejich zlé choutky jim svítily z očí a mluvily beze slov z koutků jejich úst, byl na ně hrozný pohled. „Jistě je to příjemné, dívat se na mne,“ myslila si malá Inger. „Mám hezkou tvář a pěkné šaty“ a obracela oči na všechny strany; krk otáčet nemohla, byl ztrnulý. Jak jen se zamazala ve varně žínky z močálu, to si nepomyslila! Šaty byly jakoby potaženy jednou jedinou velkou skvrnou slizu. Jeden slimák se jí zavěsil do vlasů a pleskal ji do krku a z každého záhybu jejích šatů vyhlížela ropucha a štěkala jako dýchavičný mopslík. Bylo to velmi nepříjemné. „Ale ostatní tady dole také tak hrozně vypadají,“ utěšovala se Inger. Nejhůř ze všeho snášela ukrutný hlad, který měla. Copak se nemohla shýbnout a ulomit si kousek chleba, na kterém stála? Ne, záda jí ztrnula, ruce a nohy ztuhly, celé její tělo bylo jako kamenný podstavec, jenom oči mohla otáčet kolem dokola, takže viděly i dozadu, a to byl ohyzdný pohled. A pak přišly mouchy. Lezly jí po očích sem a tam; zamžikala očima, ale mouchy neulétly, neboť nemohly, měly utrhaná křídla, jenom lezly. To byla trýzeň a pak ten hlad, nakonec se jí už opravdu zdálo, že se její vnitřnosti požírají samy mezi sebou, byla uvnitř tak prázdná, tak děsivě prázdná. „Jestli to potrvá dlouho, tak to nevydržím,“ říkala si, ale musila to vydržet a nepřestávalo to. Tu jí spadla na hlavu palčivá slza, skutálela se jí po obličeji a po prsou rovnou na chléb; ještě jedna spadla, spadlo jich mnoho. Kdo to plakal pro malou Inger? Cožpak neměla tam na zemi maminku? Slzy zármutku, které matka pláče nad svým dítětem, se k němu vždycky dostanou, ale nevysvobozují, pálí a činí muka jen ještě většími. A teď ten nesnesitelný hlad a to, že nemůže dosáhnout na chleba, na který šlápla svou nohou! Nakonec měla pocit, že se v ní všechno strávilo; byla jako tenká, dutá třtina, která do sebe pojímá každý zvuk. Slyšela zřetelně všechno, co se nahoře na zemi o ní povídalo, musila tak vyslechnout mnoho zlých a tvrdých slov. Její maminka sice upřímně a bolestně plakala, ale přitom říkala: „Pýcha předchází pád! Bylo to tvoje neštěstí, Inger! Jak jsi svou matku zarmoutila!“ Její maminka a všichni tam nahoře věděli o jejím hříchu, že šlápla na chléb, propadla se a zmizela. Pasák krav to vyprávěl, sám prý to se stráně viděl. „Jak jsi, Inger, zarmoutila svou matku,“ opakovala maminka. „Inu, však jsem si to myslila!“ - „Kéž bych se byla nikdy nenarodila,“ myslila si při tom Inger. „Bylo by mi bývalo mnohem lépe.“ Co je to teď platné, že se maminka souží! Slyšela, jak její páni, hodní lidé, kteří jí byli jako rodiče, o ní hovoří. „Bylo to hříšné dítě,“ říkali. „Nevážila si Božího daru, ale šlapala po něm nohama, brána milosrdenství se jí sotva otevře.“ „Měli mě držet víc zkrátka,“ myslila si Inger, „vyhnat mi roupy z těla, jestliže jsem nějaké měla.“ Slyšela, že o ní byla složena celá písnička. „Pyšná dívka, která šlápla na chleba, aby měla pěkné střevíčky,“ a ta písnička se zpívala po celé zemi. „Kolik toho musím za to vyslechnout! A kolik vytrpět,“ myslila si Inger. „Ostatní by přece také měli být trestáni za svoje hříchy! Věru, pak by toho bylo hodně, co by se mělo trestat! Ach, jak se trápím!“ A její srdce zkamenělo ještě více než její tělesná schránka. „Tady dole v téhle společnosti se člověk nemůže polepšit! A já se nechci polepšit! Hle, jak na mne všichni civí!“ A její mysl byla zlá a zanevřela na všechny lidi. „Nu, tak si aspoň mají tam nahoře o čem vyprávět!“ „Ach, jak se trápím!“ A slyšela, že vyprávějí její příběh dětem, a maličcí ji nazvali bezbožná Inger. „Byla tak ošklivá,“ říkali, „tak ohavná, zasloužila by pořádné trápení!“ Z dětských úst se stále ozývala tvrdá slova proti ní. Avšak jednoho dne, když ji v nitru hlodaly hněv a hlad a ona slyšela jmenovat své jméno a vyprávět svůj příběh jednomu nevinnému dítěti, děvčátku, zaslechla, že děvčátko propuklo při vyprávění o pyšné parádivé Inger v pláč. „Ale copak se už nikdy nedostane k nám nahoru?“, zeptala se holčička a dostala odpověď: „Nikdy, holčičko, nikdy!“ „Ale co když teď bude prosit za odpuštění a už to nikdy neudělá?“ „Ona nebude prosit za odpuštění!,“ řekli jí. „Ale já bych tolik chtěla, aby to udělala!“, pravila holčička a nebyla vůbec k utišení. „Dám všechny svoje panenky, jen když se k nám vrátí! Je to tak hrozné pro tu ubohou Inger!“ A ta slova se dostala Inger rovnou do srdce, a zapůsobila na ni blahodárně. To bylo prvně, co někdo řekl ,ubohá Inger´ a nedodal ani to nejmenší o jejím provinění. Malé, nevinné děťátko plakalo a přimlouvalo se za ni, Inger bylo při tom tak divně, nejraději by se sama rozplakala, ale nemohla plakat, a to byla také jedna taková trýzeň. Jako tam nahoře léta ubíhala, tak se dole nic neměnilo. Inger slyšela hlasy shora stále řidčeji, mluvilo se o ní stále méně. Tu jednoho dne zaslechla povzdech: „Inger! Inger! Jak jsi mě zarmoutila! Však jsem to povídala!“ Byla to její matka, umírala. Občas slyšela své jméno vyslovit od svých starých pánů; a nejmírnější slova, která hospodyně řekla, byla: „Jestlipak se, Inger, s tebou někdy shledám! Člověk neví, kam se dostane!“ Avšak Inger dobře chápala, že její hodná hospodyně se nikdy nemůže dostat tam, kde je ona. A tak zas uběhl nějaký čas, dlouhý a hořký čas. Tu Inger opět slyšela jmenovat své jméno a spatřila nad sebou svítit jakoby dvě jasné hvězdy. To byly dvě laskavé oči, které se zavíraly tam na zemi. 

Uplynulo tolik let od té doby, kdy malá holčička bezútěšně plakala pro ,malou Inger´, tolik let, že se z děťátka stala stará žena, kterou teď Pánbůh chtěl zavolat k sobě. A zrovna v této chvíli, kdy se sbíraly myšlenky z celého jejího života, zrovna nyní si také vzpomněla, jak jako malé dítě hořce plakala, když slyšela příběh o Inger. Ta doba a ten dojem byly před stařenou v její smrtelné hodince tak silné, že docela hlasitě zvolala: „Panebože, což jsem i já jako Inger často nešlapala po daru tvého požehnání a vůbec jsem na to nemyslila? Což jsem i já nechodila s pýchou v svém srdci? Ale ty jsi mě ve své milosti nenechal klesnout, nýbrž jsi mě podepřel! Neopouštěj mě v mé poslední chvíli!“ A stařeniny oči se zavřely a otevřel se její duševní zrak pro věci skryté. A poněvadž Inger byla v jejích posledních myšlenkách tak živá, viděla ji, viděla, jak hluboko byla zavlečena, a při tom pohledu se ta zbožná duše rozplakala, stála v nebeském království jako dítě a plakala pro ubohou Inger. Ty slzy a prosby zněly jako ozvěna v duté, prázdné schránce, která obepínala vězněnou, trýzněnou duši. A duše byla přemožena vší tou nikdy nepocítěnou láskou shůry. Boží anděl nad ní plakal! Proč jen jí to bylo dopřáno! Trýzněná duše jako by v myšlenkách sbírala každý skutek svého pozemského života, kterého se dopustila, a chvěla se pláčem, jakým Inger nikdy nedovedla plakat. Zármutek nad sebou samou ji celičkou naplnil, zdálo se jí, že pro ni se brána milosrdenství nikdy neotevře. A jak tak zdrceně dospívala k tomuto poznání, zazářil do propastného jícnu paprsek, a ten paprsek měl silnější moc než paprsek slunce, jenž roztaví sněhuláka, kterého si chlapci postaví na dvoře. A tu, mnohem rychleji než sněhová vločka, která padne na teplá dětská ústa, roztaje v kapku, zkamenělá postava Inger se proměnila v páru, malý ptáček se vznesl klikatým letem blesku k lidskému světu. Ale byl ještě plný bázně a strachu ze všeho toho kolem sebe, styděl se před sebou samým a před všemi živými tvory a hledal rychle úkryt v tmavé díře, kterou našel v pobořené zdi. Tam seděl schoulen do klubíčka a chvěl se na celém těle, nemohl ze sebe vydat ani hlásku, vždyť ani žádný hlas neměl. Seděl tak dlouhou chvíli, než se s klidem mohl porozhlédnout a vnímat všechnu tu nádheru venku. Ano, byla to vskutku nádhera. Vzduch byl tak čerstvý a vlahý, měsíc svítil tak jasně, stromy a keře voněly. A pak, tam, kde seděl, bylo tak příjemně, jeho pernatý šat byl tak čistý a jemný! Vskutku, v jaké lásce a kráse se všechno stvoření zrodilo! Všechny myšlenky, jež jímaly ptačí srdce, chtěly ven z jeho hrudi, chtělo se jim vyzpívat všechnu tu krásu, ale pták to nedovedl, nemohl zpívat. A jak rád by byl zpíval, jako na jaře kukačka a slavík. Pánbůh, který slyší i němý hlas červíka, vyslechl i tento chvalozpěv, který se zdvíhal v myšlenkových akordech, tak jako žalm zněl v Davidově hrudi ještě dřív, než se proměnil v slova a v melodii. Celé dny a týdny rostly a kypěly tyto němé zpěvy, musily prorazit, musily si nalézt cestu ven, při prvním rozletu za dobrým skutkem. A na tento dobrý skutek bylo třeba se cvičit! A tak přišly svaté vánoce. Sedlák vztyčil u samé zdi tyč a přivázal na ni snop nevymláceného ovsa, aby i nebeští ptáci měli veselé vánoce a radostnou hostinu v této době Spasitelova zrození. A slunce na Štědrý den ráno vyšlo a svítilo na snop ovsa a všichni štěbetající ptáčkové poletovali kolem tyče s vánoční hostinou. Tu se také ze zdi ozvalo „Píí, píí!“ Kypící myšlenka dostala hlas, slaboučké pípání bylo celou hymnou radosti, myšlenka na dobrý skutek se probudila a ptáček vyletěl ze své skrýše. V nebeském království dobře věděli, jaký to je pták. Zima začala doopravdy, vody hluboko zamrzly, ptákům a lesní zvěři nastaly zlé časy, měli nouzi o potravu. Malý ptáček zaletěl nad silnici a tam ve stopách saní hledal a také našel tu a tam nějaké to zrníčko; u zájezdních hospod nacházel pár drobtů chleba, vzal si z nich vždy jen jeden jediný a zavolal všechny ostatní vyhladovělé ptáky, že tady mají něco k snědku. Zalétal do osad, pátral všude kolem a kde laskavá ruka nadrobila pro ptáky za okno chleba, snědl sám jen jeden jediný kousíček a jinak dal všechno ostatním. Za celou zimu ptáček nasbíral a rozdal tolik drobtů chleba, že všechny dohromady vyvážily celý bochník, na který šlápla malá Inger, aby si nezamazala svoje střevíce. A když nalezl a rozdal poslední drobet, zbělela ptáčkova šedivá křídla a rozprostřela se k letu. „Tamhle nad mořem letí mořská vlaštovka,“ říkaly děti, když spatřily toho bílého ptáčka. Hned se ponořil do moře, hned se vznesl do jasného slunečního svitu, třpytil se, nebylo možné dohlédnout, kam zmizel. Říkali, že letěl rovnou k slunci.

(V českém jazyce dosud nevydaná pohádka H. Ch. Andersena, kterou z dánštiny přeložil František Frühlich, vydalo Nakladatelství grafické školy. Graficky upravila a ilustrovala studentka vyšší odborné školy grafické, zaměření knižní grafika, Kateřina Bartošová.)

Jeden z posledních rozhovorů.

https://www.svetlosveta.sk/dianie/potratovy-gigant-priznal-ze-ovplyvnuje-hollywoodske-filmy-aby-pretlacal-svoj-pohlad-na-potraty/?fbclid=IwAR2LDIzfPg4oPcDOwJcZcfnjEIGmOWA5ClunoT2UpcUa85dGglJHqbAGsOQ

Když se koncem minulého roku objevil v televizi film Marie Terezie, slibovala jsem si od něj nejen atraktivní kostýmní podívanou, ale i příspěvek k 300. výročí narození této panovnice, jejíž život nebyl dosud ve filmu významněji zpracován, a tudíž jsem po právu očekávala zaplnění této mezery. O to bylo větší moje zklamání! Zpracování se spíše než historickému filmu podobalo frašce, nepovedené komedii! "Tajemství" tohoto selhání spočívá ve scénáři. Napsala ho novinářka Marie Zlatníková a dopustila se přitom mnoha nesrovnalostí, omylů i velkých historických nesmyslů. (Nevím, proč jejími poradci nebyl někdo, kdo se Habsburky opravdu zabýval?. Z jejích dvou poradců to nebyl ani jeden!)

Zklamána jsem nebyla jenom já, ale i další diváci z mého okolí, odborně fundovanější než já. Kriticky se k němu vyslovili další odborníci, např. filmová kritička Mirka Spáčilová, historik Jaroslav Čechura nebo František Stellner, který napsal podrobnou recenzi filmu. Dovoluji si z ní některé pasáže ocitovat.

„Rakušané panovnici dodnes považují za „matku vlasti“, zatímco pro většinu obyvatel Česka je víceméně nezajímavou součástí dávné historie…. Českým poddaným nikdy nepřirostla k srdci., neboť se na našem území neustále válčilo a české stavy připravila na rozdíl od uherských o mnohé svobody a privilegia.“

(Marie Zlatníková) „... udělala z pobožné, přesvědčené katoličky a věrné milující manželky hysterickou ženu ochotnou vyspat se se svým poddaným výměnou za politickou podporu, či koketovat s jednou ze svých dvorních dam, aby ji „přebrala“ manželovi. Ctnostnou vdovu a matku šestnácti dětí vylíčila jako matrónu spěchající ihned po manželově skonu za uherským svůdníkem. Představa „lásky“ v pojetí autorky scénáře dost děsí.“

Scénáristka na rozdíl třeba od britských tvůrců historických filmových děl nerespektuje dobové obyčeje a uměle je modernizuje. Film „bohužel trpí nehistorickým přístupem, který do líčení 18. století násilně projektuje chování současné společnosti. Život u vídeňského dvora tehdy určovala přísná španělská etiketa, která vymezovala nepřekročitelnou hranici mezi panovnickou rodinou a jejími dvořany. Nikdo by si tedy nedovolil jednat s členy panovnické rodiny jako se sobě rovnými. Vždyť tehdy ani neexistovali žádní občané, nýbrž poddaní. Z těchto důvodů je naprosto vyloučeno, že by jakýkoliv dvořan mohl například vzít panovníka za ruku. Ani postoj „ministrů“ k panovnici… rozhodně nebyl tak uvolněný, jak ho tvůrci vylíčili. Rovněž neodpovídá tehdejším zvyklostem, aby měl maličký arcivévoda Josef postýlku v ložnici své matky, neboť všechny děti žily v jiné části rezidence, kde se o ně staraly chůvy.

Stejně tak je nereálné, aby si lotrinský vévoda František Štěpán… dovolil lascivně laškovat s arcivévodkyní u slavnostní tabule, když byl v doslechu císařský pár a hleděly na něj desítky dvořanů. Podobně neadekvátně je zobrazeno postavení zpovědníka…, který působí jako nesympatický „hlídací pes“ a vůči členům arcidomu se chová více než familiárně.“

“Matka Marie Terezie…, byla skutečně alkoholička, ale její filmové provedení ve stylu ironické glosátorky a „zbytečné ženské“ má blíže ke karikatuře než k reálnému zpodobnění. Místy se zdálo, že filmaři zapomněli, že netočí pohádku, ve které panovníci od doby komunistické televize vypadají vesměs jako kašpaři, nezpůsobilí neumětelové nebo rozverní fešáci.

Další karikaturou je osobnost prince Evžena Savojského, neboť namísto stárnoucího státníka a vojevůdce na obrazovce pozorujeme intrikána, jehož se měl bát i císař. Je nepochopitelné, proč by panovník měl mít obavy ze svého hlavního rádce. Vždyť stačil jediný podpis a princova kariéra by byla u konce. Vztah Karla VI. a prince neurčoval strach, ale důvěra a vděčnost.“ … „Další nepovedená zápletka je divákům předložena v příběhu o tajném vzdělávání Marie Terezie… Děsivě komicky vyznívá scéna, kdy uherský magnát Esterházy, uražený, že arcivévodkyně odmítla jeho milostné návrhy, odhalí Karlu VI., že se jeho dcera vzdělává.“ Nesmysly o Esterházym pokračují i ve druhém díle. „Téměř nepříčetně pak působí informace, že by papež souhlasil s jejími novými vdavkami, myšleno s Esterházym.“

„Zcela nepovedenou postavou je maršál a diplomat Grumbkow, který jako „perfidní“ Germán do puntíku ztělesňuje veškerá klišé sovětské propagandy. Filmaři ale zašli ještě dál, když ho nechali intrikovati po smrti Karla VI., a vůbec jim nevadilo, že zemřel jako vlivný dvořan rok před císařem. Navíc do příběhu včlenili náznaky, že tento „zlosyn“ nejdříve pomohl do hrobu Evženu Savojskémnu, poté možná otrávil císaře, aby byl nakonec popraven za vlastizradu.

Tvůrci si neudělali jasno ani v titulatuře jednotlivých postav. V monarchiích je správné oslovení a titul u členů elity samozřejmostí, proto je nemyslitelné, že by si nejbližší okolí Marie Terezie takové věci pletlo. Nebo proč oslovovat v české verzi uherská hrabata „grófe“? To není německy ani maďarsky, ale slovensky!“
„Scenáristi mají pochopitelně „právo“ neřídit se striktně fakty, ale pokud tak činí přespříliš a realitu deformují, mají točit fiktivní příběh, nikoliv historický film o reálných postavách.“

„Film Marie Terezie tak bohužel přináší naprosto zkreslenou představu o 18. století. Snaha přiblížit se současnému divákovi se zvrhla v ahistorickou povrchní kombinaci sentimentální telenovely, kostýmní pohádkové maškarády a romantické komedie.“

(Recenze Fr. Stellnera uveřejněná v časopise Živá historie, březen 2018)
 

Pán vstal z mrtvých! Aleluja!

Přeji všem svým milým přátelům, fanouškům filmového umění, požehnané, milostiplné Velikonoce!

„Ze smrti si hlavu nedělám: Bůh existuje a zbytek vám dám vědět až budu na Onom světě!“

Autorem této věty není žádný světec. Vyslovil ji nedlouho předtím než loni v létě odešel na věčnost Carlo Pedersoli (zemřel 27. června 2016), známý po celém světě jako Bud Spencer. Oblíbený hromotluk z italských westernů na svůj slib, jak se zdá, nezapomněl. Za jeden z projevů jeho působení z druhého břehu snad můžeme označit inspiraci knihy italského kněze a teologa Samuela Pinny nadepsané „Špagety s Ježíšem Kristem. Teologie Buda Spencera .“(„Spaghetti con Gesù Cristo. Teologia di Bud Spencer.“ Ancora, Milano 2017), která se nedávno objevila v italských knihkupectvích. To, že za svým slovem stojí, však ještě věrohodněji dosvědčuje jeho žena: „Jistěže mi chybí, ale necítím se sama. On je se mnou.“

Maria Amato Vasaturo prožila po boku „Buda Spencera“ padesát šest let. Seznámili se díky společnému příteli. Carlo tehdy nebyl známým hercem, nýbrž úspěšným sportovcem a držitelem italského rekordu v plavání na 100 metrů volným stylem. „V našem případě nešlo o lásku na první pohled, spíš o náhodné setkání. Láska přišla později. On byl přeborníkem v plavání a mně se líbila hudba. Líbila se mi na něm jeho opravdovost a férovost,“ říká v rozhovoru pro italský časopis Il Timone. Maria je dcerou známého italského filmového producenta Peppina Vasatura. Když jí 25. února 1960 v římském kostele sv. Jana při Latínské bráně sliboval věrnost Carlo Pedersoli, nebylo ještě po úspěšném herci ani stopy. I tomuto svému slibu však dostál. „Celý život mi byl věrný,“ dodává paní Maria. A patrně to o něm bylo známo. Mezi nejznámější aforismy Buda Spencera patří totiž právě žerty na téma věrnosti: „Nehonil jsem se za ženami jiných, poněvadž se nevejdu do skříní, když se manželé nenadále vrátí.“ - Prohlašoval.

„Jako dědictví po sobě zanechal vrozený optimismu a pozitivní nastavení. Nechoval v sobě zlost a zášť vůči nikomu.“ Snad proto - vypráví dále - ani po jeho smrti nepřestávají přicházet dopisy děkující za radost, kterou vyzařoval. Nebyla v něm lehkomyslnost, nýbrž určitý nadhled. Otec nás naučil radosti ze života – shodují se Spencerovy tři děti: producent Giuseppe, malířka Cristina a architektka Diamante.

„Děti jsme vychovávali společně, ale on platil za toho hodného, který jim dával volnost, a já jsem byla za tu přísnější. Protože jsem ho peskovala v praktických věcech, říkal o mně, že jsem obrněný transportér... Jeho nejlepší vlastnost? Vnitřní pokoj, který byl nakažlivý, díky schopnosti přijímat změny, které život často nečekaně přinášel. Například se nechtěl stát hercem, sám by na to nikdy nepřišel. Začal s tím díky náhodě. A jeho největší neřest? – nepochybně lenost. Improvizoval ve své práci i doma a s ničím si nedělal velké problémy. Dá se o něm opravdu říci, že prožil život jako krásný dar, který mu dal Pán Bůh,“ říká paní Marie. Prozrazuje na svého slavného muže nicméně ještě jinou vášeň, naznačující, že život vedle Buda Spencera snadný vůbec nebyl a že jeho někdejší odpověď na dotaz po jeho dlouhém manželství - „Zeptejte se jí, jak je možné, že to se mnou tak dlouho vydržela...“ – nebyla jen rétorická.

„Byla jsem přiměřeně žárlivá. Nebylo to s ním vždycky snadné. Víc než na ženy, které měl kolem sebe, jsem žárlila na motory. Měl skutečnou vášeň pro motory všeho druhu: auta, motorky, letadla... Trávil v dílně víc času než s námi. Nechávala jsem mu naprostou svobodu. Rád mizel, aniž by cokoli řekl. Tenkrát nebyly mobilní telefony a já jsem nevěděla, co s ním je. Někdy jsem ho u okna čekala celou noc. Přestala jsem s tím, když jednou odjel do New Yorku a nic neřekl. Zavolal mi až o den později. Byl zkrátka takový“ – podotýká paní Marie.

Carlo Pedersoli neboli Bud Spencer vystupuje ze vzpomínek svých nejbližších v konturách velmi podobných osobnostem jeho filmů: dobrák milující ironii, velkorysý altruista, který si s ničím nebere servítky. Za víc než půl století své kariéry hrál ve 136 filmech. V šestnácti nejznámějších vystupuje ve dvojici s Mariem Girottim, alias Terencem Hillem, s nímž se před kamerou poprvé sešel právě před padesáti lety, v roce 1967, při natáčení „Bůh odpouští, já ne“.

„Mario byl ideálním partnerem pro mého muže. Rozuměli si a měli k sobě navzájem úctu, přestože byl každý jiný. Oba byli věřící a prožívali svoji víru velmi diskrétně... Carlo a Mario ve svých příbězích předávali poselství, že je možné žít jednoduchý a pravý život, který přináší mnoho uspokojení. Terence Hill rád přicházel k nám domů na talíř špaget na červeno, což bylo také oblíbené Carlovo jídlo a moje specialita,“ prozrazuje dále paní Marie.

V jednom z rozhovorů nedlouho před smrtí Bud Spencer prohlásil, že jako své poslední jídlo by chtěl jíst pořádný talíř špaget – s Ježíšem. Se stejnou lapidárností se nebál promluvit o své víře: „Zásadní věcí v životě, je uvědomit si, že bez víry v něco, není možné dosáhnout ničeho. Moji rodiče byli věřící a já jsem je následoval. Když jsem pak pochopil, že víra je správná věc, uvěřil jsem ještě víc. Uložil jsem v sobě jejich učení v celé úplnosti a věřím dodnes.“ A jindy řekl:
„Víra je pro mne dogma. Absolutní hodnota. Je součástí života každého, i těch, kdo tvrdí, že nevěří,“ - jakoby se za tou sérií krátkých vět skrýval úsměv hrubiána z westernů i zcela praktická zkušenost, že kdo věří jen v sebe, často dostává druhou o zem.

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=26953

Proto svatá a spasitelná jest myšlenka za mrtvé se modliti, aby hříchů zproštěni byli. (2. Mak, 12, 46)

Filmová společnost ORFILM natáčí dokument o Panně Marii - AVE MARIA! Vzhledem k tomu, že se jedná o finančně náročný projekt, který není možné pokrýt z čistě vlastních zdrojů, spustili autoři projektu na portálu Startovač internetovou kampaň za účelem získání finančních prostředků od dobrodinců. Tímto oslovují a prosí okruh přátel a lidi z řad křesťanů o byť drobnou finanční podporu.

Vše potřebné o projektu AVE MARIA! najdete na webu Startovač, na který je odkaz zde:

https://www.startovac.cz/projekty/ave-maria/

Na webu Startovač můžete sledovat i aktuální stav sbírky.

Finanční příspěvek lze poslat i přímo na účet ORFILMu, jehož číslo je uveřejněno na titulní straně webu ORFILMu.

Mým milým přátelům i všem ostatním uživatelům csfd přeji požehnané, milostiplné Velikonoce 2017!

Proč hledáte živého mezi mrtvými?
Není zde, byl vzkříšen.
(Lk 24, 5-6)

Bazilika Svatého hrobu

Odhaduje se, že do začátku 18. století bylo v Japonsku zavražděno na 200 tisíc křesťanů. Ze všech japonských mučedníků 17. století zná Církev na 3000 jmenovitě.

Křesťanství v zemi samurajů
Počátky evangelizace Japonska jsou spojeny s činností svatého Františka Xaverského. Tento jezuita dorazil na ostrovní říši v roce 1549. V jednom z dopisů z roku 1550 vyjadřuje svůj obdiv k Japoncům, kteří přijímali křesťanství: „Viděl jsem, jak se radovali z našeho úspěchu a osvědčovali velkou horlivost v šíření víry a v tom, že přiváděli ke křtu pohany, které sami obrátili." V roce 1576 byl v Japonsku vysvěcen první katolický kostel.

Až do roku 1578 probíhal rozvoj křesťanství především díky jezuitům systematicky a bez větších problémů. Do té doby společenství křesťanů vzrostlo na více než 200 000 osob. V roce 1587 dvě křesťanky odmítly stát se souložnicemi šóguna Taicosama (všemocného správce slábnoucí císařské vlády). Začalo propouštění křesťanů z úřadů a z armády. Jezuité obdrželi zákaz šířit křesťanství a bylo spáleno na 200 katolických kostelů. V pronásledování sehrály svou roli nejen uražené ambice šóguna, ale rovněž zájmy bonzů, buddhistických duchovních, kteří měli především v provin ciích silný vliv. Je třeba také připomenout neblahý vliv protestantů, kteří přicházeli na ostrov jako holandští a angličtí kupci. Aby získali obchodní koncese, aktivně se účastnili pronásledování katolíků a udávali pronásledovatelům místa, kde se katolíci shromažďovali a ukrývali. Angličtí a holandští kupci dali japonským vládcům dokonce návod, jak identifikovat katolické misionáře, kteří se skrývali mezi cizinci, přijíždějícími do Japonska: podezřelí lidé měli dostat příkaz, aby pošlapali oltářní kříž. Oni sami jako odpůrci „papistických bludů" ochotně podstoupili tuto zkoušku.

V roce 1587 začala celá série pronásledování s cílem zcela potřít katolickou církev v Japonsku. Jedním z velkých center katolíků v Japonsku bylo Nagasaki. Místo, které dříve, než se stalo v roce 1945 cílem tragického svržení atomové bomby, zapsalo se do dějin jako mučednická aréna japonských katolíků. V roce 1597 na rozkaz šóguna Hideyošiho bylo na návrší za městem ukřižováno 26 katolíků. Byli mezi nimi také jezuitští a františkánští misionáři i laici. Jedním z nich sv. Pavel Miki. Mezi popravenými byly i děti ve věku 12 a 13 let.

Další vlna pronásledování začala v roce 1614. Šógun Daifusama nařídil zbourat všechny zbývající svatyně v zemi. Misionáři a katolíci z významných japonských rodin byli vyhnáni ze země. Pronásledování katolíků v Japonsku trvalo celé sedmnácté století. V září 1622 bylo na hranici upáleno 25 katolíků, z toho 9 jezuitů, 6 dominikánů a 4 františkáni. Před svou popravou se museli dívat, jak bylo sťato 30 jiných křesťanů. Japonský mořeplavec Richard Cocs byl svědkem mučednické smrti 55 katolíků, mezi kterými byly pětileté a šestileté děti. Oběti byly upáleny na hranici v náručí svých matek a volaly: „Ježíši, přijmi naše duše."

Ze všech mučedníků 17. století zná Církev na 3000 jmen. Odhaduje se, že do začátku 18. století zahynulo v Japonsku mučednickou smrtí kolem 200 000 věřících. Obtíž zachovat úplné martyrologium spočívá v tom, že v polovině 17. století zahynuli všichni misionáři, kteří pracovali v zemi kvetoucích višní.

Hrdinství víry vítězí nad nenávistí
Pronásledování křesťanů v Japonsku se vyznačovalo jednak systematičností, jednak obzvláštní krutostí. Pronásledovatelé používali zvláště rafinovanou a krutou torturu, aby křesťany přiměli k odpadu od víry. Byli nejen křižováni a spalováni, ale mučeni také tak, že je ponořili na několik hodin do jam, ze kterých vycházely horké jedovaté páry. Tak byl mučen např. augustinián Bartoloměj Gutierreza. Jeho mučení trvalo téměř rok od prosince 1631 do září 1632. Aby prodloužili jeho mučení, povolávali lékaře, kteří měli vyléčit popáleniny, aby pak byl vystaven novému mučení. 3. září 1632 byl tento misionář upálen na hranici. V roce 1867 je spolu s jinými dvěma sty japonských mučedníků prohlásil Pius IX. za blahoslavené.
Svatý František Xaverský, který zahájil v Japonsku misijní činnost, napsal: Zdá se mi, že nikde nenajdu národ, který by se vyrovnal Japoncům. Tato jeho slova našla zvláštní potvrzení v období dlouhotrvajících pronásledování církve v Japonsku. Očití svědkové potvrzovali neobyčejnou statečnost a dokonce touhu po mučednictví, s jakou obětovali svůj život japonští svědkové víry.

Mezi ukřižovanými katolíky v Nagasaki v roce 1597 byl také 13letý Tomáš Kosaki. Před svou smrtí napsal své matce list na rozloučenou, ve kterém jsou také tato slova: Díky milosti našeho Pána píšu Ti, maminko, tento dopis. Podle rozsudku budeme všichni, i padres, ukřižováni v Nagasaki. Je nás dvacet šest. Prosím, netrap se kvůli otci a kvůli mně, protože Tě budeme čekat v nebi. Kdybys nemohla najít padre, který by Ti udělil poslední pomazání, pamatuj na lítost za hříchy a chraň víru. Pamatuj na nesčetné milosti plynoucí od Pána Ježíše. Když je možno zde na zemi všechno rychle ztratit, i kdyby ses stala žebračkou, prosím Tě, abys neztratila nebeskou slávu. Nezáleží na tom, co řeknou lidé, snášej to všechno s trpělivostí a láskou. Prosím Tě, modli se za nás všechny. A ještě o jedno Tě prosím: ponoř své srdce do lítosti nad hříchy. Pán Bůh ať Tě chrání.
V roce 1862 byl autor těchto slov prohlášen Piem IX. za svatého spolu se svými 25 druhy. Jejich památka se slaví 6. února.

Dějiny mučedníků japonské církve mají i své dramatické příběhy. Jedním, který v 17. století zradil, byl jezuita P. Ferrara. V roce 1634 nevydržel mučení, zřekl se víry a pošlapal kříž. V následujících letech byl svědkem mučednické smrti dalších jezuitských misionářů, kteří přicházeli do Japonska i proto, aby zachránili duši otce Ferrary. V roce 1643 z pověření úřadů předsedal tribunálu, který měl soudit nedávno zatčených pět jezuitských misionářů. Na jeho výzvu, aby se zřekli víry, odpověděl jménem všech otec Rubini: Řekni to zbabělcům, které chceš zahanbit. Doufáme, že máme dost odvahy, abychom zemřeli jako křesťané a kněží. Ta slova na něho zapůsobila jako rána bičem. Utekl ze svého místa. Boží milost ho nakonec v roce 1652 přivedla jako 80letého před soudce v Nagasaki. Když se ho soudce ptal na totožnost, odpověděl: Jsem ten, který zhřešil proti Králi nebe a země. Zradil jsem ho ze strachu před smrtí. Jsem křesťan, jsem jezuita. Po těch slovech byl na 60 hodin ponořen do jámy s jedovatými výpary. Tentokrát vydržel až do konce. (Toto tvrzení je zpochybňováno jako pozdější legenda.)

Jeden z misionářů, který byl svědkem mučednictví křesťanů v Nagasaki v roce 1597, napsal: Udivující ovoce této štědré oběti našich dvaceti šesti mučedníků spočívá v tom, jak křesťané nedávno obrácení, tak ti, kteří už mají zralou víru, byli utvrzeni ve víře a v naději na věčnou spásu. Rozhodli se obětovat svůj život pro Krista. I samotní pohané, kteří byli svědky mučednictví, byli uchváceni radostí těch blahoslavených, kteří trpěli na křížích, i odvahou, s jakou šli vstříc smrti.
Toto hrdinství víry, které převyšovalo krutost pronásledovatelů, nebylo poslední skvělou stránkou dějin japonské církve. Po krutém pronásledování v 17. století sestoupila japonská církev do podzemí. Byla to církev zbavená kněží, a tím všech svátostí s výjimkou křtu. Ten jim ve spojení s ústní katechezí nakonec vystačil. Křesťané, kteří zůstali na živu, setrvávali na modlitbách a čekali na „někoho, kdo přijde z Říma". Autentičnost tohoto svědka měl doložit obrázek Matky Boží.
Období katakomb japonské Církve trvalo téměř 200 let. Na počátku 60. let 19. století skončilo období izolace Japonska od okolního světa. Vraceli se rovněž misionáři (tentokrát se připojili i protestanti). Panoval názor, že bude třeba začít od nuly. Nikdo nevěřil, že by od poloviny 17. století, kdy zahynuli poslední kněží, kteří v Japonsku působili, mohli v této zemi nějací katolíci přetrvat.

V roce 1865 P. Petitjean, francouzský katolický misionář, postavil v Nagasaki malou kapličku. Mnoho dní do ní přicházeli jen kněží. Ale jednoho dne vedle kněze poklekly dvě Japonky. Zeptaly se ho: Máš papeže? Když obdržely kladnou odpověď, položily mu další otázku: Modlíš se k blahoslavené Panně? Když uslyšely souhlas i na tuto otázku, měly ještě jeden dotaz: Jsi ženatý? Když uslyšely zápornou odpověď, řekly: Jsi tedy křesťan jako my.
Někdo z Říma nakonec přijel. Ukázalo se, že v Nagasaki a okolí přetrvalo po celá staletí na 2500 katolíků a v celém Japonsku činil tento počet 50 tisíc osob. Pius IX. byl skutečností přetrvání křesťanské obce v Japonsku i přes kruté pronásledování a dlouhou dobu bez kněží tak dojat, že vyhlásil 17. březen za svátek „Nalezení křesťanů". (Pro srovnání: v komunistickém Rusku byli věřící bez kněží maximálně 70 let.)

http://www.fatym.com/view.php?cisloclanku=2011010098

     V České Třebové byl odhalen a požehnán pomník Nenarozeným dětem, ke kterému mohou putovat rodiče, kteří prožívají bolest i touhu rozloučit se s nenarozeným dítětem, a všichni, kterých se tato bolestná zkušenost dotkla.

     Pomník Nenarozeným dětem se nachází u kaple Panny Marie Pomocné Na Horách u České Třebové. Autorem pomníku je Petr Rejman z Fakulty restaurování Univerzity Pardubice.

     Českotřebovská farnost se inspirovala na Slovensku, kde takových pomníčku je několik. V České republice byl dosud pouze jeden u Třince. Českotřebovský pomník je ztvárněn jako dlaně svírající poupě.

http://hnutiprozivot.cz/zpravy/2590-v-ceske-trebove-odhalen-pomnik-nenarozenym-detem

Gina Dalfonzo, Christianity Today:

- „Nepýtaj sa na mesiac. Máme hviezdy," dýcha Bette Davis oduševnene pozerajúc na Paula Henreida (z filmu Život je cesta - pozn. editora)

- „Majme svoje malé veselé Vianoce", nežne spieva Judy Garland uplakanej Margaret O'Brien.

- „Názov je pre vás, dámy," uškŕňa sa Joan Crawford, tesne predtým ako zmizne z miestnosti, „ale nie je to zvykom vo vysokej spoločnosti... okrem psej búdy."

     Tieto a mnohé iné nesmrteľné scény oceňujú filmový fanúšikovia klasiky, ako napríklad ja. Máme tendenciu pozerať sa na Zlatý vek Hollywoodu ako na čas, ktorý bol elegantnejší a nevinnejší. Čiastočne bol: Slávny a často diskutovaný "kódex produkcie" zmierňoval správanie sa na obrazovke, ktoré mnohých z nás uráža a ženské hviezdy mali podstatnejšie a menej sexuálne role v porovnaní so súčasnosťou.

     Avšak mimo obrazoviek je skutočnosť iná. Podľa nedávneho príbehu vo Vanity Fair, ženské hviezdy ako Davis, Garland a Crawford zaplatili vysokú cenu, aby nám poskytli tieto nezabudnuteľné okamihy.

     „Rovnako ako dnes, v starom Hollywoode, rozhodnutia o ženských telách boli vykonávané podľa mužských záujmov - mocných hláv vo filmovom štúdiu MGM, Paramount Pictures, Warner Bros., a RKO," píše Marcie Bianco a Merryn Johns. A preto, „od samého počiatku amerického filmového priemyslu, potraty boli nevyhnutné na udržiavaniu ženského tela vo svetle reflektorov."

     Tento článok je plný bolestivých príbehov o ženách, ktoré na verejnosti vystupovali ako silné a že majú veci pod kontrolou, ale v súkromnom živote boli pod tlakom alebo dokonca donútené potratiť svoje deti. (Je potrebné poznamenať, že vtedy, tak ako aj teraz, klebeta v Hollywoode nebola vždy hodnoverná alebo z dobrého zdroja, ale väčšina týchto príbehov bola rozpovedaná samotnými herečkami. Každý v tom bol zahrnutý - muži, ktorí chceli behať za dievčatami bez toho, aby sa potom museli vysporiadať s následkami, ľudia, ktorí dávali veci do poriadku boli platení za ututlanie škandálov a niekedy dokonca vlastné matky hviezd.

     Vydaté hviezdy niekedy čelili takému istému tlaku ako slobodné hviezdy. Matka Judy Garland dohodla prvý potrat pre dcéru počas jej manželstva s vedúcim kapely Davidom Roseom. Vonkajší dojem bol všetko dokonca aj pre vydaté ženy a dieťa by mohlo zmariť tento imidž. Očakávania boli vysoké a často protichodné, takže žiadne ženy by sa s nimi nemohli stretnúť: Súčasne museli byť prístupné a vzdelané, silné a pôvabné, zvodné a „cudné". Iróniou je, že „časť o morálke" v zmluvách filmových štúdií - ktoré boli napísané s účelom propagácie dobrého mena a kvôli vyhnutiu sa škandálu - vytvárali problémy a nátlaky boli horšie.

     K tomu všetkému dieťa znamenalo v blízkej budúcnosti menej času na prácu a v ďalekej budúcnosti rozdelenú lojalitu. Na konci, „zbavenie sa problému", ako povedal jeden šéf filmového štúdia, bolo jasné riešenie. Takže deti boli obetované.

     A ich matky trpeli - nie len kvôli potratom, ale kvôli ľahostajnosti a chýbajúcej podpory, ktorej čelili. Potraty pani Garland „ju prenasledovali" celý život a prispeli k jej zostupu, ktorý viedol k predávkovaniu sa drogami a následne k smrti vo veku 47 rokov. Ďalšia herečka, Lupe Velez, radšej spáchala samovraždu ako keby mala podstúpiť potrat. Ostatné boli inak ovplyvnené. Davis potom, čo mala neskoršie deti „bola hrdá na to, že po potratoch ešte stále mohla mať dieťa počas kariéry, pretože jej matka stále trvala na tom, že nedokáže mať oboje." Ale či sa zrútili alebo prežili, všetky trpeli.

     Je ťažké sa vysporiadať s touto pravdou - je ťažké si uvedomiť, že v zákulísi filmov, ktoré tvorili našu kultúru a dokonca naše životy, pokračovala taká špina a peklo. Hollywood sa narodil v čase rýchlych sociálnych zmien, kde obe pohlavia dosiahli neslýchané rozmery sily a slobody, no s týmto prišlo aj pokušenie. Ale aj tak to nemalo byť takýmto spôsobom. Možno s menším pôžitkárstvom, menším pokrytectvom a s menším posadnutím dokonalosti, všetko by mohlo byť inak. Možno keby ľudia kládli väčší dôraz na život a rodinu, keby sexuálna dvojitá norma nebola ženám dovolená a neboli by potrestané, zatiaľ čo muži zvíťazia. Takýto príbeh by mohol mať šťastný koniec.

     Nikdy to nezistíme. Ako C. S. Lewis napísal v Perelandre, "Čokoľvek urobíš, [Boh] to obráti na dobré. Nemal pre teba pripravené dobro, ak ty si ho nepočúvol." Môžeme poznať dobro v našom kultúrnm dedičstve - napríklad skvelé filmy, ktoré nám ich môžu odovzdať - ale je dôležité, že takisto zistíme a pocítime ľútosť k tomu, čo sme stratili.

     Najtragickejšia časťo tohto príbehu je, že ľudia si z tejto skúsenosti vezmú k srdcu len málo. Novinári z Vanity Fair sú chvályhodne pohoršení o kultúre nútených potratov v Starom Hollywoode a napriek tomu stále hovoria hlúpe komentáre o týchto „patriarchálnych" typov súčasnosti, ktorý sa snažia uchrániť ženu pred potratom - ako keby sa tento starý problém úplne vytratil. Ako Mona Charen zdôrazňuje v The Weekly Standard, dokonca aj v týchto tolerantnejších, „liberálnejších" dňoch, ženy sú často obeťami mužského nátlaku, len aby podstúpili prerušenie tehotenstva. Feministky, ktoré sú citlivé na mužský nátlak na ženy v akejkoľvek záležitosti, v tomto prípade odvrácajú pohľad.

***

     V ktoromkoľvek období, za akýchkoľvek okolností, potrat je obetovanie dieťaťa. A či sa rozhodujú slobodne - alebo ako často - pod tlakom, matky trpia. (Otcovia takisto trpia, hoci ich bolesť je často prehliadaná.) Ak by mal príbeh zo starého Hollywoodu niečo v nás zanechať, malo by to byť toto: Kultúra pôžitkárstva vedie priamo ku kultúre smrti. Eventuálne, keď budeme dbať na láskavosť, milosť a úprimnosť, keď budú ľudia uprednostnení pred publicitou a keď spoločnosť podporí matky a deti namiesto toho, že sú „na ceste" a keď nájdeme kultúru života, vtedy muži, ženy a deti si spolu budú nažívať v dobrote Božieho kráľovstva.

http://www.lifenews.sk/content/star%C3%A9-tajomstvo-hollywoodu-o-potratoch

Přeji všem všem přátelům a známým, uživatelům csfd požehnané, milostiplné svátky Božího narození.