GMVajgl

Bo Burnham je kreativní génius. Píše a zpívá písničky, což je sice věc stará, ale dělá to vesměs originálně a neotřele. Je to zřejmě velmi citlivý člověk. Bohužel se ve svých textech dotýká i politiky. Je to zřejmě extrémní levičák: Sype si popel na hlavu za rasismus (white guilt), nadává na kapitalismus (private property is theft), mluví o třídním boji (class conflict), dělí svět na ty zlé a na ty utlačované (world is built on blood). Sám sebe usvědčuje z pokrytectví, když kritizuje lidi, kteří se vyjadřují k veřejným věcem. Je to trochu narcis, trochu klaun. Jeho tvorba je někdy intimní, někdy manická, někdy depresivní, někdy trochu víc gay, než bych chtěl. Někdy nastavuje zrcadlo společnosti, někdy sám sobě a vrhá se po hlavě do neznámého. Jeho tvorba je někdy brilantní a někdy nesnesitelná.

Tenhle seriál je úplná lekce v politickém double-speaku. Oproti čestnému a naivnímu "ministrovi" je "premiér" uzrálejší, ostřejší, cyničtější a shnilejší. Je vidět, že se na něm podepsaly léta politiky a zkompromitovaly jeho morálku. Vynikající práci odvedli scénaristé, kteří opět nabídli přesvědčivé vysvětlení dynamiky vztahů ve vyšších kruzích vlády. Skutečnost se od jejich verze nebude moc lišit ani dnes. Je pozoruhodné, že tento seriál produkovalo veřejnoprávní BBC - všechna čest.

Už v 16.století se vědělo, že proti kurdějím pomáhá vitamin c - přesto britské a americké námořnictvo zavedlo citrusy jako povinnou výbavu lodí až v 18. respektive 19. století - a mezitím zemřely 2 miliony námořníků. Stejně tak i dnes víme, že socialismus nefunguje a přesto se o něj pořád pokoušíme. Tenhle film dost uvěřitelně a odpudivě popisuje prvky socialismu - všudypřítomná opakující se propaganda, snaha přeprogramovat člověka, rozbitá rodina, cynismus, rozmrzelost a únik ke drogám - chlastu a kouření. Na pozadí té smutné šedi, udržovací války a lží působí ty střípky lidskosti, láska, říkanky, barvy, příroda - velmi jasně. Jak by vůbec mohlo to centrálně řízené top-down zlo zvítězit nad volným bottom-up dobrem? Bohužel Orwell se rozhodl ve svém příběhu tu květoucí rostlinku brutálně zadupat a i film naprosto sadisticky divákovi servíruje úmorně dlouhou sekvenci mučení a mytí mozku.

Velmi stručný, jednoduchý film, který se ovšem svými přehnanými vzory hluboce dotýká běžné lidskosti. Hlavní hrdina prochází velmi naivně zjednodušeným, avšak převratným osobním vývojem - od toxického egocentrismu přes sebereflexi k altruismu. Protagonistka zas odráží snad jakýsi ideál ruské uťápnuté ženskosti. I ostatní postavy jsou až téměř dokonalé archetypy. Je to celé přehnané, ale přitom takové nadčasově dojímavě lidské - viz Nastěnky žert o medvědí kůži na Ivanově tváři. Dokonce tu není ani žádná do očí bijící propaganda (jako že by baba jaga nosila cylindr, frak a monokl). K tomu osobitá hudba, písně, které zlidověly, krásný český překlad.

Narcismus je vlastnost, která vede k soutěživosti, manipulacím a lžím. Skupinový (kolektivní) narcismus vede k fašismu. Narcismus brání komunikaci a vzájemnému pochopení mezi lidmi, roztáčí kola konzumu, rozpoutává války. Je nám všem vlastní, máme k němu všichni sklony a je na každém z nás, aby se s ním vypořádal. Tenhle seriál narcismus glorifikuje.

Dvě a půl hodiny perverze. Mnoho hluchých a nudných chvil mezi nekonečnými sebevraždami.

Rád bych nad tímto filmem z nostalgie a z tragického nedostatku podobných filmů v současnosti přimhouřil oči. Film vybočuje z řady a dává divákovi mnoho příležitostí k pobavení dokonce i během závěrečných titulků. Ale zas tak skvělý (jak říká popis zde na čsfd) film to není. Příběh, který zde slouží jen jako věšák pro žerty, je převzatý, je naštěstí stručný a krátký, ale i přesto nastavovaný zdlouhavými scénami (píseň only you, stíhačkové dogfighty). Některé gagy jsou zlaté, ale podstatná část je typu slapstick - tedy rána do hlavy či jiných citlivých částí, což se brzy ohraje. Český dabing je zvláštní až odfláknutý a český překlad názvu filmu ukazuje na nepochopení českého distributora.

Nebudeme se tvářit, že to je objektivní reportáž. Matt Walsh je konzervativec a klade nepříjemné otázky. Čest těm progresivistům, kteří "měli koule" se s ním setkat a v dobré víře zkusit diskutovat. Ona ta první polovina je spíše jen otevřená a stydlivá / uhýbavá diskuse. V druhé polovině se začne pořádně odkrývat původ hniloby a nemoci západní kultury. O "výzkumu" Alfreda Kinseyho a Johna Moneyho s jeho dvojčaty Reimerovými by se mělo vědět. Ano, je to tak sestříháno a podmalováno hudbou, že asi každý divák dojde ke stejnému závěru. Diskuse s africkými domorodci už vázne a když na scénu přjde Jordan Peterson, tak končí prdel a poslední zbytky nerozhodnosti dostanou otcovských pár facek opřených o tvrdá fakta. Díky za tento dokument, je dokonalou protilátkou na západní mediální bullshit.

Film, na který odkazuje seriál Friends (seriál) (1994) jako na tak nudný film, že jednu vedlejší ženskou postavu nenávratná ztráta času stráveného jeho sledováním žene a motivuje k plnému až podvodnému žití ve stylu YOLO. Něco na tom je - film trvá přes 2 hodiny a nemá žádnou jednu výraznou příběhovou linku kromě "CARPE DIEM", a ani ti jeho protagonisté se podle tohoto hesla neřídí. Zajímavé je srovnání s filmem The Wave (TV film) (1981) a jeho remaku Die Welle (2008), kde také oblíbený učitel učí své žáky o konformitě a volnomyšlenkářství, i když trochu jiným způsobem. Tohle je takový jemný film, který představuje svět 60.let USA jako puritánskou, zkostnatělou, tyranskou, do-očí-si-lhající společnost (nemůžu potvrdit, ani vyvrátit - nebyl jsem tam), se kterou vedou protagonisté, dospívající chlapci, boj - avšak boj plný kompromisů.

Seriál, který staví na jednoduchém a geniálním nápadu plném konstrastů - extrémně pragmatický a schopný ale extrémně pesimistický a zahořklý věděc vs jeho optimistický avšak naivní a neschopný vnuk. Je to sitcom, jehož každá epizoda začíná a končí víceméně na stejném místě, ale zároveň příběh některých dílů má spád, jehož nepředvídatelnost posouvá hranice očekávání a překonává předchozí díly - což je extrémně zábavné a poutavé. Tvůrci při tvorbě překonávají vnitřní a vnější hranice a jejich improvizace, která se (asi?) obvykle odehrává v nějaké zasedačce, v některých epizodách (rixty minutes a interdimensional cable 2) "vystupuje na povrch" a odehrává se "naživo". Takový výkon se samozřejmě nedá udržet dlouhodobě. Nelze pořád naplňovat to "očekávání o překonávání očekávání". A tak někdy mezi 3 a 4. sérií už ten seriál nenabízí nic nového, pouze to samé pořád dokola a ve stále extrémnějším provedení. Příběh se někdy zabývá zbytečným "co kdyby", některé díly (auto erotic assimilation) doslova smrdí levicovou politickou agitací a pokleslou morálkou. To, co bylo nové, napínavé, nezvyklé a provokativní tím být přestalo - možná ve snaze zalíbit se většímu publiku. Jako tolik jiných seriálů i Rick a Morty pokračuje dávno za bodem, kdy měl skončit.