Bivoy

Po dlouhé době film, který mě nepřestával překvapovat a který se úspěšně vyhýbá předvídatelným filmovým klišé. Frances McDormand dokáže u diváka vzbudit sympatie ke své postavě, která vlastně není moc obdivuhodná - pije, mluví sprostě, jako matka dost selhává a jen málokdy je schopná projevit vůči ostatním trochu empatie. I tak jí ale fandíme a doufáme, že to s ní nedopadne úplně špatně. Film jako takový je neskutečně zábavný, plný absurdního humoru a podkreslený skvělou hudbou.

Velkou většinu toho, co uvidíte v tomhle filmu, jste nejspíš už dřív viděli v nějakém jiném. Ale Cheyenna (perfektně zahraného Seanem Pennem) jste asi ještě neviděli. Cheyenne je možná o něco více ztracený než většina z nás, ale má tu výhodu, že se to nebojí přiznat. A Cheyenne proměňuje všechny obyčejné věci, s nimiž se setkává, ve zvláštní a neobyčejné a naopak. Nabízí nám úplně novou, zčásti zvrácenou a zčásti osvěžující perspektivu. A činí tak za doprovodu výborné hudby a z pohledu skvělé, často kroužící a poskakující kamery.

Konečně jsem zhlédla tento úžasný film a doplnila si tak velkou mezeru ve filmovém vzdělání... A byla jsem nadšená! Málokterý z českých filmů je tak plný vášně, citu, dramatičnosti a krásy! Příběh o sváru mezi věrností Bohu a řádu a láskou k ženě a touhou žít obyčejný a svobodný život, je na jedné straně lemován včelami a stromy v květu zalitými sluncem a na straně druhé obklopen studeným mořem. Ale co je nejdůležitější: v tomto filmu nic nepřebývá. Vše se vejde do úsporných gest, která společně vytváří velice ucelené dílo. Skvělé herecké výkony, z nichž vyniká především ten Čepkův nebo ve vedlejší roli Somrův, jako by ještě vynikaly tím zvláštním střihem, díky němuž vždy vidíme nejprve člověka, ke kterému někdo mluví, a až pak toho, kdo pronáší slova. Máme tak možnost rovnou pozorovat účinek, který slova mají na toho, komu jsou určena. Zkrátka, jeden z vrcholných filmů české kinematografie.

Výborný film, ve kterém naprosto exceluje Bohdalová coby manželka odposlouchávaného funkcionáře. Její dialogy s Brzobohatým jsou na jednu stránu vážné, ale na druhou plné vtipu, takže slovo "drama" tak úplně nevystihuje žánr filmu, který má chvílemi blízko k tragikomedii až komedii a chvílemi se podobá spíš thrilleru. Ze scény, ve které Bohdalová do jisté míry vtipně "zakazuje" Uchu poslouchat v určitých místnostech, člověku až mrazí v zádech, když si uvědomí, že vlastně jde o (dosti zoufalé) gesto odporu. Atmosféru filmu silně umocňuje zajímavá kamera a neustálé návraty do minulosti, ve které manželé hledají náznaky toho, zda a kvůli čemu upadli v nemilost režimu.

Film, do kterého se budete muset ponořit víc, než do kteréhokoliv jiného současného filmu. Beze slov je člověk nucen mnohem víc vnímat obraz a ten je zde dokonalý... A opravdu se nejedná o nostalgické napodobování starých časů - prvky z období němého filmu jsou tu posunuty někam dál - kamera je dynamičtější, gesta herců umírněnější... Do takové podoby by se dnes asi vyvinul film, pokud by k němu nebyl býval přidán zvuk a barva. A ty části, kdy najednou uslyšíme zvuk jako by nás probouzely ze sna a připomínaly nám, že celá ta "němost" je jen iluze. Celý tento odvážný počin je vyšperkován skvělou hudbou a neuvěřitelným výkonem Jeana Dujardina (ta jeho mimika!).

Nemám ráda Harrisona Forda, ale tahle role mu sedla. A Tommy Lee Jones zahrál postavu policisty posedlého "spravedlností" naprosto dokonale... skoro jako by z oka vypadl Javertovi z Bídníků... teda, až na ten konec.

Jeden z nejkrásnějších příběhů, jaké znám, velice citlivě převědený na plátno, je pro mě obrovskou inspirací stejně jako písně Eddieho Veddera. Chris, alespoň tak, jak ho ztvárnil Emile Hirsch pod vedením Seana Penna, byl úžasnou osobností. 22 let už mám za sebou, ale přesto k němu musím stále obdivně vzhlížet protože se dokázal vzbouřit proti všemu a všem a vydal se hledat pravdu na vlastní pěst.

Na můj vkus trošku moc upovídané. V mnoha až samoúčelných konverzacích (neustále se někdo s někým chodí "projít" a musí si s ním "promluvit" a podobně) je vždy všechno vysloveno a do detailů rozebráno. A přitom by vše působilo mnohem přirozeněji, kdyby alespoň něco zůstávalo nevyřčeno. Přece by stačilo jen ukázat Sarah jako rezignovanou ženu v domácnosti a postavit vedle ní její dceru hledající svoji první lásku a své místo v životě a bez nějakého vysvětlování by muselo být jasné, že se ty dvě zrovna moc neshodnou. Jinak - když pominu klasickou přemoudřelou americkou holčičku - bylo herecké obsazení skvělé. Především vztah mezi Carterem a jeho babičkou byl velmi uvěřitelný - byl vtipný a přesto nesklouzával k pustému zesměšňování staré ženy. Takže zůstávám na klasických ***

Van Gogh byl nesmírně pilný malíř a v Auvers maloval více než jeden obraz za každý den. Z tohoto filmu mám ale pocit, že Vincent jen chodil za ženskýma a pil. Malování, jímž by mělo být prodchnuto vše, zde nějak ustupuje do pozadí. Kromě toho bohužel Jacques Dutronc nevypadá tak, jak se Vincent zachytil na autoportrétech - chybí mu ono vangoghovské čelo. Filmová adaptace Žízně po životě tak z mého pohledu i nadále zůstává nepřekonána.

I přes všechny pochvalné komentáře, které jsem si tu přečetla, jsem nevěřila, že by mě tento stařičký snímek mohl tak nadchnout. Jak je možné, že tomu nic nechybí? Je to srozumitelné, napínavé, má to zápletku a odehrává se to v různých prostředích včetně vagónů jedoucího vlaku. Zvuk tady jaksi není ani potřeba. Přehrála jsem si celý ten filmeček několikrát dokola a pořád jsem měla chuť se na něj dívat znovu a znovu. U kolika dnešních filmů se to člověku stane?