RasputincZ

Ouch. Tak tohle bolelo. Ajův remake jsem si užíval do sytosti, ale tohle je film, který nemá v kinodistribuci co dělat. Pochopil bych to jako céčkovou srandu na dvd spojené s alkoholem, ale v kině a ještě v naprosto sračkovém 3d je hřích. Ke zhlédnutí jen na vlastní nebezpečí.

Vážně mě mrzí, že mnou nejočekávanější film musím takhle zdrbnout, ale po první projekci Promethea považuji za fail, senilní úlet průkopníka a mistra žánru a především naprosto nekonzistentní film, který dojel na naprosto kreténský scénář. Řemeslně precizní jak u Scotta bývá zvykem, první polovina epická, atmosférická chystající něco výjímečného. Škoda, že se vše v druhé části zničí. Netvrdím, že se postavy v předchozích filmech o Vetřelci chovali kdovíjak vychytrale, ale tak hloupé ovečky čekající na svojí popravu jsem v žádném dílu Vetřelce ještě neviděl. Film místy vůbec nedává smysl, spoustu odpovědí vůbec neposkytne a nebýt fanboywebů, kde už se jim podařilo některé otázky zodpovědět, možná bych o příběhu neměl jasno vůbec. Moc rád bych názor na Promethea změnil, ale obávám se, že dokud neuvidím director's cut, zůstanu u 2* a obrovského zklamání na začátek letní sezony. P.S.: Michael Fassbender svým chladným a odtažitým hereckým výkonem opět přesvědčil, že je schopný zahrát snad kohokoliv.

Fail. Balagueró u trojky citelně chybí. Jednička byla zjevením, dvojka příjemným ujištěním, že se nejednalo o čirý a nenapodobitelný zázrak a trojka průserem. Plaza s Balaguérem stvořili úžasnou sérii, kterou ted svojí impotencí a neschopností Plaza pohřbívá. Kouzlo série z třetího dílu naprosto vyprchalo(klaustrofobická atmosféra, pomalé stupnování strachu a paniky jednotlivých lehce načrtnutých postav apod.), nastoupil Plazův oplzlý černý humor a relativně dobré gore momenty, které ale horor neutáhnou. Aspon né horor kvalit předchozích dílů REC. Jednu hvězdu za Leticii Doleru a výbornou scénu s Atůnem (jeho palec nahoru mě rozesmál na několik desítek minut) druhou za těch pár obstojných gore scén. Velké zklamání. Pevně doufám, že Balagueró sérii opět vrátí do červených čísel!

Tentokrát si to už neodpustím. Nejnovější Resident Evil je totální píčovina. Anderson je kokot, který si dal za úkol zpitvořit a zničit jednu z nejkultovnějších her všech dob v čele se svojí paničkou Millou Jovovich. Úpadek od velmi solidního třetího dílu ke kokotské čtyřce byl šokující, ale film měl stále aspon náznak příběhu a nějak se vyvíjel. To se ovšem stěží dá říct o posledním dílu, který kraluje v akčních sekvencích, které by byly retardované i na dnešní počítačové hry, do toho kouzelník Anderson přidává šroubované dialogy, které můžou rozbrečet nebo rozesmát zoufalstvím. Never more. Moc bych si přál, aby Anderson dostal přes prsty a v životě už na kameru nesáhnul. P.S.: Chytřejší dialogy a zajímavější scénář mají i pornovidea na brazzers.com lístek na film si může koupit jedině sebevrah nebo skalní, opravdu skalní fanoušek série.

V Bruggách mě bavili víc. Drželo se to v žánrových konvencích, šokovalo explicitním násilím, skvěle napsanými charaktery a podmanivostí Brugg, ale v Sedmi psychopatech se McDonagh už moc utrhl z řetězu. Chápu, že to někomu bude vyhovovat a chytrým využitím Farrela jako zprostředkovatele fiktivního i reálného příběhu snímku mu vše projde. První polovina je nadupaná a zábavná k prasknutí, Rockwell s Walkenem hláškují a Farrel předvádí své hysterické grimasy. Škoda, že se v druhé části zvážní. Jedna z nejlepších komedií roku s pořádnou dávkou originality, ale Bruggy zůstaly nepřekonány.

Nepříjemná podívaná. Musím se přiznat, že jsem na film nešel střízlivý, a proto je můj výsledný dojem asi silně subjektivní, ale to nic nemění na tom, že jsem letos lepší horor zatím neviděl. Derrickson pomalu buduje atmosféru, nahrávky vražd ve spojení se zvráceným soundtrackem aspon mírně rozhodí i nejodolnějšího diváka. Od REC jsem neviděl horor, který by ve mně během projekce vzbudil snad všechny druhy strachu a hrůzy. Velká pecka! P.S.: SInister mi zanechal šrámy na duši.

Trailer vypadal lákavě, ale nakonec převládá spíš trpké zklamání. Elizabeth Olsen je nádherná a na rozdíl od svých starších sester i schopná herečka. Radnorova inspirace tvorbou Woodyho Allena je očividná, a to především snímku Manhattan. Bohužel se Radnor po scénáristické stránce k Allenovi zatím ani nepřiblížil. Jeho hlavní postava – on sám je celý film podobně zmatená a nerozhodná jako jeho Ted Mosby v How I met your mother. Zajímavá, ale dle mého názoru ve výsledku negativní, je Radnorova snaha o věnování se většímu počtu vedlejších postav. Myslel jsem si, že bude pro film stěžejní romantická linie kolem Jesseho a mladé Zibby. Nikoliv. Radnor tak věnuje přehršle prostoru pro bývalého univerzitního profesora, který se nemůže vyrovnat s důchodem nebo mladého studenta, který trpí úzkostmi a několikrát se již ve škole zhroutil. Jesse (Radnor) tak symbolizuje jakéhosi rádce, který se snaží z pozice pozorovatele všem neštastníkům pomoct a poradit. Přitom právě jeho postava potřebuje rady více než kdokoli jiný. Jen pro příště radši ne od eko verze Zaca Effrona...

Takhle to dopadá, když si člověk stojící za literární předlohou rozhodne napsat scénář a film si ohlídat i jako režisér. Perks of Being a Wallflower využívají osvědčené motivy teen filmů (hlavní postava - looser, introvert, ovšem zde z celkem pochopitelných důvodů, touha být spisovatelem, učitel angličtiny jakožto velký sympaták (také nic nového pod sluncem), do toho opět přidaná všudypřítomná marihuana a homosexualita. První polovina skutečně spíš přidává na pocitu, že půjde o další dětinsky naivní film, který má dojmout, ale spíše otráví (častý problém podobných snímků), ale tentokrát se nejedná o stejný případ. Film stojí především na dvou pilířích, které jsou dle mého názoru klíčové pro úspěch jakéhokoliv filmu, a to scénáři a kvalitních hercích (zde obzvlášt mladých). Ezra Miller srší charismatem a sebevědomím a jsem si zatraceně jistý, že o sobě po skvělé, Měli bychom si promluvit o Kevinovi a ted Perks of Being a Wallflower, dá ještě hodně vědět. Skvělý hudební výběr a nádherný, skutečně nádherný, upřímný, citlivý a dojemný závěr. Romantický film pro náctileté s existencionálním a psychologickým přesahem, u kterého se nebudete cítit trapně. Existuje. Rozhodně stojí za zkouknutí!

Aneb jak Jeremy Irons stylově ukradl celý film pro sebe a naprosto zaslouženě...

Určitou poezii úzce spojenou se stářím a vzpomínáním to v sobě mělo, pár scén je hodno zapamatování (rozestlání postele, vlas), a to především díky parádnímu hudebnímu podkresu, který ve spojení s hercem Lou Castelem vytváří místy slušně dusivou atmosféru. Hlavní kámen úrazu je pak dcera hlavního protagonisty, která je hysterická a aspon pro mě nesmírně NEuvěřitelná. Nakonec jsem nebyl schopen proniknout do duše hlavního hrdiny, a to především z důvodu mizerného scénáře manželky režiséra. Jednotlivé komplikované (podle náznaku scénáře) rodinné vztahy ve filmu nebyly pevně uchopeny a vysvětleny, takže divák jen 80 minut bloumá po plátně bez větší možnosti soucítění s hlavním hrdinou. [MFF KV 2012]