Trustme

Nejsem moc seriálový divák a humbuk okolo Game of Thrones mě nechával ledově chladným po několik let. Zima se blíží a já si řekl, že nastal čas během dlouhých večerů odhodlat se ke zhlédnutí seriálu bez čekání na další série a před tou finální osmou všech sedm dát po kupě, což se ukázalo jako velká výhoda pro mojí chabou paměť a orientaci v postavách. Neboť tolik jmen, postav, rodinných vazeb, panovníků, bojovníků, bastardů a děvek jsem nebyl schopen naráz pojmout. Ze spaní jsem blouznil a vykřikoval jména: Lannister! Baratheon! Targaryen! Produkce HBO seriálů již párkrát dokázala, že umí dát násilí, krev a tabu do své tvorby a tady se toho nebála stoprocentně. První řady seriálu srší nespoutanou anarchií ve všech možných šokantnostech, které soudobý mainstreamový divák nezná, díky něžné cenzuře, feministickým kladivům čarodějnic a nové době. Zde vládne morbidní středověk a tvůrci ho dokonale kacířsky vypouští plnými proudy. Ač je toto dílo z rodu fantasy, je dějepisně a zeměpisně šmrncnuté reálnou dávnou dobou a nebýt jistých magických prvků a stvoření šlo by o historické drama. Zhruba od páté série pozvolna začíná mizet nahota, ultra násilí, mrtvé děti a hlavně podání žen jako otrokyň mužů a jejich ponižování. Pravděpodobně zásah novodobějších změn ve světě a zákonech. Nicméně, to co činí tento seriál toliko unikátní je právě vykreslení "středověku" jako doby, kde muž byl samec, dobyvatel, šovinista, zabiják, kacíř, rytíř, hrdina, prase, zbabělec a žena byla samice, divoká, loajální, ponižovaná, intrikánka, mstitelka, mučednice, panovnice, otrokyně, znásilněná, těhotná a neustále souložená. Tedy charakteristika, která je dnes již u pánů a dam nemoderní. Tady to naopak svobodně cáká ten testosteron, tedy pokud některá z postav není eunuch, homosexuál či s useknutým nádobíčkem. A ženám zde sluší být tím, co je od pradávna baví a to včetně být za vládkyni, bojovnici, pokořitelku. K postavám se tu hledá divácký lajk těžko. De facto každá je stvořená tak, že mění své charakterové rysy, kdy z negativní je pozvolna vcelku sympaťák a ze sympaťáka useklá hlava. Úmrtnost postav je zde vysoká, což je dáno tím, že jich je moc a je třeba trestat. To opět spatřuji jako bravurní benefit, když je divák zaskočen úmrtím klidně i hlavní postavy. Vyloženě oblíbenou postavu nemám, ale pokud bych měl dát k dobru tak tedy: cynický bonviván Tyrion Lannister, vulgární bijec se smyslem pro spravedlnost Sandor „Ohař“ Clegane, čestná, oddaná, upřimná Brienne z Tarthu, nejskromnější nosič u kterého jsem plakal - Hodor, rytířský Old Shatterhand - Ser Jorah Mormont, Arya Stark a její cesta za pomstou, Draci a jejich marxistická Daenerys Targaryen. Game of Thrones je monstózním, unikátním, výpravným a nestandardním eposem o rozloze světadílu a ve svém žánru mu konkuruje jen Tolkien.

Šachy jsou prý nejnudnější a nejméně akční sport a ke všemu s představou vizáže typickou pro šachistu, jímž je obrýlený hubený nudný muž s ulízaným účesem a mrtvolným zrakem. Tevis, Frank a Scott to napravili a stvořili nejuhrančivější šachovou partii jaká kdy o této hře byla zahrána. Museli ovšem řádně zabrat, aby čtenář, ale hlavně divák přisednul k seriálu o hře v šach. Seriál musel totiž oslovit jak mladší generace, tak diváky, co maximálně tuší, že to je ta divná černobílá hra. Příběh byl vsazen do období šedesátých let, které je mnohem těžší přesněji a detailně zobrazit pro svoji rozmanitost, než strohý středověk. Šedesátá léta jsou boomem ve stylu, designu, účesech, oblečení, autech, spotřebičích, společnosti. A mnoho fanoušků má tyto retro léta načtený i víc z jiných filmů. Tvůrci se tedy rozhodli okouzlit diváka nekompromisní dobovou stylizací jaká pravděpodobně jen tak nebude překonána. V první řadě to jsou kostýmky Beth, které jsou takřka v každém přestřihu jiné! Tím jak vydělává za výhry víc a víc peněz, tak jsou její šaty salónovější. Celý seriál je v podstatě komplexní katalog dobové módy a věřím, že tak jak holky začly nosit ve své době šaty podle Audrey Hepburn z jejich filmů, tak i ty dnešní se inspirovaly výborným vkusem šachistky Beth (a hlavně kostýmních návrhářů). Takže divák u seriálu o šachách má obrovský bonus být unesen do nejúžasnější doby. Teď se musí diváka ještě získat příběhem, hlavní postavou. Příběh je sice o šachistce, což je jistě lepší než o šachistovi, ale je třeba, aby holka byla taková jiná, divná, tajemná a protože je to šachistka, tak i geniální. A postava Beth je opravdu geniální! Nevzpomínám si, kdy jsem byl úplně paf z takto napsané role a takto zahrané postavy. Beth Harmonová je prostě bez výjimky natolik charismatickou, dojemnou, uvěřitelnou, lidskou, ženskou, sveřepou, křehkou, ledovou bílou královnou, že pokud by nehrála šachy, tak by nebyla tak sexy. Největším trumfem The Queen's Gambit je Anya Josephine Marie Taylor-Joy. Přiznám se, že mám úchylku na krásné ženské oči. A možná i většina hereček je díky nadprůměrné okatosti právě proto mými nejoblíbenějšími herečkami. Anya mě zcela uhranula a taky to byl důvod konečně si pustit seriál o šachách, takže se to tvůrcům fakt povedlo - dostat lidi k seriálu o holce, co hraje docela dobře šachy. Kamera se zde přímo mazlí s její tváří, pohledem, pohybem. Psychologie její osobnosti, osobitosti, jemné nuance a řeč těla (vyhrává-li partii má ruce šibalsky pod bradou, je-li v úzkých drží se za krk). Procházení životní etapou, kdy zná veškeré šachové strategie, ale neví si rady se svým dívčím tělem až po finální pokoření svého vlastního gambitu. The Queen's Gambit je mistrovským dílem, které mě donutilo k slzám a překopat svůj Top Hereček za celou dekádu.

Kombinace Zla a Dobra, chudých a bohatých, násilí a láskyplnosti, touha a promarnění. Seriál, který učebnicově představuje, jak stvořit kultovní dílo a fanouškovskou základnu. Symboly, čísla, barvy, styl, scény, oblečení, hudba a hlavně nevinné hry u kterých při prohře umřete. Z počátku jako divák trochu lamentujete, že tohle je takové asijsky bizarní a teatrální, leč po pár dílech budete děkovat Jižní Korei, že to není americké. Dlouho jsem váhal s hodnocením. Většina seriálů má tendenci začít skvěle a končit jako slabota a nuda. Zde je tomu naopak a díly kulminují až do (ne)očekávaného finále. Nápaditost, režie a emočnost je to proč bude Hra na oliheň citována, kopírována, parodována a obdivována. A kukly s geometrickými tvary na nějakou chvíli obsadí svět internetových meme obrázků, gifů a profilovek. Pilířem seriálu jsou hry a protože se u nich umře, je to onen osvědčený recept na divákovu tužbu po krvi a hrách a kdo přežije. Tady ale budete překvapivě u většiny her emočně rozrušení a směrem k finále už vás tvůrci regulérně přinutí si víc a víc utírat slzy. Jak už to bývá, dobrý seriál je tak dobrý, jak divákovi sedne děj, postavy, vývoj a nějaké symbolické a životní myšlenky, co by ve filmu díky kratší stopáži  nezanechaly tolik stopy v srdíčku a sžití s postavami je u seriálu časově robustnější. Jelikož Squid Game dokázala být i hrou s divákem, člověkem a přilákala povrchně spoustu lidí na seriál - "tam, kde se střílí do lidí v teplákových soupravách s čísly" - aby ve výsledku po zhlédnutí se ta společnost paradoxně třeba trošku napravila, zamyslela, tak tenhle hit roku 2021 podpořím nejvyšším hodnocením.

Motto: Cvičí celá rodina! Unikátní počin uchopit pubertálně-naivní historickou předlohu o mládeži hledající ideály v karate umění za pomoci svých senseiů a aktualizovat filmovou trilogii z pohledu hlavních představitelů, co by se asi mohlo dít, kdyby se z těch kluků stali fotři. Spoustu diváků může odradit fakt, že Karate Kid byl opravdu taková dětská variace na Rockyho a nějakých pořádných fightů jsme se nedočkali. Vzhlíželi jsme spíše ke Karate Tygrům nebo Krvavým sportům. Myšlenka, kdy se z outsidera, šikanovaného stane karatista, bojovník, mstitel a ochránce, co pokoří ty zlí, tak to bude vždy moje oblíbené téma. Na tomhle tématu je také z velké části vystavěno Cobra Kai. Unikátnost tohoto seriálového eposu spočívá ve shromáždění většiny původních herců a tím naprosto emočně - nostalgicky rozsekat diváka pamětníka. Přitom zachovat původní charakteristiku postav (i když k nějakému mentálnímu rozvoji a proměnám dojde) a opět dát i mladým divákům až kultovní dílo s příběhem o zrodu karatisty z utlačovaného školáka. Seriál má tedy linii vhodnou pro mládež a i tu dospěláckou, obě jsou však velmi dobře propojené a nenudící. Postav je opravdu velmi hodně, ale na každou je napsán výtečný charakter. Díky seriálovému principu si tak divák zvyká na všechny a začíná jim fandit, žije s nimi. Mladí postupně jak jde čas a přibývají další série, tak rostou, mají víc svalů, někdo zhubne, jiná přibere a začínáte jim i to karate věřit. Souboje jsou takové americké karate, tedy nelze očekávat nějaké vrcholné kumite, spíše opakující kata sestavy. Což je v pořádku, neboť bylo rozumné ponechat souboje na úrovni uvěřitelné výkonnosti žáka okolo 6. kyu. V páté sérii však dochází k technologické změně (víc peněz od producentů) a souboje i kamera, střih jsou o několik levelů výše. Seriál lze obvinit z naivního neoriginálního příběhu, de facto je to telenovela se vším všudy, ale už dlouho jsem se u žádné televizní tvorby necítil tak na pohodu, mile se usmíval, a těšil se, co zase ti malí i velcí uličníci provedou. Oblíbené/Zajímavé postavy: 1) Johnny Lawrence - vzor všech chlápků, co si posrali život, moderní vymoženosti jim nic neříkají, milují starý věci, filmy a hudbu mládí a vydrží fyzicky víc, než by podle občanky měli. Absolutně dokonale napsaný charakter z kterým se musí ztotožnit každý normální chlap. Mistrovský naturální životní herecký výkon Williama Zabky! 2) John Kreese - bravurní role pro překrásný pěstěný ksicht oblíbeného hajzla, který dozrál do podoby za kterou by se nemusel stydět ani ve společnosti Henryho Silvy. Příchod a hlavně finální scéna páté série, to je díky image Martina Kove velký zážitek! Chlape já tě žeru. 3) Chozen Toguchi - díky němu se roztomile zabavíme, což lze říct i o "Rejnokovi". 4) Tory - líbila se mi její zarputilost. Na seriál jsem si dlouho netroufal a i když v něm došlo k různým obratům, které mě úplně nenadchly, tak výsledek beru jako velkou poctu chlapům mé generace, myšlence pro mladý, že i slabší jedinec se může vypracovat a ubránit a že současná generace má nudný život pokud nemá za tatínka senseie! Oblíbená scéna: Johnny, Daniel a Chozen zpívají v limuzíně Eye of the Tiger.

Je s podivem, že někdo dokáže dostat tolik humoru do 20 minutového dílu a to mu vydrží dělat 20 let!!!! Blahopřeji!

Tenhle seriál stojí na jedné postavě a tou je akademik Richard (původně Filip) v podání usurpátorského Josefa Bláhy. Plus samozřejmě na několika dalších dnes již legendárních scénách a postavách: Laserová pilka, Děda Drchlík - zachránce světa, CML, nahá Dáda Patrasová, krtkování, humidování, pršení, oko 1, pes Fido, spratek Bernau, specialista Karas, v počátku přípravy báječně vypadající amarouny, smolařský kolotočář Eda a analogová hudba Karla Svobody.

Tři muži v chalupě po americku.... Životem a vztahy tápající Frasier mi připomíná někdy sebe, jen jeho příhody jsou o mnoho vtipnější. Vynikající humor, scénář a herci! Většinu humoru pochopí spíše, ale již odrostlejší divák.

Tak ! A jdeme na kultovní eposy mého mládí. Nikdo jiný se nemůže měřit s tímhle Malajským Tygrem!!!! Mladší generace zřejmě nechápe co že jsme na něm měli, to by bylo na delší rozbor, ale něco tak fanaticky zbožňovaného se již u mě neobjeví! Konkurovat mu může jen Rubikova kostka! Dodnes nevím co mě fascinovalo na tomhle seriálu víc, jestli úvodní píseň, ukázky bojového umění v zakázané době či obdiv k Hrdinovi. SANDOKAN IS THE ULTIMATE LEGEND OF THE ALL TIME! SANDOKAN IS THE ONLY PERSON WHO COULD DEFEAT CHUCK NORRIS!

Pak ale přišel mladý pán Gennosuke a já se stal Sokolem, Strážcem noci... měl jsem vyrobenou podobnou masku jako on, župan alias kimono a dřevěnou maketu samurajského meče. Od té doby jsem chtěl být mstitel bezpráví a začal jsem se zajímat o bojová umění. Pro mě asi nejkultovnější seriál mládí i proto, že jsem ho od té dávné doby už nikdy bohužel neviděl....................