glitter

"Vše, co hledáš, lze najít zde. Mezi ženskýma nohama." Tohle bylo něco tak neuvěřitelnýho, že tomu prostě musím dát pět hvězdiček. Čtyři hodiny, které utekly jak dvě (a to mám problém se u filmů celou dobu soustředit!), jsem němě s vytřeštěnýma očima a otevřenou pusou sledovala ty neskutečné výjevy a nevěděla, co si o tom pořádně myslet. A ačkoliv jsem chvílemi měla dojem, že tohle všechno je jen nějaký (ne)povedený vtip, tak to byl naprosto jedinečný zážitek, na který rozhodně jen tak nezapomenu. "Zcvokni se. To tě zachrání." . . . tak nějak, no. EDIT: Po druhém zhlédnutí musím přehodnotit všechny své minulé dojmy. Podruhé jsem se už víc než na (pro mě) chvilkovou absurditu příběhu zaměřovala na tu dějovou dramatickou stránku věci a jsem ještě víc ohromena. V průběhu celého filmu se mi příběh pomalu ale jistě zahryzával čím dál víc do srdce, stejně jako výkon Hikari, který byl naprosto úžasný. A přibližně poslední půlhodina byla přímo mistrovské dílo a za některé scény jednoznačně smekám. Určitě jsem to neviděla naposledy a odvolávám, že těch pět hvězdiček je z velké části za otevřenou pusu a nechápavý výraz. Odzbrojující..

"Svět je šílenej, ale jsem pyšnej, že do něj patřím!" Svět drog ukázaný ne tou umělečtější (narozdíl třeba od Requiem za sen), ale naopak tou přirozenější cestou, ve které se sami vidíme. Neříkám, že je každý narkoman, ale většina lidí měla nějakou tu zkušenost s drogami a nejde se zkrátka u některých scén nepousmát, protože se v tom nejde nevidět. Pořádně propařený pátek, následné opětovné sobotní sbližování se s realitou a semtam planá rozhodnutí s tímhle životním stylem projednou skoncovat...co mi to jen připomíná? "Nebudem to přece dělat navěky. Jednou nás to přestane bavit..."

Typicky americky to začalo, předvídatelně to pokračovalo a alespoň trochu překvapivě to skončilo. A ačkoliv jsem ten konec přece jen nečekala (což ale neznamená, že mě jakkoliv šokoval a tak jako tak nepotlačil znuděné zívnutí), nic to nezměnilo na tom, že jsem se po celý film víceméně nudila, a lacinost z toho všeho sálající mě značně odpuzovala.

Na jednu stranu je tu moderní svět, ve kterém se ti nejlepší klerici učí bojovému umění, díky kterému pak dokážou předpokládat úmysly a pohyby protivníka, čímž se stávají neporazitelnými. Ale na stranu druhou je tu droga, která vám odepře veškeré emoce, ale její působení je jen nějakých 12 hodin. To snad i v dnešním světě by vyvinuli něco s dlouhodobějšími účinky, nebo by se alespoň o to snažili. Je nám předkládána vize zcela kontrolovaného bezpečného státu, kde je ale úplně jedno, zda si drogu píchnete nebo ne, protože to nikdo v podstatě nekontroluje. Dejme tomu, že někteří obyčejní občané ujdou pozornosti, ale že nejlepší klerik "začne cítit" bez povšimnutí?! Nechci tím odsuzovat náměť, ten je naopak zajímavý (ačkoliv vykradený ze všech možných stran), jen mi vyloženě vadí ta nepropracovanost detailů, protože by se dal sepsat poměrně dlouhý seznam nesmyslů, které se dají ve filmu objevit. Ale Christian je vynikající a tak se nad absurditou toho všeho dají poměrně snadno přivřít oči.

Někdy se vám holt poštěstí a v areálu školy najdete helikoptéru s volně přístupnými uranovými střelami a zachráníte svět... Zbytečná hodina a půl, kdy jsem se střídavě zoufale smála a mlátila hlavou o zeď s jedinou otázkou v mysli: "PROČ, PROBOHA?!" Ať už je Boaz Davidson kdokoliv (krom toho, že tenhle "film" vychází z jeho pera), je to s prominutím tragéd, který se těžce minul povoláním.