Recenzie (75)
Nikudan (1968)
Jeden z vrcholných snímků japonské kinematografie 60. let, kde vyniká především inovativní forma (rychlý střih) a zvládnutá satira prostoupená celým filmem. Společně s předchozím Aa bakudan poměrně přehlížené dílo na rozdíl od samurajských Kiru a Daibosatsu-Toge, za zhlédnutí však Nikudan beze zbytku stojí.
Želanie (2011)
Koreeda dokáže svůj vhled formovaný tvorbou dokumentů plně zužitkovat i v hraných filmech, což se představuje především u záběrů filmovaných lokací. Pocit, že divák prožívá děj spolu s protagonisty je zde značný. V Kiseki však Koreeda zvolil děj velmi komorní (oproti předcházejícím Dare mo shiranai a Kûki ningyô), a zápletka se vlastně jen očí okolo pověry se splněním snů, které se naplní v moment, kdy projedou vlaky v jiných směrech vedle sebe. Ani zde však nechybí sociální problematika točící se okolo vztahů a vazeb v rodině - ne však plně rozvinutá. Šlo by napsat, že jde o nejméně zajímavý film Hirokazu Koreedy - i to ale znamená, že jde o silně nadprůměrný film prostý chyb.
Tobenai chinmoku (1966)
Film, který mě uhranul svoji nazaměnitelnou atmosférou. Pokud se oprostím od alegorického pojetí děje, vyniká Tobenai chinmoku zvláště zpracováním - počínaje záběry kamery a konče hudbou. Takto "plné" filmy obsahující vše co by měly často doplácí na jednotlivé chyby, které v kontextu kvalit rostou; u díla Kazuo Kurokiho je však vše v plné harmonii a celek vytváří neopakovatelný zážitek, který mohu srovnávat pouze s pozdější a podobně kvalitní Yurīkou (2000) Šindžiho Aojamy.
Vězněm v cizině (2007) (seriál)
Jedno z mála překvapení v oblasti televizních seriálů. Z názvu, i tématu, by šlo čekat seriál mizivých kvalit - plně profesionální zpracování a ideální stopáž však činí z Vězněm v cizině jednu z nejzábavnějších relací, na které lze v TV programech momentálně narazit. Nicméně, občas se kouknuta na některý z dílů i z vlastní iniciativy.
Mandara (1971)
Po osobnějším Mujo s důrazem na problematiku jednotlivce se Jissoji v Mandale zaměřuje na uskupení, tedy fungování, malé sekty (poměrně časté téma, zvláště na začátku milénia, japonské kinematografie), a jejím hledání utopického ideálů nastaveném společnosti. Stejně jako ostatí podobné projekty však i tento končí záhy.
Akutoku no sakae (1988)
Vysněná divadelní představení na motivy děl Marquise de Sade o poznání mravních neřestí s herci z řad skutečných kriminálních živlů. Zábava pro všedními hry unuděné publikum z vyšších tříd se později mění z obyčejného představení a zasahuje i do života těch mimo divadelní prkna. --- Jissoji exceluje zpracováním světel a stínů, lehce erotické zaměření (pinku) však oddaluje kvality Akutoku no sakae od celkově svébytnější buddhistické trilogie (70-72). Přesto však zůstává pocit velmi dobře odvedené práce.
Pieta (2012)
Kim Ki-Duk znovu v plné síle. Ne tak líbivý, ale stále precizně provedený.
Juríka (2000)
Přiznačný název. Přesně ten druh filmu, kvůli kterému se o kinematografii stojí zajímat. Kvality Yurīky ve mně budou rezonovat ještě dlouhou dobu; dokonalé od první do poslední minuty.
Umineko no naku koro ni (2009) (seriál)
Zredukovat více jak 80 hodin do 10 nelze, a to ani u tak zkušeného studia, jakým Deen je. Klady v podobě hudby, atmosféry a (zde mimo postav) i vizuálních kvalit zůstávají, avšak řada činů bude, bez znalosti VN či mangy, působit přinejmenším zmateně a vzhledem k situacím až nepatřičně. V rámci možností však stále dílo hodné pozornosti, zvláště při malé konkurenci v detektivním/mystery žánru - a to i když předloha nebyla využita ani z jedné desetiny.
Pod vlivem lásky (2008)
237 minut do zázraku.