TroiMae

Je pravda, že anotace je výstižná: "výsledek, jenž se vzpírá škatulkování a balancuje na pomezí dokumentu a fikce, byl jedním z nejdiskutovanějších filmů letošního Sundance". Jen ta druhá část… Nedá se říct, že by to byl v naší domácnosti nějak diskutovaný film. Otázka "O čem to bylo?" ranní cestou autem domů z tohoto "double feature" zůstala z mé strany oslyšena. Tak nějak jsem nevěděl, proč Francovu vizi má se svou kůží na trhu realizovat někdo jiný… Ale nakonec jsem nabyl dojmu, že to je nejspíš nakonec celé opravdu delikátní zobrazení toho "jak to tenkrát bylo". Nejde o art SM porno záběry z baru, ale možná spíš celou tu osobně-profesní situaci, kterou obdobně zažíval Al Pacino? Jako herec, který hraje postavu, kterou hrál Pacino. Trochu to zavání Lynchem. Ale nakonec nikdo lynčován nebyl. A já, možná díky guaranovému koktejlu s pomerančovou šťávou a kokosovým mlékem jsem nejen neusínal, ale byl i duševně asi dost povolný. Takže jsem především vděčný, že ten ojíněný mladík v řadě přede mnou nezvracel, ale jen vytuhnul. (A vyseděl placatici rumu) Nebo to bylo už u předchozího filmu? Ty pozdně noční double featury poněkud splývají… Ale holt každý jsme se posilovali po svém.

Anotace "laskavý vhled a kromobyčejná všímavost při zachycení zdánlivě nepodstatných drobností vytvářejí citlivou mozaiku mužské sexuality, intimity a zranitelnosti" získala po shlédnutí filmu jiný význam. Nějak to pro mě nebylo výživné… ale neurazilo a tak jsem si z toho odžil své. Zajímavé, ale nepřekvapivé, že explicitní naturalistická intimita není erotická. Také zajímavé, v té smršti plakátových prakticky virtuálních mužských těl, která chrlí média, vidět pro jednou normální mužská těla. Ne nehezká, prostě normální (což je adjektivum, které používám výjimečně). Člověk si holt musí zajít do kina nebo např. do tanečního divadla Ponec. A tak si z filmu odnáším zážitek z jejich pěkných hlav… a hlavně nádherných lidských očí.

Možná to "zobrazení citlivého outsidera" bylo až příliš "laskavé". Takový tofu biftek. Nenadchne, ale ani neublíží. Kupodivu mi to stačilo… Stydlivý mladík, dospívání (nejistoty, první lásky, sebeobjevování), sebevražda, punk rock, evangelický kostel hraničící se Svědky Jehovovými… Já podle anotace trnul, jak u toho budu trpět. Proto jsem si oddechnul, že se vlastně nakonec vůbec nic nedělo. Anotace mě rozrušila daleko více. A dalo se na NĚ dívat (tedy pokud se člověk raději nedívá na dívky). Ale stačí jednou. Protože i pořad National Geographic o samici prasete bradavičnatého má větší grády než informativní video, že i teenageři se několikrát týdně sprchují.

Vizuálně podmanivý virtuální výtvarný styl výslovně vykřičeného technicolorového kýče… Jsem spokojen.

Film mi přišel spíše nudný, než nechutný. Rozhodně měl daleko do nějakých gore filmů i přes explicitní mučení a smrt. A vzhledem k jiným soudobým filmům ani zobrazená sexualita nakonec není moc explicitní a rušivá. Popravdě v civilním psychoterapeutickém televizním seriálu HBO ŘEKNI, ŽE MĚ MILUJEŠ je sexualita daleko naturalističtější. Vlastně mě obrazy přišly silné a poutavé, byť přiznávám pudový voyeurismus. Film mi sice svým matko synovským psychickým terorem a podivnostmi připomínal DIVOKOU KRÁSU, ale na rozdíl od ní jsem se na film vydržel dívat do konce, protože jakoby tam něco opravdového bylo, co mě zaujalo a linulo se příběhem. Na rozdíl od DIVOKÉ KRÁSY film není podle konkrétního skutečného příběhu, ale myslím, že docela věrohodně zobrazil něco, co se skutečně někomu dělo a děje. Nechronologicky střídá minulost a současnost a nejprve jsem chvíli nevěděl, zda je to film o koncentračním táboře nebo o modelingové agentuře. Ale stále, jakoby tam něco bylo, co mě poutalo, až strhávalo s sebou. Ve filmu z úst jednoho ze synů zazní nevědomě trefná metafora traumatu v rodině. Klasické pravidlo s bubákem, který ve skříni nahání daleko větší strach a je nebezpečnější, než když se dostane ven – jakkoli strašlivý, nakonec si na něj zvykneme. Ve filmu jako by byla zobrazena tenká linie traumatu, viny nebo zrady linoucí se tiše mezi generacemi. Nic netušící synové zrcadlí příběh rodičů, o kterém nic neví, jsou součástí dramatu, ke kterému nedostali scénář. Na rozdíl od prozaické situace, kdy dcera alkoholika volí za manžela dalšího alkoholika, tajemství v rodině je daleko záludnější. Vzpomínám na scénu z KOČKY NA ROZPÁLENÉ PLECHOVÉ STŘEŠE – je to, jako když hoří dům a vy se rozhodnete to „řešit“ tím, že zavřete dveře. Oheň nevidíte, ale po čase… Taky se mi vybavil NEZVRATNÝ OSUD, nicméně ZAMILOVANÁ SMRT je věrohodnější a smrt tady není tak hollywoodsky spektakulární. Ale pravidlo může být stejné i ve skutečném životě. Smrt si nakonec najde svou oběť. Možná jí uniknou rodiče, byť možná za cenu viny, zrady… ale vplíží se do života dětí, otráví ho a nakonec možná i fakticky zničí. Jako řecká tragedie současné doby. Matka zvolila život, ale musí obětovat prvorozeného syna… Taky mě zaujalo, že matka (výjimečná Jacqueline Bisset oceněná za roli na různých festivalech) není černobílá, ani dobrá, ani zlá. Vlastně ji obdivuju. Nejen, že jí nemůžu zazlívat, že si prostě zvolila život. Ale její nezdolný boj o vlastní autonomii je mi něčím blízký. Na rozdíl od těch všech filmových matek, které se až nesmyslně obětují pro své děti (Lars von Trier?), ona se kdysi v minulosti rozhodla sama přežít a možná celý život unikat pocitu viny jako jiní, kteří se v koncentračním táboře provinili tím, že prostě přežili. Nikdo z nich není moc ochotný se svými dětmi mluvit o tom, jakou cenu je to stálo. Filmu je kritizovaná spíš freudiánská logika nevědomí místo „běžné“ přímočaré kauzality. Copak jsme si odvykli nemít všechno naservírované na stříbrném podnosu? Skutečný život přeci není vycpané zvíře z kabinetu biologie ale střípky, které mají nekonečně mnoho možností, jak se složit dohromady. Z mého pohledu právě tohle bylo na filmu věrohodné. Synové bojující po svém s traumaty matky aniž by věděli, která bije. Ve filmu tak na okamžik jakoby z nevědomí probleskne i scéna „Sofiiny volby“ z mládí matky. Před tou volbou stojí její otec, který se rozhodne (doslova) obětovat se a zachránit tak před nacistickou hrozbou ženu a dceru (matku). Dceřina matka (jejíž pomíjivost jakoby reflektovalo i to, že se zřejmě ani nedostala do závěrečných titulků) by ochotně obětovala naopak dceru, aby manžel mohl žít. Dovedu si představit její nenávist a obviňování k dceři, která jí „zabila“ muže. O to víc obdivuju dceru/matku, která se i po této události následně v koncentračním táboře místo naučené bezmoci rozhodne (jednou provždy) dravě bojovat o svůj život, byť z této cesty už není návratu (např. do podoby láskyplné hospodyňky vyprovázející své děti do školy). Zvolila strategii, kterou uměla a její křečovitý úsměv před nacistickou zrůdou po průchodu kolem cel zmučených žen a dětí není o „zamilovanosti“ a spíše asociuje mytickou Medúzu. A i kdyby šlo o lásku, tak co. Mimo to známe Stockholmský syndrom (emoční vazba a závislost na pachateli, třeba únosci). Romantické heslo, že láska vše spasí, zde dostává možná dekadentní, ale o nic méně skutečný tvar. Láska k únosci, kterému jste vydáni na milost, je někdy jediný způsob jak přežít. Ale za určitou cenu – láska je láska a není možné se jí posléze jen tak zbavit. Úsměv/sex jí umožnil přežít a ona ho možná dál používala vůči jiným mužům, snad vyjma vlastního manžela, a na konci příběhu je před stejnou volbou a úsměv je stejně křečovitý. Dovedu si představit (jak vyčítal její syn), že vůči manželovi zůstávala „frigidní“, ale možná mu tím dávala více citu než ostatním. Pro ni sex nemusel být tolik součást intimity, vyjádření blízkosti, ale naučený způsob, jak si i v zoufalé situaci najít svou autonomii. V manželství hledala jistotu a oddanost. Bylo by pokrytecké neuznat, že partnerský vztah je vždy i pragmatická dohoda a svým způsobem „směnný obchod“. Výčitka syna, že manželství rodičů není romantické, je dětinská a pokrytecká v nekompromisním srovnání s tím, že on sám ve svých vztazích nic (než depresivní řeči nebo násilí) na oplátku nenabízí a mučení jeho obětí jak tak daleko rafinovanější. (Přesto obě ženy z jeho sevření uniknou, byť každá po svém) Matka nepůsobí jako klasická Médea obětující své syny (nebo spíše mstící se na nich) pro vlastní sobeckou touhu a prospěch, pomstu zhrzené lásky. Tou by v příběhu byla spíše její vlastní matka (ale koncentrační tábor její pomstu převzal za ni, nebo v tom dokonce sama hrála roli…). Byť ani té nelze nic zazlívat, protože v dané volbě není žádná odpověď správná a její důsledky si poneseme vždy. Matka se provinila jen tím, že se rozhodla přežít. I přes skrytost a neuchopitelnost ničivého tajemství v rodině si myslím, že synové měli možnost vlastní volby a možná na rozdíl od ní méně fatální (nahradit obviňování matky nebo sebe sama třeba psychoterapií je nenapadlo). I přes jakékoli dětství jsou nyní dospělí. Matka se tváří tvář absurdní hrůze rozhodla nepřijmout roli pasivní oběti. Její mladší syn se možná rozhodl o opak a nese trauma rodičů, hraje jejich hru a s matkou se za to vzájemně mučí („Aspoň to zůstane v rodině.“). Ale hlavně konec příběhu jakoby zobrazoval volby všech tří postav. Matka se již v minulosti rozhodla. Synové mají tu možnost nyní, i oni mohou změnit svůj život, pokud chtějí přežít. Mohou využívat a zraňovat duševně i fyzicky ženy nebo sebe, nebo se postavit na vlastní nohy a přijmout zodpovědnost za svůj život místo obviňování rodičů, o jejichž minulosti vlastně nic nevědí. Film u obou bratrů na konci tuto (nyní jakoby opačnou) volbu otevře, aniž by ji beze zbytku dořekl. Nekončí tedy samozřejmě ani happyendem, ale vlastně ani nebere naději. V životě není do poslední chvíle nic ztraceno… (a kdo ví, možná se oba bratři v nemocnici – na chirurgii nebo psychiatrii – potkají :-), naštěstí se to, tak jako někdy ve skutečném životě, nikdy nedozvíme) PS (na čsfd 21%): „8,1 z 10 na imdb k dnešnému dňu ???!!! - tých 127 užívateľov muselo vidieť úplne iný film než ja !!!“ Možná že se dívalo 127 jiných diváků, než těch 105 na čsfd (k březnu 2013) Také zajímavost: všechny komentáře k filmu jsou od lidí, kteří ho hodnotili jako „odpad!“. Mé vnímání je asi šejdrem… a jsem tomu rád :) PPS: Jak to tak po sobě po letech (psáno 2009) čtu, mám chuť někde vyhrabat popel z toho filmu a znovu se na to podívat.

Přestože většinu pozornosti strhává hlavní téma, zajímavý postřeh byl i kolonialistický imperialismus, který dva mladí Holanďané na Ukrajinu přivážejí. Scéna ve vlaku, kde uplácejí průvodčího a místní dívky západními tyčinkami Snickers. Může dokonce evokovat Evropany, kteří původní obyvatele Ameriky uplácejí blýskátky. Dále scéna v posteli s lampou, kdy mladý novinář předvádí s přízvukem Ukrajinku, která se chce dobře vdát (s lampou) a odjet tak do Západní Evropy, ač ji lampa marně přesvědčuje, že je jen lampa s cetkami…

Wolverine má koťátka!

Mám z filmu takový rozpačitý pocit. Film sám je zajímavý, otevřený, opravdu rozostřující hranici mezi "obětí" a "viníkem", tak jak režisérka slibovala. Pak jsem byl rozčarován debatou, kdy se ukázalo, že režisérka sama má ale hranici jasnou. Zatímco film lze číst i jako "dospělý muž – násilník" (nebo "dospělý muž – chlapec" apod.), režisérka má linii jednoznačně "pedofil – chlapec". Zatímco "pedofil" se se svým zneužíváním v dětství vypořádal tím, že také zneužívá, pro režisérku je hrdina chlapec, který se s tím vypořádá "účinněji" (což ale fakticky – vedle autoagrese - znamená dva pokusy o vraždu – ten druhý velmi brutální vůči bezmocné oběti – byť tím supluje nečinnost policie). :O/ Režisérka se záměrně nechtěla ptát, co se fakticky fyzicky stalo. Z filmu pak ale vyplývá, že trest tří let za zneužití tak, jak bylo popsáno (oním mužem), byl adekvátní. Co těch zbývajících osm chlapců? Stejně tak pokračující zneužívání, kterého se režisérka děsí, ve filmu zazní hlavně jako setkávání onoho muže s jiným 16 mladíkem (což má do pedofilie a předchozímu zneužití 9letého chlapce daleko). Film vyznívá tak, jak nejspíš režisérka chtěla, ale ona má zřejmě jiný osobní pocit, než byl z filmu cítit. Zuby nehty se snažila o profesní vztah s člověkem, který jí byl nepříjemným, a navázala osobní vztah s mladým chlapcem. Možná není nutné se bát větší autentičnosti, vystoupit otevřeně zpoza kamery, když to pak dělá mimo záběr.

Sbohem a díky za všechny ty kočky.%%%%%%%%%% Příjemný film. Někoho by to možná zneklidnělo, ale mně bylo příjemné zjistit, že už nyní žiji tak, jak mohu žít i za třicet let :o) A také mě těší, že mě takový film o starých lidech těší. Z ageismu rozhodně nemohu být podezříván. Díky takovému filmu neznamená „být starý“ urážku, ale ocenění… životní moudrosti, která nevylučuje vitalitu. Je to věkem, že mne to osloví víc, než filmy o rozervaném dospívání? Ujišťuje mě to, že neholduji ani kultu mládí, ani kultu těla, ale života. A žít se dá ve třiceti, čtyřiceti, šedesáti… Pro někoho život dokonce teprve začíná. Což sdílím více, než žalky některých, že jim život ve třiceti končí.%%%%%%%%%%% A slovy jedné z hrdinek: Nejtěžší pro mě byla padesátka. Najednou jsem už nemohla nikoho svádět svým tělem. To období znamenalo něčeho se vzdávat, něco ztrácet. V padesáti něco končí. A něco dalšího začíná. Trápila mně nejistota, že nevím, do čeho jdu, jaké to bude. Ale teď jsem zase spokojená, teď to vím. Teď nevkládám tolik nesmírné energie do vztahů a místo otáčení se za sukněmi mám čas na knihy, filmy, setkání s lidmi…

První díl 50-60%. Konec byl dobrý, ale jinak u toho trpím. Chápu, že jde o filmařskou nadsázku (byť scénář měl sám o sobě logické trhliny), ale když jsou pomáhající profese zobrazovány takto, mám obavu, že lidé pak budou vnímat jako běžné to, co je přinejmenším nestandardní a jindy jednoznačně neetické. Pokud je to odradí od využívání např. poradenství nebo terapie, tak to je ještě ta lepší varianta. Není zrovna standardní vzít do terapie manželský pár, se kterým se terapeut se svou manželkou přátelsky stýká (protože jeho manželka je bývalá spolužačka toho muže, budoucího klienta). A je víc než nestandardní se spolu stýkat ještě během terapie (nepomůže moc to, že během večeře si terapeut se svou… kamarádkou? neustále připomínají, jak se terapeut s klientkou nemají stýkat… ale prý nu což). Navíc klientka/kamarádka zase začne trénovat jejich syna. Není ani moc udržitelné mít v terapii oba manžele odděleně. Nedovedu si představit, jak bude upřímně pracovat s manželem, když z individuální práce s jeho ženou ví, že mu lže. To, že je neustále nazýván psycholog, ač je terapeut a zřejmě spíše psychiatr, je už jen maličkost. A tím, že své… nyní už milence (což už je tak třetí role) během jedné z intimních chvilek vysvětluje, ať už mu neříká nic z dětství, protože už není její terapeut, etickou propast už nijak nezmenší. Pokud to vůbec takto myslel, protože je to absurdní samo o sobě. Možná že jen chtěl si konečně užít a přestat poslouchat ty problémy o jejím dětství… Vlastně mi vadí jedna jediná věc, z jinak tak nějak vystavěného dramatického scénáře – že to pak celé vyznívá, že tohle je v terapii normální. Že to takhle prostě normálně může dopadnout. No vlastně může. Je to v podstatě dobrá ilustrace toho, když terapeut nepracuje dle etických a profesních standardů. Začíná to malými nenápadnými kamínky (např. prohlášením "já s páry nepracuji, jeden odejděte a začnu jen jedním z vás"). Jen se obávám, že toto byl nezamýšlený výsledek scénáře, který cílil spíše na lži hlavní hrdinky. PS: Terapeutka Sabiny Remundové byla bezva… až na prohlášení, že vztah bez dětí, je odsouzen k záhubě, protože "láska nestačí". A že pokud se do tomu tedy nějakému páru nechce, měl by se trochu donutit… rozumem. On i dosud fungující vztah se po narození dítěte může rozpadnout, natož pokud tím dítětem má být slepovaný nebo má dítě přinejmenším plnit nějakou normu a očekávání.######## *Díl dva* 50%. "Psychologové jsou magoři." A jsou. A je to klišé. Zato lži už nejsou, co bývaly.########Díl 3: 70%########4: 70%########5: 80% To co se mi líbilo, že konec lhaní nemusí vyplynout z toho, že by někdo byl dotlačený do kouta a zlomený se musel přiznat, ale naopak, když něco úžasného dokážeme a zjistíme, že abychom si vážili sami sebe, musíme být upřímní.########6:Chromozom 90% - Tenhle díl obstojí sám o sobě. Ostatní ani nemusely vzniknout. Ze života... tak, jak ho většina ale nezná, a někteří znát ani nebudou chtít. Fajn a přitom to nebylo lakované na růžovo.... ########7. Čistá práce 70%########8. Byl lásky čas 90%