Godlieb

Brosnanovy bondovky bohužel vykazovaly vždy klesající kvalitu. Mými oblíbenci jsou Connery a Dalton do nichž má (před)poslední představitel nepřemožitelného 007 hodně daleko, tímto filmem se série dostala do slepé uličky z níž ji vyvedlo až zcela novátorské Casino Royale (kdyby tak Bonda hrál Clive Owen!). Akce je jako vždy hodně a docela povedé, byť místy vykrádající předchozí díly, děj zbytečně roztahaný, střih místy zmatený, udělátka povedená a nový pan Q s tváří a dvoumetrovou postavou Monty Pythona Johna Cleese (doporučuji originální znění) je snad ještě lepší než Desmond Llewelyn. Někteří budou želet absence legendárního waltera PPK, bondgirl jsou silně rozporuplné, Halle Berry se svým výstupem z moře á la Ursula Andress nic moc (herecky) nepředvede, Rosamund Pike je správná potvora a snad i docela pěkná, padouch má futuristickou hračku s poetickým jménem Ikaros, honička na Islandu, Američané jsou tady jako vždy za hlupáky (právem, za toho Michaela Madsena)... Pokud máte rádi plnokrevného Bonda, chtějte Conneryho, pokud raději trochu realistyčnosti tak Daltona nebo Craiga. Někdy se kompromisy nevyplácejí.

S prvními díly Star Wars (1,2) mám velký problém, daly by se shrnout jediným slovem: BLBOST, a to děsivá, až na pár scén zoufale nelogické a nezábavné, tvůrci evidentně mohli a vařili z vody. Trojka je o něco lepší, začátek adrenalinový jako v jedničce, Hayden Christensen stále více nesympatický, Ewan McGregor má na lepší role a Natalie Portman... Darmo mluvit, kdo viděl Black Swan, Na dotek nebo Garden State tak si musí rvát nad jejím úděsným výkonem zde vlasy, a to jsem se na Pomstu Sithů díval z velké části právě kvůli ní a posledním půlhodině, kdy se konečně začínají dít věci. Nejsem fanoušek, neohromují mne velkolepé triky a každý dialog mi přijde trapnější než v mnohých béčkových "akčňácícch". Původní tři díly z přelomu osmdesátých let jsou prostě měřítko, a rázná princezna Leya je mnohem sympatičtější postavou než její trochu "uťápnutá" matka (přičemž krasavice jsou obě dvě, jenom každá jiným způsobem). Kdybych měl hodnotit zpracování a poslední půlhodinku tak bych váhal zda nedat nejvyšší hodnocení, vcelku do očí udeří několik nejen hluchých, ale hlavně hloupých momentů (rozhovory Hayden-Natalie), tak nemohu než pouze 3*

Ať si říká kdo chce co chce, tenhle díl je můj nejoblíbenější. Všechno tak krásně naivně dobře zkončilo, nehraje se tady na nějakou myšlenku nebo umění, prostě doják a místy docela vtipné (Evokové).

Kdysi dávno v jedné vzdálené galaxii... Titulky zná asi každý, ale na to co následuje po nich má mnoho lidí odlišný názor. Pravěké triky, amatérská výprava, prkenné dialogy, místy špatně napsané postavy, to všechno stvořilo legendu, kterou i přes svůj odpor ke sci-fi v jakékoliv podobě také respektuji a klaním se jí. Kdepak Epizoda I a II (trojka už je mnohem lepší), tohle je pravý začátek série, to nejlepší z béček let sedmdesátých a osmdesátých. Mark Hamill mi po letech už nepřijde tak sympatická a "drobet" přehrává, Harrison Ford je ještě mladík a sluší mu to, Carrie Fisher si potom už skoro neškrtla což je rozhodně škoda neboť oplývala nesporným ženským půvabem, Alec Guinness je v nejhorší roli své kariéry kouzelný. Tohle je těžká klasika mého dětství, a ani v dospělosti na ni nedám dopustit.

Spolu s Mostem přes řeku Kwai můj nejoblíbenější válečný film, bez počítačové animace, bez velkých efektů, každou z částí (německou, americkou, britskou) režíroval jeden režisér, monumentální záběry stovek se vylodujících vojáků, komplexní průřez zázemím všech zúčastněných stran, to vše z doby, kdy 2. světová válka ještě nebyla pouze zastrčená vzpomínka několika stařičkých veteránů, bez patosu, bez hrdinství ("Kdo vlastně vyhrál?"), lidsky, důstojně, citlivě. Je s podivem kolik hvězd tehdejších, minulých a budoucích se sešlo na tomto jednom projektu, každá dostala svůj prostor, a přitom se podařilo udržet tempo a kompaktnost. Černobílá kamera byla asi zvolena z důvodu finančních, jinak se to snad u velkofilmu z roku 1962 nedá vysvětlit, ovšem navozuje tu správnou atmosféru. Perfektní je vystižení národních povah všech zúčastněných stran, strnulých, perfektně organizovaných a salutujících Němců, neukázněných, avšak statečných Američanů, samorostlých a zarputilých Britů, srdnatých Francouzů. Vážnou akci přerušuje několik vtipných, ne však trapných momentů (hasič se šampaňským na kole, řádové sestry v kulometné palbě, Francouz mávající při bombardování vlajkou, Němec na oslu) které pouze dokumentují, jak je válka nejen děsivá, avšak též nelogická. A oblíbené scény? Lord Lovat vyloďující se ve svetru, dudák hrající po kolena v přílivu a v plné palbě, seskok Američanů na obsazené město a mnoho, mnoho dalších. Jednoznačně 5*

Geniální počin od neméně geniálního režiséra. Hudební podkres nemá chybu, každá postava má vlastní melodii. A titulní skladba je naprosto nepopsatelná, nadpozemská, nesprzněná zpěvem jako ji dávají v rádiu. Henry Fonda (Frank) a Charles Bronson (Harmonika) jsou skutečně osudoví soupeři (v závěrečné scéně se liší dokonce i kontrastní barvou oblečení černá/bílá), Jason Robarts jako podivně neutrální desperát Cheyenne u něhož vůbec není jisté na kterou stranu se nakonec přikloní, a to vše se točí kolem tmavooké francouzsko-italské krásky Claudie Cardinale která sice je coura (rolí), ale to jí nic neubírá na určité charakternosti a nespochybnitelném půvabu. Western v němž jde v prvé řadě o výpravnost, styl a určitou psychologii, kde padne pouze pár (dobře mířených) výstřelů a nehraje si na nějakou sentimentalitu ("Ani nevíte jak chlapa potěší pohled na krásnou ženskou. Běžte, a když vás plácnou po zadku tak si z toho nic nedělejte. Nic to neznamená."). Závěrečný souboj je snad nejlépe vygradovaná scéna žánrů (překonává i předchozí režisérovy počiny), ten sled záběrů na tváře, oči a zbraně je jedním z režisérových "brandů", odhalení Harmonikovy motivace zabít Franka je jednoznačně nečekané, odchod Cheyenneho a Harmoniky od Jill dokonce nepostrádá dojemnost, a pak to dilema u závěrečných titulků kdo byl vlastně hodný a kdo zlý (a možná i ošklivý...). Pro mě sice ne nejlepší film, ale jednoznačně nejlepší western.

Mladý Belmondo jako zlodějíček, milovník života a krásných dívek, svůdník, podvodník a nakonec i vrah. Godard nasadil laťku Nové vlny, a nasadil ji vysoko. Přes své stáří je film dynamický, mnohými proklínaný zkratovitý střih se mi líbil, je jakýmsi symbolem impulsivity, zkratovitosti, nic nečeká, všechno musí být hned, dialogy se rozsypávají do malých epizodek s vlastní pointou, hlavní hrdina obdivující Boggieho a jeho americké děvče, trochu Audrey Hepburnová a trochu Kim Novaková, oba zahledění do sebe, bez porozumnění toho druhého ("Znáš Williama Faulknera?""To je někdo s kým jsi spala?"), k tomu Paříž a odkazy na mnoho jiných postav a filmů ("Chtěla bych se jmenovat Ingrid"), to je zatím nejlepší Godard jakého jsem viděl, roztomilý, romantický, zároveň chladný, odtažitý a nemilosrdný, nenapodobitelný manifest Nové vlny, a mě velmi blízký. Nelze než plný počet.

Trochu slabší než Goldfinger, pro mě paradoxně právě pro to množství podvodních scén, auta v předchozím dílu mám prostě raději. Sean Connery je ve vrcholné formě, propracoval se přes hordy přisluhovačů konečně k číslu 2 ve Spectre, charismatickému a velmi nebezpečnému Emíliu Largovi. Stylová atmosféra Nassau, léto, moře, proti předchozímu dílu krásná Bond girl (nechápu jaktože v Goldfingerovi působí Honor Blackman tak ošklivě, v The Avengers je to krasavice), až na závěrečný souboj na můstku Disco Volante perfektní technické zpracování, zákeřní nepřátelé, slušný příběh, byť na Srdečné pozdravy z Ruska to nestačí. Čtyři hvězdičky dávám jenom protože to není moje oblíbená bondovka.

Značně kontroverzní reakce Bonda na soudobé problémy. Sovětský svaz se pod Gorbačovovýma rukama rozpadal, východní blok postupně kolaboval a najednou se mohl celý západní svět začít věnovat strmě rostoucímu fenoménu: drogovému pašeráctví. Předlohu k této bondovce (a nikdy nesfilmovanému pokračování Licence obnovena) napsal John Gardner, kritizovaný za přílišný tradicionalismus a neinvenci ve svých knihách, ovšem zde byla odvedena vynikající práce. Bond pracuje na vlastní triko, proti všem, a přitom se rozhodně nepodobá hrdinům pánů Stallona, Schwartzenegera nebo van Dammea, má pocity, slabiny, není nezranitelný a rozhodně všechno nezvládne sám. Titulní melodie mi přišla z bondovek nejslabší, je spíše diskotéková a rozhodně se moc nehodí k temnému kontextu příběhu. Bond už není takový bouřlivák v cool kožené bundě a jeansech jako minule, má drahý oblek, upravený účes a vůbec je superstylový, se svůdnou agentkou CIA po boku (ty krátké vlasy jí opravdu sluší) a s pomocí Q, který i ve svém vysokém věku ještě očividně nepatří do starého železa (i když se John Cleese Desmondu Llewelynovi vyrovnal, stejně je původní Q nepřekonatelný). Robert Davi je v roli bosse kartelu správně zákeřný a nevypočitatelný, mladý Benicio Del Toro od pohledu zabiják carterovského typu, Talisa Soto pak patří jednoznačně do kategorie femme fatale, není dlouho jistě ke komu vlastně nakonec chová sympatie. Pobavila mě scéna scéna kdy se Carey Lowell objevuje v bílé kutně aby zachránila Bondovi život a hraje k tomu takové chrámové téma, bylo to vtipné a zároveň výstižné (ta postava má skutečně takovou úlohu Bondova anděla strážného). Trochu se vylepšily triky, závěrečný náklaďákový souboj je pak vyložená lahůdka s minimem zadních projekcí a studiových montáží, konec má dokonce lehce romantický nádech (jako v Dechu života). Skutečný konec jedné epochy, Zlaté oko s Piercem Brosnanem pro mne bylo spíše šokem a zklamáním (007 přece nemůže mít BMW! Navíc tak pitomé, gayské, roztřesené, nekvalitní, americké, slabé...). Je škoda že tvůrci příliš dbali na kritiku (pravda, spíše to bylo zásluhou změny ve vedení MGM, ale vyjde to nastejno) a po tomto filmu už Daltonovi neprodloužili smlouvu na další díly. Takhle mě Remington Steele (proč rovnou neobsadili Hugha Granta?) akorát znechutil a přinutil zavrhnout bondovky jako definitivně mrtvé... Tedy, než přišlo Casino Royale.

Po Chobotničce radikální obrat celé série zpět ke kořenům. Já vím že každý čeká od Bonda mraky tajných hračiček, hlášek, honiček a hlavně jistou šablonovitost. Seanu Connerymu jsem to ještě odpustil, byl to frajer a k šedesátým letům jistá naivita a absurdita patřila. Jenže Roger Moore celý ten mýtus pohřbil a zničil, míra absurdna a parodování už dosahovala skoro montypythonovských výšin (Bonda měl ztvárnit John Cleese nebo Michael Palin), a to se samozřejmě lidem příliš nelíbilo, oni chtěli Bonda jako dříve, ne směšnou figurku stárnoucího padesátníka který si zbraní nahrazuje vlastní bezzubost. Timothy Dalton měl velkou smůlu, že nebyl (a není) hercem velkých rolí (napadá mě paralela s Michaelem Keatonem), dostal nabídky na mnoho slavných filmů, ovšem producenti vždy dali přednost věhlasnějším jménům, jakkoliv byla objektivně horší, a jako mnoho podceňovaných herců předvedl i on v roli nepřemožitelného agenta 007 skvělý výkon. Příběh Dechu života možná postrádá fantastičnost třeba slavného Goldfingera nebo Zlatého oka, jenže o to je realistištější, byť stále trochu překombinovaný. Zběhlý ruský generál je z padouchů paradoxně asi nejslabší (co do realističnosti, ne herecky), Nekros jako nezbytná "supermlátička" á la Jaws a americký obchodník hledící hlavně na zisk a ne na politiku. Bohužel, hlavním problémem charismatického a hlavně lidského Timothyho Daltona (stačí pozorovat jeho mimiku, už to není mooreovské "umím být leda naštvaný a smutný a víc ode mě nechtějte" nebo Conneryho "jsem udivený nebo úplně v pohodě") jsou právě daleko známější a všeobecně lépe přijímaní a oceňovaní Sean Connery a Pierce Brosnan (jak mohl Ir hrát Jamese Bonda?). Ovšem proč? Jednoduše Bonda bereme jako stroj na zabíjení, hláškování a svádění, nesmí mít chybu, nesmí mít závan lidskosti, je vždy přesný, nemilosrdný a neodolatelný. Brosnan a Connery do této šablony zapadají dokonale, Dalton nikoliv, teprve nové tisíciletí jej může očistit protože Daniel Craig, jakkoliv jej nemám rád, se snaží právě o to samé lidské ztvárnění 007 jako kdysi Dalton. V hodnocení se bohužel muselo odrazit pokulhávající technické zpracování filmu, vzhledem k době vzniku je podivná hlavně titulní bitka v land roveru, a chvílemi pokulhávající choreografie soubojů (ve věznici je vidět, že tou židlí to nebyla nijak velká rána a na konci jsem nepochopil, proč Bond z tak perfektního úhlu střílel na hlavu a ne níže), zato hudba je určitě lepší než v následujícím Povolení zabíjet. Celkově 4 hvězdičky.