Lischai

Tohle je moderní seriál se vším, co k němu patří. Předně je to krátké: 6 dílů na sezónu, žádné "dej tomu 15 dílů, pak se rozjede, fakt!" Děj je našlapaný, celé to uhání dopředu a na konci se všechno smysluplně dohraje do konce. Vizuálně je to filmová paráda, samé kouřící továrny a cihelné domečky, do toho podholení gangsteři s gládama a vyhrnutýma nohavicema, co kopou jiné gangstery do hlav. Za pochvalu stojí rozhodně i super-cool moderní soundtrack a extrémně sympatický hlavní hrdina. Žiletkové kšilty si rozhodně zaslouží dobré jméno. Bavilo mě to víc než místy rozvláčný Boardwalk Empire.

Román jsem nečetl, určitě mohl být super a metaforický a všechno, ale do filmu to podle mě teda neproteklo. Napůl je to detektivka a na půl psychologické drama, ale na detektivku je tam málo detektivování a na psychologické drama chybí 200 stránek knížky, které by ty psychologie prokreslily. Když padají literární hlášky o tom, jak hrdiny změnilo úvodní trauma a jak to vlastně spolu všechno v jejich životech souvisí, tak jako divák říkám "whaaat?", protože žádnou koincidenci nevidím a nechápu, jakou metaforu chtěl básník vyjádřit. Když na konci všichni dochází podivných životních epifanií, mám pocit, že to určitě měl někdo dobře vymyšlené, ale z těch kousků co ve filmu zbyly se to nedá složit. To stejné a líp dělají podle mě Prisoners.

Znáte ty filmy co jsou komedie - ha, ha - a než se nadějete je to najednou o životě a strašně smutné, všichni dělají pořad ha, ha, ale vy jste v melancholické spirále do dětství? Inu, Kings of Summer. Ha, ha.

Bál jsem se červené knihovny a trochu doufal, že mě vždycky skvělý Reitman překvapí a bude to bomba. Inu, není to ani jedno. Hlavní problém toho filmu jsou myslím proporce. 70 procent je to takové, jaké čekáte - uprchlík dělá super tátu a manžela, co každý potřeboval - pak 20 procent je napínavé finále a 10 epilog. Kdyby 70 bylo 40 a 10 taky 40, tak jsem šťastný muž. Prvních 70 bylo hrozně dlouhých a skoro až nudných a naopak když se rozjelo posledních 10, říkal jsem: Neee, o tomhle jsem chtěl vidět film, ne jak týpek čistí okapy!

Tenhle film je z těch, co asi vypadají líp na papíře než doopravdy. Dvě holky začnou uklízet po sebevraždách a přitom uklidí hlavně samy v sobě - to je super námět. V realizaci se to ale u mě nepřehouplo přes pocit "jaj, hezké, nezávislé". Možná tam bylo moc vykonstruovaných sladkobolných postaviček, možná málo katarze z příběhu - nevím, ale nějak mě to neoslovilo. Ale pokud budete googlit písničku pod opening sekvencí, tak je to tahle: https://www.youtube.com/watch?v=14XooWvwlQQ

Je velká škoda, že Joe je jediná postava toho filmu, která má charakter. Kluk je celý kladný, jeho alkoholický táta a pimp s jizvou jsou zase celí zlí - nikde jiná barva, žádný jemnější odstín. V závěru jsem si skoro až připadal, že je to nějaká metafora s archetypy a ne psychologické drama. Závěrečná pointa potěšila, ale pořád mám pocit, že je to tou černobílostí takové nějaké vylhané.

Mám rád coming of age filmy, takže mě berte s rezervou, ale tohle mě moc potěšilo. Obvyklý koktejl nostalgie-humor-deprese, jak ho znáte z Perks of Being a Wallflower nebo Spectacular Now, je hodně lehký na depresi a hodně silný na humoru, což z tohohle filmu dělá příjemné vpodstatě pozitivní pokoukání. Víc takových!

To je jak z nějaké videohry, kde se zásah do končetiny nepočítá a trup má tři životy.

Mám rád kvalitní, umělecké filmy. Inteligentní a vznešené snímky, které odráží zasuté smutky a toužené radosti lidských duší. Povrchním a plytkým filmem jako je Pitch perfect tedy rozhodně pohrda.... jóó, Becky!! Na, na, na, say my naaaame!! Becky, já vím, že se ti ten Breakfast club líbil! Tak zpívej, zpívej pro něj, pro celou školu, ať všichni vidí, jaká jsi muzikantka!!! Yeeeah, say ma naaaaame!!

K 90 minutám filmu je nutné připočíst 30 minut tohoto videa, které vám vysvětlí, co jste právě viděli: https://www.youtube.com/watch?v=v9AWkqRwd1I